• 
• 
• 
• 

bělásek zelný

Bělásek zelný na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 9

  Mlčí sochy svatých patronů českých pod větvemi kaštanů, sluneční hodiny měří svým stínem dění jiného času a na podřimujícím nádvoří v zeleni loubince i Neptun s trojzubcem stojí nepohnutě. Jen pták, nevím už který, se žene v bezoblačném modru za poděšeným běláskem. Zahleděn na kasejovickou stranu, vzpomínáš zápisů tamní smolné knihy. Čeho by ses v nich asi ještě dočetl...

• Kašperské Hory :: odstavec 30

  Vogelsang. Jaké překrásné jméno, plné ptačího zpěvu, a jaká kouzelná zelená tišina na výšině s předalekými výhledy! Šel jsem k ní od Kozích Hřbetů po kraji lesa v pozastřeném dni; voněly špičky z trav, mezi nimi byla napjata pavučina s chyceným běláskem a z jeho tělíčka ssál přetučný pavouk poslední krev. U samoty Flusárny mokval močál, plný puškvorce a sítin, opuštěnou kapličku stínil mohutný jasan, a potom jsem sestupoval divokým smrkovým lesem, plným soušek a chrastin, mezi buky, jejichž světlezelená klenba dávala myšlenkám tichost a vyjasnění. Na svažité, vymleté cestě kvetl vzácný vstavač bledý, les končil a travnatá pláň se prostírala plavým světlem odkvetlých metlic. Minul jsem zbytky bývalých skláren, zaslechl jsem zvonky krav a řada kaštanů směřovala k dvorci. Jeho obyvatelé jistě milovali stromy, neboť celý dvůr je obklopen staletými lipami. Stříhali tam ovce a já obdivoval starodávnou sličnost stavení s vysunutou věží. Hledal jsem památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu někde leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako dábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: "Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přimějete k útlocitu." Tu povolila najednou tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžení měkkého jako máslo. K smrti polekán tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.

• Přetiché město :: odstavec 18

  Jak vysvětlit filatelistům, znajícím Jindřichův Hradec jenom z Heinzovy rytiny na poštovní známce a z rozmývané kresby Karla Vika, že by si k ní musili přimyslit i kouzlo místa, z něhož jsem se díval na tento krásný motiv. Bylo to v měkkém stínu na výšině pod stromy městského parku, v tichu laskaném jen ptačími hlasy - ani Nežárka se zdola neozvala - jen bělásek neslyšně tkal vidinu nad zelení svěžího trávníku do stříbřitého modra a děti pod matčinými zraky pekly svoje bábovky z písku. Ticho, ticho, ticho.. . Před námi v jemném oparu červeň prejzových střech, šed kamenného zdiva, věžovité komíny, arkýře, topol, borovice i okrouhlý akán. Vše sladěno rukou mistrovskou. Staré dámy usedly na lavičku, v rukou nějakou ruční práci, a děvčata, nejspíš studentky, mají oči sklopeny do stránek nějaké krásné knížky. Filosofská historie? Ne, neměl jsem odvahu podívat se jim přes rameno na toto čtení, nechtěje být nějak zlomyslně oklamán jinou skutečností, nechtěje být oloupen o iluzi tak krásnou, jako třeba četba Horáce.

• Hlasy domova :: odstavec 7

  Mlčí sochy svatých patronů českých pod větvemi kaštanů, sluneční hodiny měří svým stínem dění jiného času a na podřimujícím nádvoří v zeleni loubince i Neptun s trojzubcem stojí nepohnutě. Jen pták, nevím už který, se žene v bezoblačném modru za poděšeným běláskem. Zahleděn na kasejovickou stranu, vzpomínáš zápisů tamní smolné knihy, čeho by ses v nich asi ještě dočetl. ..