Velké Hydčice

Velké Hydčice na Wikipedii

Související

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

Hlasy domova :: odstavec (33)
Před lety sem pravidelně docházíval z Příbrami se svým přítelem, soudcem Josefem Ševcem, jiný malíř, žák Mařákův, Jaroslav Panuška. Nevím, co ho očarovalo víc, zda stará tvrz proměněná v špejchar, či hladiny rybničné, nebo stará "radikovaná" hospoda u Kellerů, kde příbramský sudí objevil v rozhovoru s hostinským, že on je vlastně Panuškovým bratrancem, neboť otec hostinského a Panuškova maminka byli bratr se sestrou. I rozjeli se sudí s malířem do lnářského kláštera a v tamní knize sňatků zjistili, Že František Panuška, lesník na statku Kiósie v Uhřích, stár 29 let, vstoupil ve svátost manželskou s Josefou, dcerou Františka Kellera, hostinského v Thorovicích č. 41. Svědkové byli Václav Votava, mlynář z Hydčic, a Josef Podhrazký, sládek z Oselec. Toto ověřené zjištění Panuškových rodových kořenů bylo nejen důvodem k domácí rodinné slavnosti, ale Panuška si ještě víc zamiloval tuto rodnou krajinu svých rodičů, o jejíchž rybnících prohlásil, že jsou nejkrásnější v Čechách, a ani třeboňské prý se jim nevyrovnají. A jaká krásná jména pro ně zdejší lid vymyslil: Radov, Smyslov, Vitanovy, Hadí - poslední dva jsou rozložené v zelené tišině uprostřed lesů.
Prácheň :: odstavce 3, 22
Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíků z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, kam vede z hydčické strany "smrtelná cesta" až k hradišti, po němž má celá tato širá krajina své jméno.
...
Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postřibříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic, kde troubení ohlašuje střelbu, a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem. Úplnou slepotou zaplatil Jan Žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky ten známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítit romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou hloubkou. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné muky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýždů, jímž se jen stěží vyhne noha poutníkova. V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečisti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha - v ovzduší své matky - své Ženy a dcery - v ovzduší uštvaných a kaceřovaných - u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království."
Prácheň :: odstavce 3, 8
O čem? — U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má. Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějiště umístil dojatý syn sem na Horažďovicko. Jistě si na ni vzpomněl jda tudy jednou, nevíme už přesně s kým a kdy, ale do malého náčrtníku zaznamenal si strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní a oráčem. S polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" — a řeka plyne. Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíkii z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, nedaleko hradiště, po němž má celá tato širá krajina své jméno.
...
Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postříbříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem, úplnou slepotou zaplatil Jan žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky tento známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítiti romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou nápovědí a hlubokostí. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Malíř Rudolf Bém, rodák od Chelčic, několikrát maloval tyto monumentální ssutky. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné břeky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýžďů, jimž se jen stěží vyhne noha poutníkova, ó, bezinky, z jaké hluboké tmy se napily kořeny vašeho keře, z jaké hluboké tmy — jako vědínino zaklínání! V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečísti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha — v ovzduší své matky - své ženy a dcery — v ovzduší uštvaných a kaceřovaných — u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království!"