• 
• 
• 
• 

olše lepkavá

Olše lepkavá na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Vzpomínka malířská :: odstavec 18

  U jiného obrazu nerozuměl názvu. "Velikonoční nálada", jakápak nálada? Vždyť jsou to přece bezdědovické chalupy, rozhozené mezi olšemi kolem závěšínského potoka pod borovým lesem. Ze žluté trávy vane ještě sychravý chlad, větřík šumí tesknotou ve větvoví holých stromů, a před kapličkou jsou už vyhloubeny první důlečky pro pikání fazolek. Počkáme si ještě, než za vsí rozkvetou v lese první podléštky...

• Hlasy domova :: odstavce 37, 186

  Od Lnářského Málkova se krajina svažuje k loukám, mezi nimiž se leskne hladina Velké Kuše, malířské eldorádo Josefa Hodka, který ji několikráte maloval s hráze plné lískových oříšků, dubů a osik, odkud je krásný pohled pres rozsochaté sosny ostrova k stmívavým smrkovým lesům. Jeden zdejší rybolov obdivila i spisovatelka Anna Maria Tilschová, když sem zajela z lnářského zámku, kde byla na návštěvě u příbuzných. Já jsem si vzpomněl však na jednu rybářskou tragedii, která se nestává často. Ve větrném dubnovém dni vyjel na lodičce hajný Machovec ještě s dvěma druhy krmiti ryby lupinou. Prudké vlnobití převrhlo přetížené plavidlo, rybáři se s vypětím všech sil zachránili z mrazivé vody, ale hajný utonul jako oběť svého povolání. Malá Kuš s mlýnem u Jiřinců je obrostlá olšemi a pod jednou si z mlýnského kamene udělali na hrázi lavičku; tato tišina, nevím proč, mi připomněla ovzduší babiččiných návštěv v čase Boženy Němcové. Rybníky v okolí mají rovněž zajímavá pojmenování, ať je to Nadýmač u Mračova, nebo Stržák s vysokými smrky pod hrází plnou maliní, či Kopanina, jejíž hráz je zastíněna řadou vrb. Odtud už zahlédáme zábořský kostelíček, ale než tam vkročíme, vypravíme se k překrásné vyhlídce, která se před námi rozprostře s výšiny mezi Málkovem a Čečelovicemi. K jihozápadu se modravě rozevře kraj až k pomezí Čech a všechny šumavské hory v zlatavé záplavě jasu se představí jedna za druhou. Severní obzor splývá s brdskými lesy, pod nimiž se prostřelo celé Blatensko. V nejjižnější části okresu leží Čečelovice, kde odjakživa měli rychlou výřečnost. Když mělo děvče rozsvítit, řekla mu to matka způsobem v jiných vsích těžko srozumitelným: "Marino, vlez tam na to rentete, podej sem ten cádrník, já ho rozdrndím!"

  ...

  Kontribuční sýpka a empirový panský dvůr, jejž založil na začátku minulého století šlechtic ekonom Václav Hildprandt jako doklad svého hospodaření, jsou jen zastávkou na cestě k buzickému hradu, později přeměněnému ve špejchar. Čtyřhrannou kamennou věž obtéká s jedné strany Lomnice plná plavínů a stulíků, s druhé strany ji oddělují od přístupnějšího terénu příkopy a valy zarostlé smrčím a olšemi. Na travnatých sejpech se pasou krávy, břehy obsadili rybáři, trpělivě čekající, až nějaký okoun zacuká splavkem jejich udice.

• Sláva Sušice :: odstavce 40, 82

  Od košaté, mohutné lípy, stojící v statku u Valdmanů, je nejúchvatnější pohled na Svatobor. Pod horou zahledám rybník s Valentovým mlýnem, odkud už není daleko na Vodolenku. Hořce voní olše nad kamennou lávkou, v trávě fialoví rozkvetlé luční kakosty, dokvétá len a mezi hrůbaty plyne potok. Na žitništi je slyšet sekačku a co chvíli se ozývá zaržání koní. Obcházím na mezi košík s připravenou svačinou a obdivuji hlubokou modř rozkvetlého pilátu lékařského mezi obrovskými žlutými diviznami. U Vodolenky si hrají děti nedaleko strakatých kraviček.

  ...

  Na louce před Čeňkovou pilou se popásají krávy, děti jsou zabrány do svých her, tu a tam některé odběhne k řece, aby přihlíželo cvičení vojáků. Ti si napjali přes vodu lano od olše k olši, zavěsili na ně lavičku, usedli na ni v plné výzbroji a ručkováním se posunují s jednoho břehu na druhý. Odešli vojáci, odcházejí i děti. Pomaloučku se stmívá. Za Smetanovým smrkem vystupuje srpeček luny, poslední nazlátlé světlo hasne v travách, rozvoněly se tavolníky a nad toteny se do vlahého večera rozkmitala světélka svatojanských broučků. Od vody zaválo chladem, zdvihla se lehounká mlha a ty chtě nechtě tušíš na zeleném trávníku roztančený zástup rusalek. Je ticho, jen řeka zvoní o kameny. Každý pramínek má svou melodii a všechny splývají v podivný souzvuk a přísvit. Nejsem tu sám. Ještě nějaký osamělý rybář mlčelivě a soustředěně vysedá nad udicí a pozoruje splávek, zda jím nezacuká některý z pstruhů. Což aby to tak byl Hannes Gruber z lidové pověsti, a zjevuje se právě mně...

• Velhartice :: odstavce 16, 24

  Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.

  ...

  Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...

• Do šumavského Podlesí :: odstavce 2, 54

  Strohý obrys Boubína vedl mne jižně od Strakonic po vlnách kopců drsnátou, málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet, a na žitných políčkách plál z prořidlého nízkého obilí chudoučký planý mák. Kopky sena už hnědly na zatopených lukách, přibývalo pahorků i pastvin, odkud se rozléhalo hlasné kejhání početných husích hejn. Až z Plzně si jezdí v podjarním čase ženy železničářů k Volyni pro housátka. Žluťoučká jako kanárci je přenášejí babičky v košících. Šátkem přikrytá, z kouzně na první travičku, a sotva se u plotů objeví první kopřivy, už je děti škubají pro malé štěbetalky. Několik učedníků předjelo mne na kolech; jistě spěchají do průmyslové školy volyňské, kde se učí truhláři i tesaři, jejíž výstavnou budovou se toto město právem chlubí.

  ...

  Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.

• Prácheň :: odstavec 2

  Na hudbu "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní - a řeka zpívá. O čem? -"U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má." Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějistě umístil dojatý syn sem na Horaždovicko. Jistě si na ni vzpomněl, jda tudy jednou, a do malého náčrtníku si zaznamenal strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní, vonící jarní ornicí, i oráče za pluhem. Z polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" - a řeka plyne.

• Strakonice :: odstavec 25

  Nad jejími olšemi, nad pryskyřníky rozkvetlých luk prosvítá z lipoví žlutavé zdivo zámečku Střely, zdůrazněné temnou siluetou zříceniny staršího hradu. Dvanáct stříbrných sošek apoštolů se ještě nikomu nepodařilo vytáhnouti z hlubin hradní studně - jen hromady lastur perlorodčích vydala sklepení našemu času jako památku na jesuity, kteří i řeku Otavu drancovali k prospěchu svého panství.

• Krajina alšovská :: odstavec 17

  Na starém židovském hřbitově smývá čas z náhrobků staré hebrejské nápisy a já vzpomínám na jednu z posledních kreseb Alšových, kdy se mu v rozkvetlé růži zjevila smrt. Přes jasany a doubec vyhlížejí za řekou dvě mirotické věže kostela svatého Jiljí, jedna v podobě červeného jehlanu a druhá se zvláštně zatočenou bání, tak dobře známou z kreseb Alšových. Staré vrby a olše stíní břehy Lomnice, nad ostrůvkem přeletěl čáp, trávník se bělá husami a všude, všude kolem dokola roste jitrocel. Snad ani na jedné alšovské kresbičce nechybí a já zvedám z písku jednu z mnoha škeblí, zde ležících, abych si z ní vyvolal dětské chvíle Mikoláškovy, kdy tu s tatínkem horlivě rybařívali. Náměstí se změnilo k nepoznání. Bombardování z květnových dnů roku pětačtyřicátého smetlo i starou Alšovnu, pod jejíž mansardovou střechou žilo několik pokolení Alšových předků, rovněž hospoda U bílého lva, kde hrával svá loutková divadla principál dřevěných aktérů Matěj Kopecký, není už táž jako ta plná dětského diváctva před sto lety. Starý pivovárek na dvoře hospody U Baťků zůstal ušetřen zhouby, stejně jako socha svatojanská stojící nedaleko stavení, odkud student Mikoláš vyhlížíval svou Márinku. Příliš honosná, bednovitá stavba nové radnice nezapadá do skromných rozměrů svažitého náměstí, kde bronzová postava slavného rodáka, vytvořená sochařem Lhotákem, natrvalo připomíná Mirotickým jejich syna, celým národem milovaného. Tatam je doba, kdy se tu kolébaly formanské vozy s plachtovím, po živé státní silnici co chvíli přejedou auta a autobusy, které zde vyklopí návštěvníky, spěchající zhlédnout památky v Alšově rodném domku. Původní dřevěná chalupa shořela těsně před Alšovou smrtí roku 1912, nynější, už podruhé přestavěná, skýtá návštěvníku přece jen více připomínek alšovských než ještě před několika lety. Uzoučká Rybářská ulice pod kostelem nás vede neomylně k hřbitovu.

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 10

  Nejraději jsem sedával za Kaplicí na březích Malše, kdy za jezem v zátočině pod vysokými vrbami odrážela vodní hláď sedlovou střechu chrámové věže blanské i teplou žluť jejího zdiva, ozařovanou večerním sluncem, kterou později vystřídával modrozelený stín, a z chladivé rosy pod temnými olšemi omamně voněly tavolníky.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 37

  Nejkrásnější jsou tu však zimy. Zamiloval se do nich malíř Alois Kalvoda, který si sem přijel namalovat zasněžené náměstí i staré uličky u kostela, i jiné, s plaňkovými ploty zahrádek, jež nejsou vidět pod závějemi, popsanými koroptvími cápotami a zaječí stopou. Tak tuhé jsou zdejší zimy, že jejich drsnatost přemůže i ostych plaché zvěře a sbližuje ji s člověkem. Kolikrát tento krajinář maloval olše na břehu rybníka za třeskutých mrazů i tání, kdy v slunci se třpytí sníh a zaleskne se barevný drahokam ledňáčka, kdy nad rudými jeřabinami přelétávají kvíčaly a na temných olšových šištičkách se choulí zkřehlá havěť čížků. I říčka Kamenice mu dala hodně motivů, stejně jako mlýnská stoka a okolí staré pily, tolikrát namalované za jinovatek proti slunci i v modravém podmraku. Měl rád prostý motiv, proto mu neučarovaly arkády na zámeckém nádvoří, ani architektura chrámová, ale březové aleje a hladiny se zelenavým ledem.

• Bechyně :: odstavec 3

  Když jsem putoval k Bechyni z Týna po břehu Lužnice, byl jsem v zajetí něžné melodie řeky, tichounce plynoucí v nepostižítelných rytmech mezi loukami a lesy, kde pod olšemi seděli mlčeliví rybáři, břehulky, ty tanečnice hladin, namáčely svá křídla do stříbra vod i modři nebeské a pod vysokými smrky sjížděly do vln užovky. Tato zrcadlivá krása vzrušovala svou barevnou hrou i proměnami nálad krajináře Otakara Lebedu, který se jí nemohl dosytit, jako by tušil, že už jenom málo času mu zbývá, aby ji zachytil v jemném ladění svých pláten. Ze skalnatých strání se dívával dolů na uplývající řeku a čekal, až ze zákrutu připlynou vory, nad nimiž stoupaly rozplývavé, modré chocholy dýmů, ztrácejíce se v dálkách. Uplynula léta, uplynuly vory, a my jsme stále dlužní tomuto Mařákovu žákovi větší díl vděčnosti, než jsme mu dali, a jež mu právem náleží. S těmito myšlenkami jsem došel až k bechyňským mlýnům, nad nimiž strmí město se starým zámkem, svítícím žlutými zdmi ze sytého blankytu nebes. Chcete-li spatřit nejúchvatnější krásu Bechyně, vyberte si pro svoji návštěvu slunečný den.

• Pěšinkami mrtvých :: odstavec 32

  V údolíčku mezi chalupami pospíchá říčka Čerchovka, zrcadlíc ploty, olše i dřevěné štíty nizoučkých dřevorubeckých chalup. Poschodová vilka s balkónem, verandou a širokým oknem ateliéru srostla se svým vesnickým okolím, jako by k němu patřila odjakživa. Toto malířské tusculum si dal vystavět roku 1902 malíř Jaroslav Špillar, kterému zdejší dřevorubecká obec učarovala při jednom zastaveni na zpáteční cestě z čerchovského výletu natolik, že si v ní okamžitě zjednal byt u dřevaře Edra, jenž si právě postavil novou chalupu. Majitel obstaral převoz dřevěného ateliéru z Postřekova a malíř tu byl záhy jako doma. Nastěhoval se do Pece přesně v prvním roce našeho století. Když k dvěma umělcovým synkům přibyla dcerka Vlasta, zdál se mu dosavadní byt už těsný a pomýšlel na stavbu vlastního domu. Od lesního Špadrny, který byl švagrem spisovatele Jana Františka Hrušky, koupil starou kobylu Markýtu a začal svážet z čerchovských lesů potřebné dříví na stavbu vily. V Domažlicích obstaral cihly a tašky - a než se rok s rokem sešel, nastěhovala se pod vlastní střechu celá rodina. Nový domov se nestal nadlouho eldorádem umělecké práce Špillarovy. Neuplynula ani tři léta, kdy na paletu padl těžký stín a chorého umělce musili zavést do smutného ústavu, kde dveře k světnicím pacientů nemají kliky a jsou zamykány na klíč.

• Prácheň :: odstavce 2, 64

  Na zpěvy "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní — a řeka zpívá.

  ...

  Nad jejími olšemi, nad pryskyřníky rozkvetlých luk prosvítá z lipoví žlutavé zdivo zámečku Střely, zdůrazněné temnou siluetou zříceniny staršího hradu. Dvanáct stříbrných sošek apoštolů se ještě nikomu nepodařilo vytáhnouti z hlubin hradní studně — jen hromady lastur perlorodčích vydala sklepení našemu času jako památku na jesuity, kteří i řeku Otavu drancovali k prospěchu svého panství. Nevím, stojí-li ještě v Bažantnici známá sosna svícnovitá, z jejíhož kratičkého pně vyrostly čtyři kmeny jako ramena svícnu, ale stavení, které mělo býti tusculem zbohatlého politika z pracejovické hospody, připomene mnohý rys jeho předchozí vrchnosti. U obou účel světil prostředky.