• 
• 
• 
• 

sejp

Sejp na Wikipedii

Reference

• Pouť vzpomínavá :: odstavec 50

  Ten jednonohý husopas, belhající se s psíkem na sejpech pod Rábím, nepřimotal se do obrazu jenom tak. Patří do krajiny a vyjadřuje kus jednoho sociálního údělu. Přišel o nohu při úrazu ve vápencových lomech, nikoho už nemá a proto si s tou němou tváří náramně dobře rozumí, jednou byla velká voda a pes začal tonout. Náš invalida vkročil za ním do řeky a s nasazením vlastního života zachraňoval psa. Kolikrát viděl Bohumil v polích u Horaždovic jeptišky v řádovém rouše sekat obilí nebo rozhazovat hnůj a jejich přítomnost v obraze není tedy zase žádnou schválností ani pouhou stafáži. I ti dragouni v červených kalhotách, kteří plaví koně v říční zátočině, přijeli na manévry z klatovské posádky a jsou také součástí kraje. Selka, pumpující vodu na své bosé nohy, nepochází z malířovy fantasie; jistě zaběhne do nejbližší chalupy uvařit oběd a samým spěchem nemá doma ani chvilenku času. Kam jinam než do Nezamyslic umístí vzkříšení s průvodem žen v bílých šátcích, protože nikde v okolí není krásnější kostel ani scenerie pro tuto dojímavou podjarní slavnost. Podoba kraje je promítnuta i do postavy archeologa, kterým není nikdo jiný než Bedřich Dubský, známý všem na Strakonicku a Písecku. Kolik malířů už malovalo hrad Rábí, ale nikdo z nich si nevybral pohled od starého židovského hřbitova, kde šeď omšelých náhrobků tak citlivě koresponduje se siluetou melancholických zdí a vysoké thuje tento dojem jen zdůrazňují...

• Hlasy domova :: odstavce 75, 103, 186-187

  Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. - Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného ryžování? Prozradí nám více střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť, nebo zbytky dubové výdřevy, když dubové lesy tu jíž dávno, dávno nejsou? Nikdo nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce, ani jména těchto havířů...

  ...

  Mirotický návštěvník se jistě zatoulal s dětmi i do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrny sejpy po ryžovnících zlata a kde na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo časté tábořiště cikánů. Každé jaro vás tam překvapí žlutými petrklíči, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný, už tam dnes do měsíčných nocí nezaznívá. Neslyšel už jej ani Jaroslav Durych na svých procházkách z lopatárenského mlýna, když zde chodíval, přemýšleje o svých Služebnících neužitečných. Jen ťuhýků jsou tu i dnes plná křoví. Jejich hnízda upoutala za okupace i pozorný zrak Vladislava Vančury, náhodně sem zavítavšího s Ivanem Olbrachtem.

  ...

  Kontribuční sýpka a empirový panský dvůr, jejž založil na začátku minulého století šlechtic ekonom Václav Hildprandt jako doklad svého hospodaření, jsou jen zastávkou na cestě k buzickému hradu, později přeměněnému ve špejchar. Čtyřhrannou kamennou věž obtéká s jedné strany Lomnice plná plavínů a stulíků, s druhé strany ji oddělují od přístupnějšího terénu příkopy a valy zarostlé smrčím a olšemi. Na travnatých sejpech se pasou krávy, břehy obsadili rybáři, trpělivě čekající, až nějaký okoun zacuká splavkem jejich udice.
  Kamenné, šedé zdivo nad proudící říčkou nejednou zlákalo Jaroslava Panušku k namalování několika rozměrných pláten, Alois Moravec je s Josefem Hodkem kreslil od sejpů a neopomněl je oživit mladou pasačkou, zatím co Ludvík Kuba se spokojil kresebným záznamem pro svou vzpomínkovou knížku březnickou.

• Sláva Sušice :: odstavce 39-40

  Za vsí odbočuji vpravo k žíkovskému zámečku s mansardovou střechou a odběhnu si ještě do Svojšic. Mezi Svojšicemi a Zápotočím jsou všude hrůbata, připomínající staré ryžování. Ve vsi samé zaujme stará tvrz Cílů ze Svojšic, která je zachována i s původním gotickým vchodem až na přestavěnou obytnou část. Fara, krytá šindelem, kde valbičku zavrcholuje znamení kohouta a mohutné kamenné pilíře zpevňují zdivo, přichystala ještě jiné překvapení. Mezi okny je zvláštní výklenek se soškou bičovaného Krista, jenž tvoří střed jakési husitské monstrance, kterou nosívali před vojskem v proštípí táborští kněží.
  Od košaté, mohutné lípy, stojící v statku u Valdmanů, je nejúchvatnější pohled na Svatobor. Pod horou zahledám rybník s Valentovým mlýnem, odkud už není daleko na Vodolenku. Hořce voní olše nad kamennou lávkou, v trávě fialoví rozkvetlé luční kakosty, dokvétá len a mezi hrůbaty plyne potok. Na žitništi je slyšet sekačku a co chvíli se ozývá zaržání koní. Obcházím na mezi košík s připravenou svačinou a obdivuji hlubokou modř rozkvetlého pilátu lékařského mezi obrovskými žlutými diviznami. U Vodolenky si hrají děti nedaleko strakatých kraviček.

• Velhartice :: odstavec 16

  Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.

• Kašperské Hory :: odstavec 36

  Podle Otavy vede silnice k Radešovu, kde bývalo velké vaziště vorů nedaleko hrůbat, jež tu zbyla po dávných ryžovnících zlata, a kousek dál stojí elektrárna, zčásti vyhořelá a zčásti ještě v provozu. Nějaká žena trhá lipový květ a na louce mezi tavolníky se pasou krávy, zatím co malí pasáčci si hrají své hry. Peřeje Otaviny nás doprovázejí za slunného jitra až k annínským sklárnám.

• Prácheň :: odstavec 2

  Na hudbu "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní - a řeka zpívá. O čem? -"U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má." Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějistě umístil dojatý syn sem na Horaždovicko. Jistě si na ni vzpomněl, jda tudy jednou, a do malého náčrtníku si zaznamenal strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní, vonící jarní ornicí, i oráče za pluhem. Z polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" - a řeka plyne.

• Hlasy domova :: odstavce 24, 38

  Leží tu i náš učedník Frantík, takový tichý chlapec ... umřel na souchotiny. Jako jinovatka na metlicích roztál ti sen o bohatství, krajino moje — a zůstalo jen věno pokory, chudoby a práce. Skrýváš pod zemí staré zlaté couky i díla, bůhví kolikrát přerušovaná a jen květenství jmen obnovuje čas od času kouzelné barvy těch pradávných vzpomínek a tvého jara ... ftekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu, jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce — ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se stará krajino na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvožďanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů? Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že tento "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. — Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného rýžování? Prozradí nám víc střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť a zbytky dubové výdřevy, když dubových lesů už tu dávno, dávno není? Už nikdo asi nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce — ani jmen těchto havířů ...

  ...

  Na závěšínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se svatým obrázkem v malé zasklené skřínce. Tudy chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, cupitával se zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Pamatuje jej i prastarý jilm a topolová alej u mlýna Lopatárny, kde na okolních holých vrších vídával stádo ovec, které se tu tehdy hojně pásávaly. Snad také zaběhl s chlapci do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrný sejpy po ryžovnících zlata a na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo pravidelně dočasné tábořiště cikánů. Každého jara můžeme tam trhati žluté petrklíče, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný; už tam dnes do měsíčních nocí nezaznívá. Neslyšel jej později ani Jaroslav Durych na svých procházkách, přemýšleje zde o svých "Služebnících neužitečných*:. Mikuláš Aleš nezapomněl ani v mužném věku na tuto končinu dětských okouzlení; pro svou "alšovskou" kroniku opatřil si všechny listiny, týkající se příbuzenstva usedlého v kraji — a pečlivě si je opsal. Jedna z jeho tet byla vdána v mlýně černivském. I tam se vypravil s bratry za studentských let na hrádek Křikavu, kam ještě tehdy neputovávala z daleka široka celá procesí včelařů pro mezistěny, jejichž výrobou dnes tato malá osada právem proslula. Možná, že ze Závěšína zaměřil i k tetě blatenské. To by musel jíti kolem bezdědovického mlýna, odkud pocházela jeho prabába, i kolem dvora, kde už tenkráte stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatého Václava, dodnes pietně kvítím ozdobovaná.

• Prácheň :: odstavec 2

  Na zpěvy "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní — a řeka zpívá.