• 
• 
• 
• 

Božena Němcová

Božena Němcová na Wikipedii

Související

Pohorská vesnice

Obrázky

Reference

• Březnice :: odstavce 23-24

  Pod těmito stromy běhávala Márinka Kailová, jediná láska Mikoláše Alše, a pro tyto vzpomínky na dětství Márinčino miloval Březnici i slavný malíř, který si sem několikrát zajel. Nevíme, zda si tu vzpomněl i na autora své nejzamilovanější písničky... U panského dvora náš Vitoušek orá... který tu několik let chodíval a rozprávěl se svým zámeckým pánem Hanušem Kolovratem Krakovským o českém museu a jiných vlasteneckých zájmech. Byl to zdejší zámecký kaplan a zároveň básník František Jaroslav Vacek Kamenický... A když byla už řeč o národním museu, připomeňme si, že jeden z nejvzácnějších jeho iluminovaných rukopisů "Mater verborum" a celá řada knih se dostala do Prahy ze zámecké knihovny březnické jako Kolovratův dar. Jméno tohoto vlasteneckého šlechtice se nám ozve i ze stránek románu Boženy Němcové "Pohorská vesnice", jehož je hlavním hrdinou; neodhadneme už nakolik zidealisovahým, a dráteníček z téhož románu patří rovněž Březnici aspoň svým hrobem. U svatého Rocha nalezneme empirový křížek a na něm nápis Jan Gallik... to je on.
  Božena Němcová... Mohla se tu shledat i s dvěma důvěrnými přáteli.

• Hlasy domova :: odstavce 37, 152

  Od Lnářského Málkova se krajina svažuje k loukám, mezi nimiž se leskne hladina Velké Kuše, malířské eldorádo Josefa Hodka, který ji několikráte maloval s hráze plné lískových oříšků, dubů a osik, odkud je krásný pohled pres rozsochaté sosny ostrova k stmívavým smrkovým lesům. Jeden zdejší rybolov obdivila i spisovatelka Anna Maria Tilschová, když sem zajela z lnářského zámku, kde byla na návštěvě u příbuzných. Já jsem si vzpomněl však na jednu rybářskou tragedii, která se nestává často. Ve větrném dubnovém dni vyjel na lodičce hajný Machovec ještě s dvěma druhy krmiti ryby lupinou. Prudké vlnobití převrhlo přetížené plavidlo, rybáři se s vypětím všech sil zachránili z mrazivé vody, ale hajný utonul jako oběť svého povolání. Malá Kuš s mlýnem u Jiřinců je obrostlá olšemi a pod jednou si z mlýnského kamene udělali na hrázi lavičku; tato tišina, nevím proč, mi připomněla ovzduší babiččiných návštěv v čase Boženy Němcové. Rybníky v okolí mají rovněž zajímavá pojmenování, ať je to Nadýmač u Mračova, nebo Stržák s vysokými smrky pod hrází plnou maliní, či Kopanina, jejíž hráz je zastíněna řadou vrb. Odtud už zahlédáme zábořský kostelíček, ale než tam vkročíme, vypravíme se k překrásné vyhlídce, která se před námi rozprostře s výšiny mezi Málkovem a Čečelovicemi. K jihozápadu se modravě rozevře kraj až k pomezí Čech a všechny šumavské hory v zlatavé záplavě jasu se představí jedna za druhou. Severní obzor splývá s brdskými lesy, pod nimiž se prostřelo celé Blatensko. V nejjižnější části okresu leží Čečelovice, kde odjakživa měli rychlou výřečnost. Když mělo děvče rozsvítit, řekla mu to matka způsobem v jiných vsích těžko srozumitelným: "Marino, vlez tam na to rentete, podej sem ten cádrník, já ho rozdrndím!"

  ...

  Do Blatné jste se vrátil vlastně jen pro smrt; krátce jste tu, už churavec, užil i manželského štěstí, o němž lze zapochybovat, bylo-li vůbec štěstím. Víme, jak jste se vytrvale dvoříval Bohuslavě Rajské, ale ta se provdala za vašeho druha Františka Ladislava Čelakovského, a v tomto spojení se jistě nesplnila její tužba milostná. Přineslo jí víc strastí než lásky. Známe z jednoho dopisu, kdo vlastně přemluvil Bohuslavu Rajskou, aby si vzala ovdovělého básníka a jeho dětem nahradila matku. Byla to Božena Němcová. Snad nějaká skrytá hořkost k této básnířce, která nechtěně zasáhla do vašeho života citového, způsobila, že jste napsal verše, jimiž jste ji chtěl zasáhnouti do samého srdce a sám sebe ujistit, že se vlastně nic nestalo. Věřte, že to není "básníkova cesta do pekel"; spíš je to výraz ustydlé staromládenecké didaxe, v němž jste podlehl chvilce nestřežené slabosti vlastní. Připomeňme si je:

• Sláva Sušice :: odstavec 12

  Zavzpomínáme-li u jedné skalky na Svatoboru na Ivana Klicperu, autora kdysi velmi čteného románu "Jindra", který se tu léčíval ve Vodolence, musíme vzpomenout i na jeho otce, slavného dramatika. Prvním nakladatelem jeho her byl právě loučovský statkář Dr Gabriel. Byl důvěrným přítelem Havlíčkovým (Havlíček byl svědkem na jeho svatbě), Nerudovým, Boženy Němcové a zejména Josefa Kajetána Tyla, od něhož se v poslední době nalezlo v gabrielovské pozůstalosti několik dopisů velmi závažných. Na Vodolence dlíval i Tylův druh, herec Jan Kaška, pochovaný ve Svojšicích, jehož pozůstatky byly před čtyřiceti lety převezeny do Prahy na hřbitovy olšanské. Na starém mostě si vyvolejme postavu máchovského lyrika Rudolfa Mayera, který při jedné velké povodni zde zachraňoval tonoucí a zhoršil si nachlazením svůj plicní neduh natolik, že tato služba bližnímu ukrátila mu vek jako před ním Máchovi.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 21

  U jednoho prostého kříže jsem postál nejzamyšleněji a nejdéle. "Zde odpočívá P. Vácslav Čeněk Bendl, kněz a spisovatel český, narozen v Turnově 24. X. 1833, zemřel 26. VI. 1870 zde, ode všech želen." Přítel Boženy Němcové, náš první překladatel Puškina, kněz milovaný venkovským lidem všude, kde působil. Velebný pán Bendl...

• Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavec 13

  Prozíraví otcové města zřizují v šedesátých letech minulého století jednu z prvních českých reálek i první českou vyšší školu dívčí, pro jejíž žákyně píší mladí profesoři narychlo potřebné učebnice. Tehdy Adolf Heyduk odběhl od veršů svých Cigánských melodií do profesorského světa mytologie slovanské a germánské. Písek má v té době ještě jiná prvenství. U knihtiskaře Václava Vetterla vychází první český venkovský časopis Posel od Otavy a v téže tiskárně i první český překlad Puškina, pořízený budějovickým "majstrem seminářským", Václavem Čeňkem Bendlem Stráneckým. Dva důvěrní přátelé Boženy Němcové sešli se tehdy na delší dobu v kraji. Slovák Hanuš Jurenka se stal váženým lékařem v nedaleké Březnici a Bendl kaplanoval i spisoval na mirovické faře. - Písečtí akademici opatří dobrovolnou sbírkou 3000 zlatých a do sadů na místě starých parkánů pořizují od sochaře Wurzla první pomník Palackého v Čechách a sám Rieger tehdy řečnil při jeho odhalení. Pomník stojí podnes proti empírovému templu s nabádavým anagramem "Šlechetný Co Hodného Rád, Ejhle Následky Koná" (J. Schrenk 1846). I pro pokrok technický měli Písečané smysl a porozumění. Na sklonku osmdesátých let stavějí jednu z prvních městských elektráren, kterou Křižík vybavil ústředním rozvaděčem, a v muzeu můžeme ještě dnes spatřit slavný tehdy vynález obloukové lampy... Na otavském ostrově, jemuž se po ostrostřelcích říkalo Střelecký, hrál v letní aréně Josef Kajetán Tyl a sklidil se svou divadelní společností "žalostný neúspěch".

• Na Soběslavská blata :: odstavec 27

  Zašlí jsme do zámeckého parku mezi důchodce, kteří zde dožívají klidné stáří. Tady prožívala své mládí hraběnka Eleonora z Kounic, rodem Voračická z Paběnic, které Božena Němcová dedikovala Babičku. Jiná soudobá spisovatelka, Karolína Světlá, o ní píše ve svých vzpomínkách jako o "perle našich šlechtičen". Ani Václav Šolc, bouřlivácký básník ze Sobotky, nebyl by mohl vydat své Prvosenky bez její podpory. Od šlechtického prostředí se však nejvíc odlišovala svým cítěním sociálním a upřímnými sympatiemi k dělnictvu. I její syn Benjamin se vždycky jako poslanec na říšské radě zastával dělnických požadavků. Když zemřela v roce 1898, přišli na její pohřeb dělníci v černých šatech s rudými karafiáty v klopách v takovém počtu, že jejich účast vyzněla jako nějaká manifestace...

• K srdci jižních Čech :: odstavec 10

  Červené báně tohoto poutního místa připomenou znovu Příběnice; zázračný obraz Madonin pochází prý z tamní kaple. Bělostný ambit a štukoví chrámu září pod vysokým sluncem, krásný hřbitov je zde nad řekou, ale marně zde hledám hrob Josefa Vlastimila Kamarýta, básníka z družiny Čelakovského, který zde kaplanoval, i J. E. Hanikýře, zakladatele Dědictví svatojanského; oba zemřeli v jednom roce a jsou pochováni na starém hřbitově táborském. Jedinečnou vyhlídku mají poutníci z klokotské skály, ale já půjdu za starým básníkem košatou lipovou alejí zpátky k řece. Ještě vystoupím ke kostelu táborskému u svatého Jakuba, na jehož hřbitově odpočívá Josef Němec, manžel Boženy Němcové. Zemřel zde u syna Karla, zahradníka hospodářské školy, a svou prudkou povahu nedovedl zapřít ani ve dnech stáří. Chodíval do hostince Formanky na náměstí a stačil pohled na výtisk Národních listů, aby je strhl ze stěny a podupal. Nepěkně prý se k němu jejich správa zachovala... Kdož ví.

• Sluneční poutník :: odstavec 17

  Při svazích u tratě mezi Poběžovicemi a Mutěnínem žloutne všude úročník, sosnové lesíky se střídají s lány a já marně hledám u Kramolína starou pohodnici, známou z Baarova románu, kam kdysi šla pro lékařskou radu k "hyclíkovi" Božena Němcová.

• Od Postřekova do Klenčí :: odstavce 21, 43

  Kdo četl Baarův soubor povídek Dědkové a báby, kdo zná i jeho románové dílo, neupře autorovi důvěrnou znalost života chodské vesnice a niter jejích lidí, ať se týkají bohatých selských statků nebo skromnějšího živobytí v podružských a láternických světnicích, kde i děti musily lepit "škatulky" na sirky a celá rodina vydělávala domáckým průmyslem na skrovnou skývu chleba. V přesném studiu venkova se naplňovalo poslání Baarova literárního díla. Povídka Dodlička prodává vlasy jej soucítěním a láskyplným pohledem do světa chudých "hořejších" vesnic blízce spřízňuje s jiným znalcem vesnického člověka K. V. Raisem, stejné milovaným venkovskými čtenáři. A kdo by v této souvislosti nevzpomněl i na jejich líbeznou předchůdkyni, Boženu Němcovou?...

  ...

  Kamkoliv pohlédneme v Klenčí, všude se setkáváme se stopami Jindřicha Šimona Baara, známého a milovaného početnou čtenářskou obcí, jež nezapomíná a každoročně se zastavuje alespoň v jeho úmrtním domě, dnes přeměněném v chodské muzeum. Rodná chalupa se štítem na náměstíčko, dnes po bombardování zcela přestavěná, připomene návštěvníkům, že se pod jejím krovem narodil před sto lety Henrych Holubuc, jak se tehdy u nich říkalo po chalupě. Chlapecká léta i studentské prázdniny zde prožíval tento bystrý synek, tak hluboko zakořeněný v půdě domova. Václav Sladký vysledoval v chodských matrikách, že Baar pocházel z českého chodského rodu Borů z Chrastavic, oproti jinému tvrzení o jeho domnělých předcích německého původu. Už také nestojí stará škola, kde pan řídící Alois Jindřich cepoval neposedného žáčka a sestra Baruška měla nepříjemnou povinnost, vyřídit doma vzkazy o bratříčkových kázeňských prohřešcích. Když odešla do klášterní školy v tehdejším Ronšperku, nastalo po ní ve stavení náhlé prázdno. Z Henrycha se zatím stal vášnivý čtenář, jemuž nestačily ani domácí kalendáře, přečetl už i všechny knížky ze školní knihovny, na radu pana faráře i učitele Ferdinanda Weniga se stal studentem domažlického gymnasia, a kde mohl, sháněl se po nějakém novém čtení. Tehdy jej nejvíc zajímala Kosmákova Kukátka. Tato čtenářská záliba spřátelila studenta se sousedem mlynářem Josefem Tauerem, kde byl pečený vařený, až paní mlynářka "panu otci" naznačila, "že bude ještě kamarádit s těmi, kteří se teprve narodí..." Pan otec Tauer byl osobností jistě zajímavou po mnoha stránkách. Odbíral Světozor, Zapovu Českomoravskou kroniku, Knihu přírody, Svět práce a na zdi jeho sence visela litografovaná Hellichova práce s podobiznami českých panovníků. Znal mnoho příběhů, které slýchal v dětství vyprávět od starých mléčů a pašeráků, přispěl svou pamětí k mnohému chodskému typu v spisovatelových pracích povídkových a románových. Vyprávěči bývali na Chodsku jadrní, jak už postřehla Božena Němcová, a mlynář znal mnohou cennou podrobnost z jejího chodského pobytu ještě od živých pamětníků, kteří ji osobně znali. Když se Baar jako bohoslovec musil s plicní chorobou uchýlit na zdravé povětří domova, sblížili se s "panem otcem" velmi důvěrně. Scházeli se v staré zájezdní hospodě U Hausnerů s malířem Jaroslavem Špillarem a rozmlouvali o kumštu a jiných líbeznostech života. Když Baarova "máma" včas zakoupila na klenčském rynku poschodový dům a syn se do něho nastěhoval už navždycky, přilnul kněžský důchodce a známý už spisovatel k osmdesátiletému starci láskou takřka synovskou. Vážil si jeho gruntovného vzdělání i praktického smyslu. Psal se rok 1889, kdy si tento čtenář zřídil ve svém mlýně elektrické osvětlení, napájené proudem z vlastního zdroje. Toto zařízení také vlastnoručně provedl.

• Pěšinkami mrtvých :: odstavec 7

  Božena Němcová jako první uvedla tento kraj do české literatury povídkou Karla, ale teprve Alois Jirásek svými Psohlavci zasadil Chodsko už provždy do povědomí celého národa.

• Hlasy domova :: odstavec 72

  Víme toho na Vás víc — i stín Máchův se klade mezi námi a Vámi — ale nevzpomíná básník "Máje" ve své korespondenci spíš theologa Karla Blatenského, zdejšího rodáka, a jenom v dobrém? Zvláštní shoda rodiště i jména, že ...? Při vyslovení jména Máchova jste zmlkl, nevadí, pokárala by Vás i jiná ušlechtilá duše básnířčina, jejíž matka pocházela rovněž z Blatné — Eliška Krásnohorská, přítelkyně Smetanova, autorka jeho libret. Její ryzosti a statečnosti byste se musil omluvit — za Boženu Němcovou. Spěte klidně, Vaše zásluhy v jiném kulturním směru jsou jistě nesporné — a já už nebudu vyčítat...

• Dražinovská hora :: odstavce 2, 18

  Vítr pohupoval dlouhými vousy ječmenů, rozlehlý lán řepy vzbuzoval svou sytou zelení pocit zdraví a hojnosti, všude v příkopech voněly bílé okolíky rozkvetlé plané mrkve, zatímco rozevřená náruč kraje hýčkala ve svých loktech pahorky a lučiny, obilná pole i zalesněné hřbety kopců, vše v rovnovážné jednotě, jak ji umí zformovat jen sama matka Příroda. Široká silnice mě vedla po ránu z Domažlic k Dražinovu. Na jednom místě se mi propadly celé Domažlice někam do mlhy a jen vysoká věž se tu tyčila jako boží prst. Vpravo od ní vystoupil kopec s lipovou alejí, u níž se zabělala baldovská kaplička, vlevo ležely Petrovice, které bych poznal okamžitě podle vysokého stožáru vlašského tqpolu, a přelíbezná chalupa u Tesařů tu shlížela svými okénky a pavláčkou již v době návštěv Boženy Němcové jako ilustrace z některé její pohádky. Jihozápadní obzor uzavíral Čerchov, milovaná Fudžijama tohoto starého kraje.

  ...

  Zastavil jsem se nejdříve u studánky, ke které putovala z Domažlic Božena Němcová, aby jejím hojivým pramenem vyléčila své bolestivé neduhy. Její chodský oslavitel Jindřich Šimon Baar napsal v mladých letech nejprve báseň V stínu lesa kaple nízká... a v zralém věku své nejdůsažnější dílo románové Paní komisarka. Lidový malíř namaloval pro kapličku obraz Mariin, snad na objednávku, čemuž by naznačoval vótivní nápis obrazu „Na den Nejsvětější Trojice 1897 zde byla zázračně uzdravena Barbora Hrbáčková z Kanic. 5 let trpěla nevyléčitelnou oční chorobou." Kolem nové, honosné kaple šumí koruny sosen a do jejich drsnaté kůry se zatínají drápky skotačivých veverek. Mihnou se ve větvích jako jantarové blesky a vzápětí splynou s pryskyřičnou vůní, hmyzím bzučením a blankytem nebes. První neděli po 24. květnu zde bývá pořádána pouť a slunečné prostranství před kaplí se rozzáří veselou červení flámišek i bělí nažehlených mužských košil. Obrazy křížové cesty namaloval domažlický malíř Václav Wimmer, ale děj ukřižování byl svěřen autoru historického plátna chodského muzea v Domažlicích—Janu Šebkovi, který kompozici i barevné ladění přizpůsobil ostatním obrazům. Ty jsou zavěšeny přímo na kmeny a chráněny proti nepřízni povětrnosti dřevěnými deskami, připevněnými k rámům obrtlíky, tak očividně připomínajícími chodskou selskou praktičnost. Já jsem tu chodil ve všedním červencovém dni za šedavého podmraku, který soustředoval nitro k meditaci a mysl ke vzpomínkám. Myslil jsem především na autora Dražinovské hory, která je knihou básnickou, i když není psána ve verších.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavce 4, 11

  Marie Majerová, dědička a pokračovatelka Boženy Němcové, nám v své knize Má vlast vyvolává totéž citové ovzduší, které nás ovane i z lunet Stráže na pomezí a Domažlice, té jedinečné básně o Vlasti na stěnách foyeru Národního divadla, kterou mladistvý Mikoláš Aleš tak nezapomenutelně a básnicky vznosně oslavil naši domovinu.

  ...

  Do minulého století nás uvedou černé lité kříže a kamenné empírové náhrobky s lkajícími postavami u antikizujících váz, některé už velmi nachýlené k nizoučkým vlnám hrobů. Pod nimi leží v rozpadlých rakvích kněží a měšťané, také už dávno proměnění v prach, a my si jejich život připomínáme z Baarovy chodské trilogie i z milého čtení v Rodinné kronice paní Josefíny Regálové. Hned u zídky před vchodem do kostela se naklání k rozkvetlé šípkové růži železný kříž s typickou empírovou rouškou a nápisovým štítkem, který návštěvníku sděluje, že zde odpočívá MUDr. Antonín Klement, městský fyzikus, a jeho máti Kateřina. Ani šedesáti let se nedožil tento lékař, který byl upřímným příznivcem Tylovým stejně jako Boženy Němcové. Paní Regálová, jeho dcera, nám ho v své kronice vypodobnila jistě s láskyplným vzpomínáním. Jen o maličko je vyšší kříž pátera Jana Fastra, slovutného děkana v Domažlicích, než stejný kříž jeho bratra Jakuba, který stál na žebříčku kněžského důstojenství o nějaký příčel níž. Jiný duchovní, děkan Karel Boromejský Hájek, jehož zálibou bylo studium historie rodného města a přátelil se s Palackým a Tylem, má tu rovněž své poslední odpočívání. Ach bože, kolik tu ještě leží nebožtíků, kteří už dávno ztratili i své jméno...

• Mrákovská neděle :: odstavce 3, 5, 7

  Jiné vzpomínání vyvolal Rochetských mlýn, kam před sto dvaceti lety chodívala Božena Němcová, ale častější návštěvnicí bývala v mlýně Podveských, kde byla opravdu ráda viděna "panem otcem" i jeho rodinou. Černé laty rákosu temněly nad bílými zmrazky u klikatého potoka v lukách, vzduch byl suchý a mrazivý, kolem nás se jemně modrala jinovatka na větvích štěpů i na suchých okolících plané mrkve, tak typických pro zdejší krajinu. Za ohybem cesty se ukázaly siluety chalup, které napověděly lidovou písničku a ta zase dvě vsi.

  ...

  Křížek pod mohutnou lípou na rozcestí mezi Mrákovem a Klíčovem přetínal čistou linku obzoru, jemně nakreslenou nad oběma vesnicemi, skrytými po chodském způsobu za zády vrchů. Klíčov je hezká ves, ale školou i kostelem patří do Mrákova. Z věže svatovavřineckého kostela zavolal zvon k velké mši, z jednotlivých vrátek vyšli osadníci, slili se v jednolitý proud a valili se na mrákovskou náves. Hezká podívaná byla na oblečení žen, jež měly přes ruce přehozené salupy. Vešli jsme za nimi do kostela, který byl naplněn do posledního místa. Kněz sestoupil z kazatelny, zazněly zvonky ministrantů, při pozdvihování poklekla celá osada na kolena a potom všichni sborem odpovídali slova modlitby. Tak nějak tu bývalo za pana administrátora Antonína Krejčího i za návštěv Boženy Němcové, když chodívala hyjtou k rychtáři Konopovi. Tyto chvíle připomíná pamětní deska od sochaře Bohumila Zvěřiny, který měl za vsí na kopci Vrchovu svůj ateliér. Tam někde vzadu jsou Pelechy, kam každoročně jezdí akademik profesor Josef Dobiáš k svému švagrovi, řediteli školy Černému. Zašli jsme ještě k jinému stavení, které bylo domovem slepého mládence Hondzy Kubuc, nadaného hocha a znamenitého vypravěče pohádek, jemuž paní komisarka psávala dopisy ještě z nymburského působiště svého manžela. Literární historie dobře ví o tomto vlasteneckém mládenci, kterého Božena Němcová zvěčnila v Pohorské vesnici, jenž byl kolportérem knih a novin, i svolavatelem selských schůzí, na nichž se četly noviny. Když byla vyhlášena konstituce, byl Hondza v Domažlicích na táboru lidu na náměstí a také na něm mluvil a po řeči jej studenti nosili na ramenou. V domku Josefa Němce nás pohostili zelnými plackami takové chuti, že se jí mohl vyrovnat jen čerstvý domácí chléb upečený maminkou v naší peci. Opominout kulturní dům, kde má stánek Chodská scéna národopisné družiny, musili by Mrákovští považovat za smrtelnou urážku. Proti kostelu stojí u mohutné lípy rohový domeček tak líbezný jako z některé Andersenovy pohádky. A jako do pohádky jsme vešli po schodech k posledním chodským šedličkám, o kterých psala už paní Naděžda Melniková-Papoušková ve svém Putování za lidovým uměním. Od té doby uplynulo čtvrt století a slečny Bílkuc jsou stejně čiperné a hovorné jako tehdy, i když starší z nich už pohladila po vlasech devadesátka. Jejich dědeček i tatínek byli chodští krejčí a písmáci. Sestry neopustily tak docela domovské řemeslo. Působily zamlada jako industriální učitelky, a když žádný z bratrů nechtěl doma pokračovat v otcově práci, vrátily se pod rodný krov jak vestálky chodského svérázu. Jsou snad posledními chodskými šedličkami, jež znají dopodrobna všechny jemnosti ženského a mužského kroje, jaký se nosí na Chodsku.

  ...

  Dovídáš se o jejich dědečkovi, že u něho sedávala Božena Němcová, že tu přespal i Karel Havlíček, po kterém tu zůstalo několik výtisků Národních novin na památku. Sedíš a posloucháš řeč zvláštně rytmicky kadencovanou, jak plyne v tichu tohoto domova, odkud vyšlo tolik ušité krásy do celého Chodska.