• 
• 
• 
• 

Písek

Písek (město) na Wikipedii

Související

kostel Nejsvětější Trojice v Písku

městská elektrárna v Písku

Písek, hotel Otava

kostel sv. Václava v Písku

Písek, pomník F. Palackého

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

• Vzpomínka malířská :: odstavec 5

  A do Blatné, svého rodiště, se tehdy vrátil z vojny malíř Jan Hála, žák Bukovacův a Pirnerův, hledaje zde trvalejší existenční zakotvenost. Jeho tatínek měl pekařský krámek na místě dnešní městské spořitelny a zároveň menší hospodářství, které mela na starosti převážně maminka, přivdavší se do okresního města jako dcerka ze selské usedlosti v Pročevilech. Mladý malíř narukoval přímo z akademie do Békes Gyuly k 11. pěšímu pluku, odtud byl přeložen do Innsbrucku k císařským myslivcům, s nimiž byl třikrát v poli na italské frontě. Po válce se vrátil k 11. pluku do Písku a zůstal tam ještě dva roky z existenčních důvodů jako důstojník, přidělený k odvodní komisi, která prováděla první odvody v nové republice, a to v Pošumaví. Důstojnická kariéra mu nikdy nepřirostla k srdci. Rozloučil se s ní jisté rád a kam jinam se měl vrátit se svým uměním než domů? Malé město nemohlo natrvalo uživit mladého umělce, který nevystupoval nijak okázale, jsa povahy spíš jihočesky uzavřené a hloubavé než družně rozverné, která nezískává naráz společenské sympatie. Oddal se vášnivě své umělecké práci v prostředí sice rodném, které však mělo docela jiné starosti, než aby povzbudilo a hmotně podepřelo vážnou snahu, vymykající se z jeho zvyklostí.

• Pouť vzpomínavá :: odstavec 39

  K Štěkni se váže jméno Karla Klostermanna. Jeho otec byl zde dva roky zámeckým lékařem u Windischgrätzů. Tehdy náš spisovatel zde prožil první prázdniny jako kvartán klatovského gymnasia a o příštích vakacích přišel už z Písku, kde navštěvoval kvintu a posléze tam i maturoval. Otec se zatím přestěhoval s rodinou do Kašperských Hor, kde žil až do své smrti.

• Hlasy domova :: odstavce (57), (108), (111), (203)

  Na "fišerovské" silnici vedoucí z Českých Budějovic přes Písek do Plzně leží Kasejovice, městečko se starou historií zlatých ryžovišť a dolů, v nichž se několikráte kutalo po dlouhých přestávkách, a od nového dolování si nynější měšťané slibuji další rozkvět svého místa.

  ...

  Alšovu studentskému mládí v Písku patří i čekanický rodák, universitní profesor Dr Josef Velenovský, botanik světového jména a významu. Byl čestným členem mnoha domácích i cizích učených společností a uveřejnil veliký počet vědeckých děl z různých oborů botaniky. Dožil se věku 91 let, vychoval na universitě mnoho význačných žáků a ještě v roce 1947, když mu bylo 89 let, připravil do tisku své poslední dílo Novitates Mycologicae Novissimae, v němž popsal mnoho nových druhů hub. Byl rázovitou osobností i v jiných kulturních oblastech a jeho zásluhy byly zhodnoceny odbornou vědeckou kritikou.

  ...

  Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa", ale nevěděl ještě, že zdejší renesanční palác stavěl pro pana Lva týž stavitel, který pro krále zbudoval v pražském hradě Vladislavský sál. Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jej, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který sem z Písku dojížděl k Hildprandtům, a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času.

  ...

  Do stinných alejí sedlické obory vodíval o prázdninách z Písku své malířské přátele a hosty grafik Josef Řeřicha. Jeho otec pocházel z Dubí Hory a maminka z Velké Turné, býval v dřívějších dobách nájemcem sedlické panské hospody a měl v kraji rozsáhlé příbuzenstvo. Do stáří si vzpomínal na jednu z vánočních koled, zpívanou za jeho mladosti na kostelním kůru sedlickém zvláštním způsobem. Kromě dětského sboru účinkovalo několik kontrabasů, které držely "dudácké" prodlevy, a kontrabasy byly rozestaveny na různých místech. I slova koledy mají své kouzlo lidové poesie.

• Sláva Sušice :: odstavec 77

  Kolikrát jej maloval Antonín Hudeček, který sem zajíždíval z Písku se svým přítelem grafikem Josefem Řeřichou! První, s vytříbeným smyslem pro atmosféru, si vyhledával motivy zvláštní barevné tlumenosti, druhý, milovnik stromů, kreslil svým pozorným způsobem větvoví suchých smrků, stojících v močálu. Co se nachodili k Mrtvé slati, k bouřící Vydře a do stmívavého lesa na Antiglu.

• Vlachovo Březí :: odstavec 13

  Básník se na cestě z Prahy nejdříve zastavil u Kouniců ve Vysoké na Příbramsku a potom v Písku, kde prožil noc jistě neklidnou. U Heyduků chtěl překvapit své přátele v jejich první rodičovské radosti, ale vskutku nečekané překvapení měl tam pro sebe přichystáno. Hnal se vesele ke kolébce své kmotřenky - ale bílá rakvička Jarmilčina byla už zasypána hlínou u kostelíka svaté Trojice. Odlákala ji Smrtka - "malá Smrtka - sama dítě".

• Tvář :: odstavec 16

  Z Čejetic se zatím přestěhoval do Písku, kde ze svého bytečku se dívá na hradní nádvoří a promýšlí dál život pradávných obyvatel jižní končiny země. Léta promodelovala tuto tvář ještě výrazněji, ale její základní rysy jsou již ustáleny jako poznání a dílo, nepodléhající rychle proměnám času.

• U Sudoměře :: odstavce (16), 18

  Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune "lid polní"; už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka Škaredého a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípne kolo, koně se vzpínají. Ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají s hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Všechno v pospěchu, udýcháně, bez zastavení. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník Škaredý od Markovce. K severovýchodu, na píseckou stranu, jsou už namířeny tarasnice. Odtud se blíží královské vojsko, vedené mincmistrem Mikšem Divůčkem, Písek už je v jeho rukou a tuto hrstku unavených dlouhým pochodem zmůže panská moc hravě, dřív než bys vrhcáby rozhodil. Už křičí ti přední, mávajíce kopími, zdvižené praporce vzhůru. Tvrdé upracované ruce těch na vozech potěžkávají cepy s okovanými bijáky, zrak zaostřený, rty přísně sevřené. Kněz Václav Koranda se obrací k sestrám a hejtman Břeněk z Dolan narychlo cosi ještě velí několika bratřím z polní obce klatovské. Jan Žižka přehlíží starostlivě celý tento nevalný houfec, čítající stěží čtyři sta duší, počítaje v to sestry i práčata. Bože, je seřaděno nejvýhodněji těch dvanáct bojových vozů, aby z nich byla pevnost nedobytná? Těch devět jízdních koní, kteří se tu tísní za hradbou, nemůžeme přece nazývati jízdou.

  ...

  S druhé strany je už na dosah hlavní voj z Písku, už se spojili, už obkličují vozy...

• Krajina alšovská :: odstavce 6, 20, 23, 29

  Naše pouť začne v Mirovicích, jejichž chrámové dvojvěží svatého Klimenta nad říčkou Vlčavou kreslí nezměněnou podobu města, až na stavbu kostela československé církve a řadu vil, postavených po první světové válce. Čtverhranné náměstí s mariánským sousoším mělo v dobách Alšova mládí mnoho domů, jejichž bohaté štíty se bělaly nad hemžením venkovského lidu o dobytčích trzích, hojně navštěvovaných hospodáři z celého kraje. Krásná renesance se zachovala ve štítu i bráně bývalého schwarzenberského dvora a Alše pamatuje i mirovická "plačka" před kostelem, což je vlastně empírový náhrobek Koců z Dobrše. (Tato plačka má sestru na hřbitově v nedalekých Chrasticích, která lká u empírové vázy nad hrobem France Xavera hraběte z Věžníku.) Básník Antonín Klášterský se zde narodil v domě na náměstí a ve svých Nových jihočeských melodiích oslavil rodné město básní plnou rozpomínek a synovského díku. K jihočeskému domovu se vracel častěji svým dílem básnickým, které má zdejší městská knihovna darováno s vlastnoručním autorovým věnováním. Litý empírový kříž připomíná pátera Šimona Bernarda Vránu, probuzenského spisovatele, který čtvrt století svého života působil právě v Mirovicích. Bronzový reliéf od sochaře Vlastimila Amorta na pomníčku Anny Černé je vlastně jediným cennějším výtvarným dílem na tomto hřbitově. K svému spolužáku z pražské varhanické školy, učiteli Václavu Urbanovi jezdíval z Vysoké na návštěvu do Mirovic slavný skladatel Antonín Dvořák, který i v sousedních Rakovicích měl dobré přátele v rodině schwarzenberského ředitele Bohdaneckého, jehož paní, dcera soudního rady Antonína Rusa, byla výbornou klavíristkou a přehrávala mu u svých píseckých rodičů jeho skladby, z nichž Stabat Mater patří svým vznikem právě do Písku. Odborný učitel Jan Toman, rodák cerhonický, je dnes jistě nejzasvěcenějším znalcem historie nejen svého působiště, o němž napsal pečlivou práci monografickou, ale i neúnavným badatelem rodopisným, jehož mravenčí píli neunikne věru nic podstatného. V mirotických matrikách vysledoval hluboko do minulosti rodopis alšovský, určil s definitivní platností rodiště Matěje Kopeckého a nalezl nám i přesné údaje o jednom z nejmilejších přátel Mozartových, Benediktu Žákovi, rodáku mirotickém, o němž si povíme víc v souvislosti jiné. Jan Toman byl mým zasvěcovatelem do minulosti svého kraje i věrným průvodcem na pouti alšovským domovem, ať už to byly vsi se starosvětskými zámečky, jaké jsou v Zalužanech, Bukovanech, Myslíně, Horosedlech nebo Cerhonicích, jindy zase s typickými návsemi, z nichž nejkrásnější má Smetanova Lhota. Na Alše jsem nejvíce vzpomínal u božích muk na Pteči, od nichž je překrásný rozhled do šíra i do dáli. Zcela blizoučko od Mirovic leží Plíškovice, malířské působiště profesora Miloslava Holého, který zde převedl barevnou krásu letní mirovické krajiny do mnoha obrazů, bud přímo z Plíškovic a Mirovic, nebo třeba od Podčáp, kam si zajel pro motiv starého mostu. Bydlil tu ve statku u Koštů, kam za ním zajížděli někteří přátelé, jako jeho vrstevník Bořivoj Žufan.

  ...

  Kolem horního mlýna pojdme do Lučkovic, kde měla Alšova maminka vdanou sestřenici a kam malý Mikolášek odbíhával na pastvu mezi vesnické děti. Ještě dnes tu nacházíme podzimní rozkvetlé ocúny na několika pastvištích, ještě dnes stojí u cesty za vsí vysoký dřevený kříž, zasazený do mlýnského kamenného žernovu, tolikrát Alšem nakreslený. Mírná vlna pahorků, zarostlých lištím a sosnami, zdvíhající se k Brejlím a Budám, je táž, která zůstala v malířových vzpomínkách se všemi podrobnostmi až do pozdního stáří. Jen říčka je tu zregulovaná a svatojanskou sochu, která ještě donedávna stávala na kamenném pilíři, přenesli jinam. Znáte ji všichni z jedné drobné Alšovy kresbičky. Proti toku říčky pojdme pro jinou alšovskou vzpomínku až k Mírči, kde jsou i dnes tůně plné ryb; až sem chodíval z Mirotic Alšův tatínek František na svou nejmilejší rybařinu. Tady padne na poutníka zvláštní zelená tichost a tesknota, do jejíž měkkosti zaznívá vrkání divokého holuba, k rozkvetlému hrachoviní přiběhla srna a stín rozložitého dubu vábí k odpočinku. Ještě kousíček cesty lesem do vrchu a jsme v Stráži, kde na zídkách chalup zavoní suchá chvůj i smola pařezů a za vsí se s hřebene rozevře výhled na celý Alšův kraj, zavrcholený k severozápadu Třemšínem a na jihovýchodě modravými lesy vrážskými. Rybník Landa uprostřed lesů byl několikrát namalován krajinářem Antonínem Hudečkem i jeho druhem grafikem Josefem Řeřichou, u jehož píseckých příbuzných míval pravidelné ložumenty. Poslední kartón Hudečkův byl namalován právě zde 19. června 1941. Tento poslední obraz maloval s popředím borovic; náhle se zamračilo, začalo přeprchat, malíř sklapl skřínku s barvami - a navždycky skončilo jeho milované krajinaření.

  ...

  Po císařské silnici chodíval z domova student Mikoláš do Písku přes Čížovou. Je odtud nejkouzelnější vyhlídka k šumavským horám a básník Jan Čárek, který zde pobýval u ředitele školy Františka Šedivého, obhlížel svůj kraj od Pamětic až k rodné Heřmani, od staré čížovské školy, kam před lety chodíval z Kozlí jeho otec jako školáček. - Ke kostelu vede alej košatých lip, které byly sázeny roku 1796; červen je proměňuje ve velebný zpěv varhan, v píseň líbeznou i milostnou; dovedou se však rozšumět i v mohutnou vlnu chorálu, tak mocnou, že slyšíme jejich zpěv bojovný, který tady hřměl i před staletími: "bojovníci zákona jeho..."

  ...

  Co bylo dál? Blízký příbuzný, Václav Lorecký ze Střížovic, pověřil rychtáře Dulíka, aby v Písku opatřil potřeby, náležející k pohřbu. Přílišným nářkem pro svého pána chtěl od sebe odvrátit podezření, ale mezitím se písečtí páni dověděli, že u Matěje Marouška byli nějací dva neznámí muži. Matouškovy výpovědi nebyly asi dost přesvědčivé, proto byl i se svým bratrem odvezen v poutech do Blatné. Před pohřbem musili všichni šamoničtí sedláci i čeled obejít těla mrtvých, každý z nich musil na ně položití dva prsty a odříkávat po písaři čtenou formuli. Vytryskla-li by na někoho krev z ran, ten po zákonu doby byl prohlášen za viníka. Nad rakvemi se tímto způsobem vina nezjistila, ale páni vzali k výslechu šafářku Voršilu a po ní hned děvečku Důru, kterouž dali na žebřík, aby byla trápena. Ta se hned znala, jak se to stalo, a hned toho dne svůj konec vzala a jest sťata.

• Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavce 2, 3, 12-13, 15

  Děje královského města rozvinul básnickou intuicí Mikoláš Aleš v sgrafitovém cyklu na hotelu Otava a rukou pečlivou, ale střízlivěji je popsal historiograf August Sedláček v rozměrné práci monografické.

  ...

  Už z jména tohoto města slyšíme šelest zlatého písku Otavina na sítech dávných rýžovníků, kteří tu při důležité obchodní cestě založili první osadu v místě dnešního předměstí u kostela svatého Václava. Později bychom zaslechli ryk turnaje z nádvoří přemyslovského hradu, odkud vyšla první královská listina psaná naší mateřštinou, zatímco na kraji lesa usedla česká Diana k nohám laniným. Hle, na nejstarší kamenný most naší vlasti vjíždí koňmo sám Matěj Louda z Chlumčan, správce místní obce táborské, jejíž biskup Mikuláš z Pelhřimova sídlil na zdejší faře, stýkaje se na čas přátelsky i s chelčickým filosofem, který táborské kněží nad jiné miloval". To snad už tady stála káď a zástup bradatých kněží ve vzrušeném disputu stanovil "čtyři kusy spasitedlné", pro jejichž naplnění i obranu se zvedá ježatý les palcátů, sudlic a cepů, doprovázený hřměním tarasnic z válečných vozů. Mech obrůstá náhrobní kameny s vyrytými symboly kalicha na hřbitově u Svaté Trojice, ale ty z ticha tušíš, že "jednou krajem tím šel národ lev", a ne nadarmo má jej toto město ve svém znaku.

  ...

  Nebyl v té době Písek jen městem vzpomínavého kouzla a idylických zákoutí, jakým připadá dnešnímu návštěvníku; vřel v něm život mnohem prudčeji jako celé to vzrušené jaro českého probuzení.
  Prozíraví otcové města zřizují v šedesátých letech minulého století jednu z prvních českých reálek i první českou vyšší školu dívčí, pro jejíž žákyně píší mladí profesoři narychlo potřebné učebnice. Tehdy Adolf Heyduk odběhl od veršů svých Cigánských melodií do profesorského světa mytologie slovanské a germánské. Písek má v té době ještě jiná prvenství. U knihtiskaře Václava Vetterla vychází první český venkovský časopis Posel od Otavy a v téže tiskárně i první český překlad Puškina, pořízený budějovickým "majstrem seminářským", Václavem Čeňkem Bendlem Stráneckým. Dva důvěrní přátelé Boženy Němcové sešli se tehdy na delší dobu v kraji. Slovák Hanuš Jurenka se stal váženým lékařem v nedaleké Březnici a Bendl kaplanoval i spisoval na mirovické faře. - Písečtí akademici opatří dobrovolnou sbírkou 3000 zlatých a do sadů na místě starých parkánů pořizují od sochaře Wurzla první pomník Palackého v Čechách a sám Rieger tehdy řečnil při jeho odhalení. Pomník stojí podnes proti empírovému templu s nabádavým anagramem "Šlechetný Co Hodného Rád, Ejhle Následky Koná" (J. Schrenk 1846). I pro pokrok technický měli Písečané smysl a porozumění. Na sklonku osmdesátých let stavějí jednu z prvních městských elektráren, kterou Křižík vybavil ústředním rozvaděčem, a v muzeu můžeme ještě dnes spatřit slavný tehdy vynález obloukové lampy... Na otavském ostrově, jemuž se po ostrostřelcích říkalo Střelecký, hrál v letní aréně Josef Kajetán Tyl a sklidil se svou divadelní společností "žalostný neúspěch".

  ...

  Ředitel knihovny Národního shromáždění, bibliofil, exlibrista a sběratel dr. Jaromír Malý patřil jistě mezi Písečany roduvěrné. Miloval své město a celý kraj starobylého Prácheňska láskou stálou a obětavou. Vzpomeňme jen jeho zasloužilé revue i knižnice Otavana, které po řadu let obzíravě redigoval, a kdo chtěl vědět něco o Písku, s důvěrou se na něho obracíval, neboť on skutečně všechno věděl. Vrátil se z německých věznic zmořený na těle - ale s duchem stále pružným a plný podnětnosti. Škoda, že nás už nikdy nebude provádět svým milovaným rodným městem.

• Na Vodňansku :: odstavec 13

  Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 23

  Heydukova vzpomínka na kříž Julia Zeyera, kterou nám zachoval ve své tenounké knížce pamětí, dovede nás na několik hřbitůvků krajiny písecké. Malíř Antonín Chittussi si jednou přál před svou tušenou smrtí mít označen svůj hrob venkovským kovaným křížkem. Zeyer, chtěje splnit přání mrtvého druha, obrátil se na svého píseckého přítele. Vždy nadšený a dojatý Heyduk objednal ihned kočár a rozjeli se se Zeyerem na čížovský hřbitůvek. Tam před časem vskutku stávaly dva pěkné kované kříže - ale naši hledači nalezli na jejich místech jenom své zklamané tužby. V Radobytcích jim štěstí přálo. Tam skutečně stál krásný rokokový kříž - ale nadšení Zeyerova objevu bylo zchlazeno neúplatným odmítnutím místního duchovního správce. Naše posmutnělá dvojice nemluvně se krčila v koutě kočáru, který je večerní krajinou odvážel zase k Písku. Do houstnoucích mlh zadumaně tesknil Zeyerův zrak, a proč nevěřit Heydukovu svědectví, které nám doslovně zaznamenalo zjihlou meditaci lítostivého Zeyera:

• K metropoli kraje :: odstavce 10, 63

  Pamětní deska na jednom přízemním domku připomene poutníku, že se zde narodil František Gregora, zprvu vodňanský, později písecký regenschori, hudební skladatel a pedagog, velmi zasloužilý o hudební kulturu města Písku, kde ho navštívil Bedřich Smetana i Antonín Dvořák. I jeho synové podědili po otci muzikantskou vlohu a uplatnili ji na svých působištích.

  ...

  Jeho otec Bohuslav založil krásnou hudební tradici jihočeskou jak v Písku, tak i v Budějovicích, a výraznou hlavu tohoto umělce pietně vyjádřil citlivým hmatem budějovický rodák sochař J. V. Schwarz na pamětní desce.

• Krajinou básníkovou :: odstavec 44

  Ve vašem lukaveckém bytě Jaroslav Vrchlický byl - ale vás zatím v Písku mořili nějakou latinskou deklinací. Něco z těchto prvních lásek vás už po-znamenalo navždycky... vzplanutím i rozchodem.

• Obděnická pouť :: odstavce 83, 144

  Ještě jako akademik se seznamuje s Alšem. Jistě je sblížila především Bosáčkova rodná Příbram, k níž se vázalo tolik Alšových vzpomínek, a jistě byl i vítaným hostem v mladé Alšově domácnosti, kde si paní Marina mohla důvěrněji porozprávět o městě své lásky a mladosti. Tato spřízněnost krajanská se ještě prohloubila spoluprací na první sgrafitové práci Alšově v Ostrovní ulici, kde navrhoval svůj cyklus Na vojně. Tady se velmi osvědčila Bosáčkova zkušenost ze školy emauzské, takže se zdarem vyškrábal Alšovu kresbu do omítky. Plzeňský architekt Rudolf Stech měl v tehdejší době pro Alše mnoho úkolů pro navrhovaná průčelí domů v "české renesanci" a Aleš potřeboval pomocníka, který by jeho kartóny spolehlivě prováděl do omítky. Vzniká krásná spolupráce dvou přátel, podmíněná vzájemnou úctou a porozuměním, a to je nejplodnější doba Bosáčkova. Provádí na lešení Alšovy návrhy v Praze, Písku, Protivíně, Strakonicích, a zejména v Plzni, která se právem honosí nejrozsáhlejším Alšovým dílem sgrafitovým. Pro kostel vodňanský maluje z vlastní invence křížovou cestu, podle návrhů Alšových čtyři postavy evangelistů na kazatelnu a provádí na zdech Alšovu výzdobu se vzácným taktem pro jeho lapidární linii.

  ...

  Přes hnědé oranice a temné koruny sosen se blankytně zasní val otevřený kraj. Vlna za vlnou se jemně vzdouvala na píseckou stranu až k zamlžené linii šumavských hor, vzduch, zcitlivělý neklidem ptačích křídel, se zachvíval posledním houslením cvrčků a v závanu vadnoucího listí byla už teskná tucha podzimu.

• Od Milevska k Bechyni :: odstavce (38), 58

  V Opařanech se roku 1851 narodil panskému fořtovi Peiskerovi synek Jan. O jeho osudech se dočtete v bibliofilské knížce, kde je vytištěno jeho vyprávění o opařanském dětství i o letech píseckých a táborských studií. Léta universitní jsou tu jen naznačena... Kdo byl Jan Peisker? Universitní profesor a historik slovanského dávnověku, který se ve svých studiích zabýval problémy otroctví v Čechách, slovanskou zádruhou a vznikem českého státu. Nejvíc však na sebe upozornil populárním spisem Kdo byli naši předkové a co jsme po nich zdědili. Tato práce podnítila mnoho polemik, zejména profesora Josefa Janka a dr. Lubora Niederle, ale my se nemůžeme obírat touto příliš speciální záležitostí, patřící do sféry kritiky přísně vědecké. Osobnostní rys mu však neupřeli ani odpůrci. Nás zajímá jeho životopis, pokud se přímo vztahuje k Opařanům.

  ...

  Je to staré poštovní městečko na křižovatkách silnic z Milevska do Bechyně a z Tábora do Písku, kde pošta se dlouho dědila v jednom rodě a poslední poštmistr to dotáhl až na zemského poslance. Byl jsem překvapen prvním setkáním s tímto městečkem, jehož krása je česká a plná alšovského půvabu. Na náměstíčku vidíme ještě dnes několik kudrnatých barokních štítů, sochu svatého Josefa i kapličku se svatým Floriánem tak zvláštní, že je pod ochranou Památkového úřadu. I kostel svatého Martina, pocházející z třináctého století a přestavěný v baroku, má alšovskou prostotu vně i uvnitř, ať se na něj díváme z polí Na posvátném nebo od hladiny rybníka Zámeckého, která zrcadlí slunečné městečko.

• Hlasy domova :: odstavec 39

  Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.

• Vlachovo Březí :: odstavec 13

  Básník přijel z Písku, kde prožil noc jistě neklidnou. U Heyduků chtěl překvapiti své přátele v jejich první rodičovské radosti, ale vskutku nečekané překvapení měl tam pro sebe přichystáno. Hnal se vesele ke kolébce své kmotřenky — ale bílá rakvička Jarmilčina byla už zasypána hlinou u kostelíka Svaté Trojice. Odlákala ji Smrtka — »malá Smrtka — sama dítě«.

• Dražinovská hora :: odstavec 11

  Snad tady by bylo nejvhodnější místo pro pomníček básníka Dražinovské hory, ale musila by na podstavci stát bysta s kloboukem, jako má Heydukova postava v Písku, protože jen tak by to mrtvý básník dovolil, aby prý mu „vrabci neposnežili hlavu bílým trusem..."