-
Hlasy domova ::
odstavce
121, 151
Purkyňovým nástupcem u Hildprandtů se stal Antonín Jaroslav Vrťátko, pozdější bibliotekář musea království českého. Jeho překlad Aristotelovy "Kategorie" napovídá svou dedikací, že přátelská tradice i tady měla své krásné pokračování. Tento vychovatel zúčastnil se činně se svým svěřencem Robertem bojů na pražských barikádách o svatodušních dnech pohnutého roku osmačtyřicátého, a to právě v místech, odkud zabloudilá kulka usmrtila choť tehdejšího velícího generála pražské posádky knížete Windischgrätze. Za tuto účast měl býti šlechtický synek příkladně potrestán. Jen přímluvě knížete Schwarzenberga mohl děkovati za amnestii. O rok později je velícím důstojníkem blatenské národní gardy - a tímto činem si jistě nezískal přízně císařského domu. Čím jiným nežli provokací byly i Havlíčkovy Národní noviny, jejichž listy byla polepena celá zed jednoho pokoje, třeba pod důmyslnou kamufláží tapet.
...
Zastaviv se u vašeho hrobu, pane profesore Jene Pravoslave Koubku, byl jsem trochu v rozpacích. Vaše verše mě nevzrušily, i když je chválil Karel Sabina, ale váš žák, Jan Neruda, píše tak srdečně o vašich soukromých hodinách českého jazyka, o celém vašem zjevu, že jsem se přece jen hlouběji zamyslil nad vaším životem a znovu se vrátil k vašim knížkám. Zdá se mi, že vaše působení společenské a osobní kouzlo působily na vaše vrstevníky bezprostředněji než vaše dílo básnické na nás. Už pro těsné pouto krajanské bych byl rád k vám spravedlivý. Myslím však, že vaše verše nemají takový dosah, aby se k nim vracela nová pokolení básnická, a že už před sto lety převyšovaly vaše zásluhy společenské, jistě nemalé, uměleckou hodnotu vašich básní. Jejich stopy nalezneme někde u Nerudy, později na několika místech u Havlíčka jednou svou složkou, satirickou.
-
Sláva Sušice ::
odstavce
12, 17
Zavzpomínáme-li u jedné skalky na Svatoboru na Ivana Klicperu, autora kdysi velmi čteného románu "Jindra", který se tu léčíval ve Vodolence, musíme vzpomenout i na jeho otce, slavného dramatika. Prvním nakladatelem jeho her byl právě loučovský statkář Dr Gabriel. Byl důvěrným přítelem Havlíčkovým (Havlíček byl svědkem na jeho svatbě), Nerudovým, Boženy Němcové a zejména Josefa Kajetána Tyla, od něhož se v poslední době nalezlo v gabrielovské pozůstalosti několik dopisů velmi závažných. Na Vodolence dlíval i Tylův druh, herec Jan Kaška, pochovaný ve Svojšicích, jehož pozůstatky byly před čtyřiceti lety převezeny do Prahy na hřbitovy olšanské. Na starém mostě si vyvolejme postavu máchovského lyrika Rudolfa Mayera, který při jedné velké povodni zde zachraňoval tonoucí a zhoršil si nachlazením svůj plicní neduh natolik, že tato služba bližnímu ukrátila mu vek jako před ním Máchovi.
...
Víc než sto let se v Sušici vyrábějí zápalky. Vzpomněl na ně i Karel Havlíček v proslulé básni "Král Lávra":
-
Strakonice ::
odstavec
7
Přečtěte si ji celou! Cvičený sluch přesně rozpozná citově zchlazenou vlnu tohoto kraje v jeho rafinovaně umělém verši. Portrét Šaldův má už jistě rysy definitivní, jsa soustředěn na Čelakovského výsostné umělectví, ať už se týká "Ohlasů" nebo "Stolístky". - "To dovedl, to mohl zmoci jen veliký umělec, oddaný, pružný, hedvábnými nitkovými tykadly vyzbrojený, zázračně sensitivní duch, který cítil kouzlo stylu a jeho charakter do posledního nervového zvlnění... Nevím, kolik děl Čelakovský do svých ohlasů ze svého obsahově, ale myslím, že to je hlavně umění jasného oka, jež dovedlo vidět tak charakteristicky lidi, hlavy a tváře. Ty typické, v pevných, nezapomenutelných pusách chycené figury v Českém Ohlasu jsou, tuším, i invencí jeho a v nich je tolik čistého pozorování a krásné jasné ryjby, že je dobře odůvodněn titulus prvního realisty, který byl Čelakovskému přiložen." Tedy ne "elementární lyrik", ale "estét" s úžasně přesným zrakem; cit filtrovaný intelektem, předchůdce Havlíčkův a Macharův. I tam, kde zdánlívě se poddává příjemnostem života, nezapře v sobě umělce:
-
K metropoli kraje ::
odstavec
78
Jedné prosincové noci, těsně před vánocemi, vjel do zasněžených ulic krytý kočár, doprovázený jízdním žandarmem. Přijel také od Jindřichova Hradce. Policejní komisař, doprovázející Karla Havlíčka do exilu brixenského, jisté tenkrát netušil, že delikvent zvěční jednou i jeho existenci ve svých Tyrolských elegiích:
-
Krajina pod Křemešníkem ::
odstavec
15
Procházeje pozorně městem i krajem, uvědomíš si, že se tu na mnoha místech setkáváš s mladostí Karla Havlíčka Borovského.
-
Bechyně ::
odstavec
19
Pod barokními kostelními báněmi odpočívá na zdejším hřbitově Jana Pujmanová, sestra Karla Havlíčka Borovského, i loučovský statkář dr. Gabriel, přítel Havlíčkův a nakladatel her Tylových, který se svou vlasteneckou činností tak zadlužil, že přišel o všechen majetek a otevřel si potom v Bechyni notářskou kancelář. Jeho tragický skon způsobil veliký rozruch v českém kulturním světě a Jan Neruda věnoval mu posmrtnou vzpomínku, vzpomněv jeho ryzího charakteru. Nad jiným hrobem mě zaujala jedna sochařská práce Františka Hoška, zdejšího rodáka a žáka Myslbekova, který se dožil jen čtyřiadvaceti let. Je autorem Kozinova pomníku na Hrádku u Domažlic a jeho poslední prací bylo "Loučení", až symbolicky napovídající blízkou smrt. U tohoto jména jsem si uvědomil i starou tradici bechyňské keramické školy.
-
K srdci jižních Čech ::
odstavec
12
František Xaver Smrčka, humpolecký rodák a spolužák Havlíčkův na německobrodském gymnasiu, se mimořádně zasloužil jako státní zástupce v Dolním Kubíně o slovenské školství a kulturu. Jeho přízni se těšila Čaplovičova knihovna a při ní zřízená literární společnost. Za své zásluhy byl jmenován čestným měšťanem dolnokubínským. Nakonec se stal presidentem krajského soudu v Táboře, kde zůstal až do konce života a rovněž je pohřben u Svatého Jakuba.
-
Hlasy domova ::
odstavec
44
Purkyňovým nástupcem u Hildprandtů se stal Antonín Jaroslav Vrťátko, pozdější bibliothékář musea
království českého. Jeho překlad Aristotelovy Kalegorie napovídá svou dedikací, že přátelská tradice
i tady měla své krásné pokračování. Tento vychovatel zúčastnil se činně se svým svěřencem Robertem
bojů na pražských barikádách o svatodušních dnech
pohnutého roku osmačtyřicátého a to právě v místech, odkud zabloudilá kulka usmrtila choť tehdejšího velícího generála pražské posádky, knížete
Windischgrátze. Za tuto účast měl býti šlechtický
synek příkladně potrestán. Jen přímluvě knížete
Schwarzenberga mohl děkovati za amnestii. O rok
později je velícím důstojníkem blatenské národní
gardy — a tímto činem si jistě nezískal přízně císařského domu. Čím jiným nežli provokací byly
i Havlíčkovy Národní noviny, jejichž listy byla polepena celá zeď jednoho pokoje třeba pod důmyslnou
kamufláží tapet.
-
Prácheň ::
odstavec
46
Přečtěte si ji celou! ó, jak přesně rozpozná cvičený
sluch citově zchlazenou vlnu tohoto kraje v jeho rafinovaně umělém verši. Portrét šaldův má už jistě
rysy definitivní, jsa soustředěn na Čelakovského výsostné umělectví, ať už se týká Ohlasů nebo Stolístky. — "To dovedl, to mohl zmoci jen veliký
umělec, oddaný, pružný, hedvábnými nitkovými
tykadly vyzbrojený, zázračně sensitivní duch, který
cítil kouzlo stylu a jeho charakter do posledního nervového zvlnění... Nevím, kolik dal Čelakovský do
svých ohlasů ze svého obsahově, ale myslím, že to je
hlavně umění jasného oka, jež dovedlo vidět tak charakteristicky lidi, hlavy a tváře. Ty typické, v pevných
nezapomenutelných posách chycené figury v českém Ohlasu jsou, tuším, i invencí jeho a v nich je
tolik čistého pozorování a krásné jasné ryjby, že je
dobře odůvodněn titulus prvníhorealisty, který
byl Čelakovskému přiložen" — Tedy ne "elementární
lyrik", ale "estét", s úžasně přesným zrakem; cit
filtrovaný intelektem, předchůdce Havlíčkův a Macharův. I tam, kde zdánlivě se poddává příjemnostem
života, nezapře v sobě umělce.
-
Mrákovská neděle ::
odstavec
7
Dovídáš se o jejich dědečkovi, že u něho sedávala Božena Němcová, že tu přespal i Karel Havlíček, po kterém tu zůstalo několik výtisků Národních novin na památku. Sedíš a posloucháš řeč zvláštně rytmicky kadencovanou, jak plyne v tichu tohoto domova, odkud vyšlo tolik ušité krásy do celého Chodska.
Karel Havlíček Borovský
