Vodňany

Vodňany na Wikipedii

Související

kostel Narození Panny Marie ve Vodňanech

Vodňany, hostinec U Chocholů

kostel sv. Klimenta ve Vodňanech

Vodňany, U čápů

kostel sv. Vojtěcha ve Vodňanech

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

Hlasy domova :: odstavec 157
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla, vzpomněl jsem i vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívat na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce vašeho narození. Ještě vás pohostili v zámku, naposledy, a potom v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou horečnatou noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností a důležitým činitelem v pražské Umělecké Besedě. S jakou radostí by vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička, "Velebín Třemšínský", vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci.
Krajina Jana z Husince :: odstavec 5
Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen "zpovzdáli" zhlédl rodiště uctívaného "světce" Mikoláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem "tuto naši Palestýnu" navštívil s vodnanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu "mládí Jana z Husince", už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka. K stému výročí otcových narozenin jej básník dojatě vzpomíná:
Strakonice :: odstavec 68
Věž skočického poutního kostelíka přetíná obzor krajiny vodňanské a my se ohlížíme k západu, abychom ještě naposledy pozdravili Strakonicko, kraj mohyl, pravěkých hradišť, i město naplněné dělným ruchem našeho času.
Na Vodňansku :: odstavce 3, 5, 12-15, 17-19, 24, 35-36, 40, 42, 44, 56-57, 60, 63
Viděl jsem protivínský zámek, ale nestál "mezi horama" kam jej umístila lidová píseň; naopak, od Protivína až k Budějovicům se táhne rozsáhlá rovina, plná luk, rybníků a vsí, jižněji nazývaná Zbudovská blata. Řeka Blanice stáčí od Vodňan k Protivínu svůj klikatý tok, aby odtud plynula ke Klokočínu, minula Heřmaň a u Putimi se spojila s Otavou.
...
Pod platanovými alejemi u pivovaru chodívala jako děvčátko národní umělkyně Marta Krasová, vynikající členka Národního divadla, později vděčně vzpomínající na svá školní léta v protivínském rodišti. Tehdejší měšťanská Ikola měla dobré učitele, z nichž sokolský pracovník Josef Házr Písecký byl podněcovatelem místního kulturního ruchu a z jeho literárního díla si zaslouží vzpomínky historický román Kašpar Matyáš ze Sudetu, uvádějící čtenáře do vodňanského života v sedmnáctém století. Umělkyně vzpomíná zejména na vzácnou učitelku Emílii Cébovou, která jí dala nejen spolehlivý základ vědomostí, ale upozornila i rodiče na dceřinu hlasovou vyspělost a poradila jim, aby ji nechali hudebně vzdělat. Tehdejší regenschori Wunsch měl v Protivíně soukromou hudební školu a mladá žákyně se u něho začala učit houslové hře a zpěvu. Pořádal se svými žáky koncerty a na jednom z nich vystoupil i Ševčíkův žák. Tehdy si ho přijel poslechnout proslavený houslový pedagog a při té příležitosti slyšel i mladou žačku, která se uvedla Smetanovými písněmi komponovanými na Hálkovy texty. Zkušený mistr měl jistě neomylný cit, neboť okamžitě rozpoznal skutečný talent děvčátka a rodičům doporučil, aby je dali učit zpěvu. Tato příležitost se naskytla v Budějovicích, kde mladá kandidátka učitelského ústavu mohla navštěvovat i hudební školu Bohuslava Jeremiáše, kde ji ředitel vyučoval zpěvu a paní Vilma Jeremiášová hře na klavír. Tato učitelská dvojice dovedla pro své žáky vytvořit nezapomenutelně krásné prostředí. Školní koncerty byly jen introdukcí pro první vystoupení na jevišti, které se stalo v Táboře při zájezdu budějovické opery, kde Marta Krasová pohostinsky zpívala svou první roli jako kněžna v Dvořákově Rusalce. Po pražském školení začínala svoji uměleckou dráhu na operní scéně bratislavské pod vedením Oskara Nedbala a odtud vedla její cesta přímo do pražského Národního divadla, kde od té doby patřila k miláčkům hudebního obecenstva a byla chloubou našehd pěveckého umění.
...
Stranou leží Radčice, stará ves, kde bývalo středisko českých bratří. Holeček vzpomíná na zdejšího souseda Kozla, který uměl "mluvit písničkami", a pro toto umění veršované improvizace býval zván na všechny okázalejší svatby celého vodňanského okolí. I jedním písmákem se mohli radčičtí sousedé pochlubit.
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.
Houslista Václav Příhoda snad se někdy rozpomene při svých světových úspěších i na Vodňany, město svého zrození a mládí. - Spisovatel Otakar Štorch-Marien napsal odstíněným a jemným slovem svá pohnutí nad touto krajinou svého dětství v úvodu ke Kubaštovým obrazům s vodňanskými motivy.
Gotika vodňanského chrámu patří svou původní podobou století čtrnáctému; Mockrova úprava z devadesátých let odstranila staré barokní oltáře, ale ruka Alšova proměnila tento prostor v chrám duše české. Do sakristie věnoval Julius Zeyer obraz Bohorodice, přivezený do Vodňan z jedné ruské cesty. Atika Heritesovy lékárny přivolává dobu čamar a studentských deklamací, čas Anemonek, sborníku jihočeského studentstva, v němž otiskli své první verše básníci tak rozdílného vnitřního ustrojení, jakými byli Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Když na dvanáct let zakotvil v paláčíku U čápů Julius Zeyer, byl už Otakar Mokrý kromě Jihočeských melodií autorem několika svazků básní a váženým notářem. František Herites, druhý ze slavné trojice, který vladařil v lékárně, vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky. Jeho lékárna byla svědkyní mnoha hovorů těchto tří přátel, s jejichž jmény si literární historie spojila Vodňany už navždycky. Z Heritesových Vodňanských vzpomínek si vyvoláme celou životní atmosféru těchto let, které doplnil bratr básníkův Teodor Mokrý drobnou, ale teple vyprávěnou knížkou Nezapomenutelné dojmy zlatého mládí. Ve vilce při Budějovické ulici byly pietně uchovávány rodinné památky heritesovské; kromě rozsáhlé knihovny viděli jsme tu i několik překrásných obrázků Alšových, portrét spisovatelův od Miloše Jiránka a podobiznu spisovatelovy dcery Boženky, namalovanou Marií Štětkovou. Lomecký hřbitůvek a vodňanská krajina s rybníkem, díla Jana Zrzavého, byla v tomto kulturním prostředí jistě milým setkáním.
...
U hřbitovního kostela spí věčný sen jeho přátelé František Herites a Otakar Mokrý, ale já jsem si tam vzpomněl i na jiného spisovatele, kterého sem převezli z Vídně a je tu pochován se svými rodiči. Jeho tatínek byl schwarzenberským lesním úředníkem a maminka, rozená Mašková, pocházela ze známé vodňanské rodiny. Nevím, zná-li mladší pokolení jméno Karla Šarliha, autora Tvrdošíjných iluzionistů, Úšklebků sexu a Erotického dobrodružství Nikity Ochalčuka, knih, které byly vydány v pražském nakladatelství Františka Borového. Šarlih, rakouský důstojník, prožil v uherských a haličských posádkách rušný i prázdný život oficíra bývalé monarchie, pohybující se mezi pitkami, strachem z dluhů a milostnými avantýrami, jejichž zkušenost sám na sobě tak dobře poznal. Ostrá příchuť erotiky má na dně hořký kal desiluzí, něco vnitřně rozvráceného a bolavého. Jeho zrak vidí do slávy i bídy vojenského života před první světovou válkou a má větší důsažnost než pouhé svědectví a dokument.
Antonín Waldhauser patří Vodňanům svým zrozením. Jeho touha po umění byla uskutečněna přijetím na pražskou akademii, kde studoval u Rubena, Lhoty a Haushofera, a po absolutoriu v Praze odešel ještě na dva roky doplnit své malířské vzdělání studiem na akademii vídeňské. Vlastenecká horoucnost, tolik příznačná pro jeho pokolení, přiměje mladého malíře k pěší výpravě až do Kostnice, kde si chystá přípravné studie k rozměrnému plátnu s námětem Husovy postavy, účastní se s Josefem Mánesem návrhů pro sokolský kroj, podporuje povstání polské a živí se vyučováním malby v měšťanských rodinách; za zmínku stojí, že byl učitelem kreslení i Smetanovy choti. Jeho tuláctví zavedlo ho do Francie, navštívil Rusko, potom se soustředil k práci v české krajině, zanechav po sobě mnoho drobných obrázků, blížících se svou tematikou i malířským zpracováním obrazům Antonína Chittussiho. Z jižních Čech namaloval rozměrný obraz na motiv výlovu Rožmberského rybníka jako jeden z prvních našich malířů, kteří se obírali světem rybářů. Měl k němu jistě blízko jako rodák města, ležícího mezi samými rybníky a honosícího se svou zvláštní odrůdou vodňanského kapra. Jiný zdejší rodák, dr. inž. Theodor Mokrý, stal se vedle třeboňského Václava Šusty rybářskou autoritou, uznávanou v jeho době všemi rybáři téměř bez výhrad.
Staleté rybniční hospodářství dostalo před čtyřiceti lety rybářskou školu, učiliště, odkud vycházejí noví porybní a baštýři. Za okupace přišel na zdejší výzkumnou stanici rybářskou strakonický rodák MVDr. Václav Dyk, tehdejší asistent brněnské Vysoké školy veterinární, a ujal se čile práce se svými spolupracovníky. Připravil s inž. Václavem Podubským a Eduardem Štědronským malou rybářskou encyklopedii. Později vydal rozsáhlou studii o našich rybách, perlorodkách, veliké obrazové dílo o horských řekách slovenských a celou řadu dalších publikací. I ted když přesídlil natrvalo do Brna jako profesor Vysoké školy veterinární, vracívá se aspoň na chvíli o prázdninách za myslivostí, kterou podědil po svém dědovi les-mistru, a zastaví se i ve Vodňanech mezi přáteli. Jedním z nejdůvěrnějších je malíř Václav Štětka, kterého všichni rybáři počítají mezi své, neboť není významnějšího rybolovu v kraji, u něhož by nestál se svým malířským nádobím a nemaloval. Znají ho všichni porybní i chlapci z rybářské školy. Říkají pyšně: "To je náš malíř a naší práci rozumí, podívejte se, jak je správně namalována." Vypravil jsem se s ním na dva rybolovy o dušičkových dnech. Ještě na vodňanské věži svítil do tmy ciferník, když jsme projeli liduprázdným náměstím a dál kolem vypuštěných rybníků na strakonickou silnici směrem k Cehnicům. Hustá ranní mlha obklopila auto neprostupnou stěnou, v matném kuželi světla se mihl na cestě zajíc, potom jsme odbočili polní cestou a ještě před svítáním zastavili na hrázi Cehnického rybníka. Nad rybníkem mezi lesíky seděl u ohně baštýř a vyšel nám s puškou vstříc na hráz. Pomalu se rozednívalo v prázdné krajině. Přikládali jsme na ohýnek, sedíce na otepi sena, a čekali na rybáře. Ne dlouho. Malíř si zatím postavil stojan s plátnem a začal podmalovávat obraz, aby měl aspoň naznačenu krajinu, než začne vlastní rybolov. Každý rybník je jinak zasazen do krajiny, má svou vlastní vegetaci, své osvětlení, pokaždé jiné a neopakovatelné, a všude je jiný způsob výlovu. Po rozednění přijelo auto s rybáři, kteří složili na kádiště kádě, na hráz připravili nevod, kesery, ohnoutky, necičky a ostatní rybářské nářadí. Přijelo druhé auto se žáky rybářské Školy k "přistrojenému" rybníku. Baštýř se ujal žezla, rybáři nevodu a oznobené červené ruce táhly nevod k prvnímu zátahu.
...
Pro mne je to na Vodňansku jeden rybník, ležící na půl cestě z Vodňan do Chelčic. Jmenuje se Hliněný a turista by na něm nalezl sotva něco zvláštního. Z jedné strany se od něho táhnou pole na vodňanskou stranu, k Chelčicům se mírné zdvíhají louky ještě s jedním rybníkem a řadou topolů; západní obzor uzavírá dvojhřbetí skočického zalesněného hradiště. Hráz Hliněného mi přivolá dvě tváře; básníkovu, který tady často procházel, a jinou, dávnější, již si jen domýšlím vznícenou obrazností. Petr Chelčický došel až sem na pozvání táborského biskupa Mikuláše Biskupce, aby si porozprávěli o bohovědných subtilitách, týkajících se svátosti oltářní. Zachovala se nám replika selského myslitele, která toto středověké hádání umísťuje na zdejší hráz rybničnou, a uvádí ještě jednoho svědka, kněze Lukáše. Bylo asi více těchto setkání, jak vyrozumíme z jiných kapitol repliky; jednou tu byl Biskupec s táborským knězem Václavem Korandou, jindy navštívil Chelčického v jeho domově, jak přesně udává jedno místo: "v komoře své mezi lofyrn a pulpitem a já sedím před tebú na lavici".
...
Teprve pronikavé studie Gollovy a vydání některých základních spisů Chelčického podnítilo zájem o tuto velikou postavu. Malíř Antonín Slavíček, přítel Gollův a čtenář právě vydané Postily i gollovských studií, chtěl sám vidět jeho rodnou ves. Vypravil se tam o prázdninách roku 1908, ale nevybral si pro tuto návštěvu nejpříhodnější čas, kdy tato krajina nejdůvěrněji promlouvá k duchu. V Chelčicích byla právě pouť s krámky a kolotočem, proto nalezl jinou skutečnost, která byla v rozporu s jeho představou, vytvářenou z četby. Chodil tehdy přes hodinu kolem Chelčic, hledaje nejvhodnější místo, odkud by mohl malovat, ale nic ho neuspokojovalo, a proto druhého dne namaloval zcela jednoduchou ves, která se vůbec nemohla pochlubit žádným slavným rodákem, jak nás o tom zpravuje Gollova dcera Ada: "To čistě malířské bylo silnější než všechny vztahy k minulosti." Jaroslav Goll, který tehdy přijel se Slavíčkem do Vodňan z Koloděj, svědčí, že slavný impresionista si namaloval skicu kostelíka s okolím, ale náčrt se ztratil a objevil se až na jeho poslední souborné výstavě. Slavíček hledal ještě druhý den u Chelčic nový motiv, ale už nemaloval a odjel do Husince.
Mnohokrát už jsem šel z Vodňan luční pěšinou k Lomečku a vždycky jsem celou tu pouť vzpomínal na Julia Zeyera.
...
Už nejsou tak hojné nálezy vltavínů, podivuhodného nerostu, jehož zkoumání zasvětil dr. Oswald celý život; také zlato už se nenalézá v blízkosti Vodňan, které nemají ve svém erboví kapra, jak bychom se domnívali, nýbrž havíře. Před třiceti lety se tu naposled objevilo v okolí Křepic zlato a bylo tak krásné, že náš geolog dr. Bohumil Ježek prohlásil, že vodňanské zlato je nejkrásnější české zlato. Od dob krále Jana Lucemburského nenašlo se české zlato v tak pěkných ukázkách, jako je máme z Křepic v Národním muzeu v Praze a v muzeu vodňanském.
...
Na druhém konci kraje, v Lidmovicích, jsem si vyvolával jeden obraz Antonína Majera, který na mne vždycky působil svou zvláštní sugescí. Má prostý název Pohřeb v jižních Čechách a byl podnícen jednou prostou venkovskou událostí před padesáti lety právě zde. Chudý posluchač malířské akademie seznámil se daleko odtud, na Malé Skále, kde byl tehdy se Schwaigrovou školou na malování v plenéru, s mladým učitelem Františkem Bakulem z Lidmovic, který už tenkrát se zajímal o výchovu uměním. Mladí lidé se záhy velmi důvěrně spřátelili a učitel pozval chudého malíře, který neměl možnost letního pobytu, na prázdniny do maminčina lidmovického výměnku. Pro hocha ze žižkovského předměstí, jenž nikdy nebyl na venkově, otevřel se tu docela nový svět. Ze starého dřevníku si v Bakulouc dvoře zřídil ateliér, ale zpočátku v něm málo maloval. Zajímal se více o polní práci, jezdíval s Bakulovým bratrem do Vodňan, takže ho chasníci ze sousedních vsí považovali za nového kočího u Bakulu. Každou neděli musil s druhem učitelem do skočického kostela, známého poutního místa v kraji, už kvůli zbožné Bakulově mamince, jejíž přání plnil i syn, už tehdy ateista a anarchista, který od svého učitelského působení na Kladensku se stal přesvědčeným socialistou, nosíval peníze Michalu Káchovi na anarchistic-ký tisk a byl vůbec veliký pokrokář a neklidník. Hodně četl a měl stálé patálie se školními úřady. Byl mladému druhu jeden čas i mecenášem, pokud mohl z měsíčního třicetizlatkového služného konat tuto velkomyslnost. Majer mu namaloval portrét na sadě pod jabloní, vyladěný v odvážné barevné skladbě, dále podobiznu maminčinu s vnučkou a ještě jednu, kterou umístil přímo do jejího výměnku, kde z tmy okna voní muškáty a světlo lampy klouže po peřinách rozesílané postele. 1 do chléva si zašel pro motiv volků, v barevné citlivosti zachytil i starou cihelnu mezi Lidmovicemi a Skočicemi, mnoho chvil strávil také v Denkově mlýně u Pražáka, kde ho velice zaujal luministický problém vířící vody pod mlýnským kolem. Se zvířaty se někdy seznamoval nezvyklým způsobem. Jednou si trošinku zdříml na břehu po malování, a něco teplého mu silně dýchlo do tváře. Probudí se a vidí velikou kraví hubu, celou od barev, které slízala z jeho palety; jindy zase zvědavá koza mu doslova sežrala celou kostku mýdla a malíř byl rád, že se koze nic nestalo. V Kloubu si akvareloval u Michalů interiér selské světnice, kde byli Bakulovi příbuzní, i krajinu za bouře si namaloval olejem přímo v Lidmovicích, a opravdu dobře trefil jihočeskou bouřku. Motiv svého nejslavnějšího obrazu Pohřeb v jižních Čechách si našel na dvorku podružské chaloupky Brabcovy, stojící přímo proti Baku-lovic statku. Vážnost tohoto venkovského obřadu je tu ztvárněna silou básnickou a je kupodivu, jak tento městský synek se dovedl vcítit tak jemně do jeho atmosféry a tváří. Leptová replika stejně citlivě přenáší tuto chvíli v nezapomenutelném účinu. Čtvery prázdniny strávil mladý malíř v Lidmovicích do absolutoria akademie a potom ještě jedny, poslední. František Bakule, který vyrostl ve výraznou osobnost pedagogickou, se po letech přestěhoval do Prahy, opustiv Malou Skálu s jejími korálkářskými a tkalcovskými domácnostmi, plnými nouze a těžkého živobytí, aby se v Jedličkově ústavu věnoval službě dětem nejubožejším. Vytvořil z nich známý sbor zpěváčků, s kterým projel úspěšně celou Evropu a dostal se s ním až do zámoří. Na pozvání francouzských učitelů zpívali ve 40 městech, navštívili Dánsko, Francii i Maďarsko. Největší úspěch získali však ve Spojených státech severoamerických, kde byli přijati v Bílém domě tehdejším presidentem Hardingem. Českou písní však nejvíc podarovali naše zámořské krajany, jimiž byli doslova zbožňováni. Svého učitele doprovázeli zpěváčci i na mezinárodní pedagogické sjezdy do Švýcar, Německa a Francie, kde byl zařazován pro svou úspěšnou práci mezi nej záslužnější pedagogické pracovníky. Posluchači rozhlasu se dobře pamatují na nedělní sborové relace těchto Bakulových "zpěváčků". Své bohaté zkušenosti uložil František Bakule v knize pamětí, které jistě zaujmou mnoho čtenářů, až se dočkáme jejich knižního vydání.
...
Pod bílými pospíchavými oblaky jsem šel kolem Dřemlínského rybníka, kde hnědá cigára orobince a nafialovělé laty rákosu přetínaly obzor Skočické hory, v blízkosti rybníka Strpského se bělaly chalupy stejnojmenné vsi a kousek dál tměly se u lesa duby na hrázi Černoháje, jejichž stín se proměnil v travách v žlutofialový květ černýše hajního i v zasnění kvetoucího vřesu. Potom jde mělké úžlabí luk mezi smrkovými lesy a objeví se samota Klus, kde v osmnáctém století žil první český letec Vít Fučík. Zabýval se samými prapodivnými věcmi: sám od sebe se naučil řezbařit a truhlařit, vymyslil zvláštní kudlu, z níž stisknutím vyskočilo několik jiných malých kudliček. Bylo to zvláštní, lidé se podivili této umné práci, ale jejímu původci začali přezdívat Kudlička a tato přezdívka mu zůstala do smrti. Když mu bylo padesát let, začal se zabývat věcí do té doby v kraji neslýchanou. Zhotovil si zvláštní křídla, přivázal si je na sebe a ze střechy své chalupy se rozletěl daleko, daleko v pojmu svých vrstevníků. Vypráví se, že jednou letěl až do Vodňan, hodinu cesty vzdálených, a přistál zrovna vedle synagógy, právě když měli židé bohoslužby. Vyběhli ven, domnívajíce se, že mezi ně přiletěl Mesiáš, pohostili ho bohatě a dostal nové pojmenování "Zlatý ptáček". Jednou ho však srazil vítr na hráz Černoháje a trochu pošramotil, což pan farář z Bílé Hůrky svým osadníkům vyložil jako přirozený trest, poněvadž se člověk nemá rouhati Pánubohu. Letec si vzal toto naučení na chvíli k srdci a z kovových částí samoletu zhotovil kříže, které rozestavil kolem stavení. Ruka boží ho nepotrestala pádem, jak mu předvídal rozhněvaný duchovní; náš letec se dožil 85 let a umřel přirozenou smrtí roku 1804 a odpočívá svůj věčný sen na hřbitůvku rozprostřeném kolem kostela na Bílé Hůrce.
...
Z rodin schwarzenberských úředníků, kteří bydlili v zámečku, a hlavně z rodin učitelských vycházela mladá inteligence, doplňovaná později i synky z domácností řemeslnických a rolnických. Z Bavorova pochází dr. František Mareš, archivář třeboňský, vydavatel Popravčí knihy Rožmberské, tolik důležité pro studium mladých let Žižkových, z lékařské rodiny pochází jiný ze zdejších rodáků, spisovatel Bohumil Havlasa, jehož román Tiché vody se vztahuje k zámečku v Dubu, a z Bavorova je i dr. Jindřich Veselý, spisovatel a jeden z nejlepších znalců našeho loutkářství. Z učitelských rodin pocházejí malíři Bedřich Mudroch, žák Švabinského na akademii, grafik a krajinář, a Svatopluk Havrlík, žák profesora Otakara Nejedlého. Svému rodišti věnoval celý krajinářský cyklus a ze zápisků svého otce vydal drobnou knížečku o dětských říkadlech v kraji, doprovodiv ji litografiemi s bavorovskými motivy. Mnoho motivů z okolí Bavorova namaloval Miloslav Holý, který v třicátých letech se ubytoval v domě na náměstí. Vysoké stromy tehdy poničila velká vichřice, která zlámala vrcholy topolů a jiné vyvrátila z kořenů. Už tehdy objevil barevnou krásu Čichtic, které se staly malířským rájem jinému krajináři, Františku Zikmundovi, dlouho přehlíženému, jenž nás na předsmrtné souborné výstavě překvapil rozsáhlostí a zralostí svého díla. Mnoho překrásných obrazů vytěžil ze zdejší krajiny, kam uvedl v roce 1952 i Otakara Kubína, hledajícího po dlouhém pobytu ve Francii krajinu českou, která by vyhovovala jeho básnivému pojetí. Jezdívali sem malovat z Vodňan, kde tehdy bydlili v hostinci U Chocholů, a podnes vzpomínají na ně v čichtické baště, kde bývali hoštěni přívětivou paní bašteckou. Nevím, zdali si všimli na baštách v kraji keřů černého bezu, z něhož bezinkový odvar pijí rybáři proti "loupání", když nastydnou při rybolovech a účinnému pocení nenapomáhá ani osvědčený všelék - rum. Pro hospodyně jsem se dověděl i jinou radu, jak upravit lysky, aby byly zbaveny bahenní příchuti; nevyzkoušel jsem ještě tento recept, který doporučuje vařit jejich maso s rozstrouhanými bramborami, čímž prý vznikne krmě velmi lahodná i pro nejnáročnějšího labužníka ...
Sousední Blanice rovněž zlákala naše dva malíře svou malebnou polohou a gotickým kostelíkem svatého Jiljí, kde kromě architektonických gotických detailů upoutají tři pozdně gotické deskové obrazy, představující světce Jiljího, Vojtěcha a Prokopa. Bavorovští vymyslili pro znění blanického zvonu škádlivou říkanku, snad proto, že bavorovské zvony, tehdejší místní chlouba, bývaly před velikým požárem v minulém století, kdy byly zničeny ohněm, slyšitelné až ve vzdálenějších Vodňanech. Vesnice pod Helfenburkem čekají ještě na své malíře, ať je to třeba Bílsko s kostelem, na jehož zdi namaloval lidový malíř sluneční hodiny a ukřižovaného Krista, u jehož kříže sedí kostlivec vedle kaktusů, drže nápis: "Chodte, dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma." Jiný nápis, poněkud neobvyklý, jsem četl po obou stranách kříže: "Kdo umře, než umře, neumře, když umře." Já nemyslil na smrt, prohlížeje v kostele překrásnou Pietu a na návsi hezké štíty, zhlížející se v hládi rybníčka, ale ke kostelu jsem se vrátil ještě několikrát. Poněkud stranou světa leží ves se zvláštním jménem Měkynec a s rybníkem uprostřed návsi, v němž se odrážejí večerní oblaka stejně jako koruny lip, zastiňující neorománskou rotundu, vystavěnou roku 1854. Pod rybníkem svítí překrásný empírový štít. Nejpůvabnější jsem však viděl na návsi jiřetické a těšovické. Dominantu této strany kraje tvoří zříceniny hradu Helfenburku, založeného v polovině čtrnáctého století Rožmberky, který však už byl roku 1592 zcela pustý. Svůj největší význam měl ve válkách husitských, kdy jeho posádka ovládala celé okolí a purkrabí ve jménu pánově spravoval rožmberské poddané. Dnes tyto rozsáhlé zříceniny ovládají vysoké rozsochaté sosny a modříny, stmívavé ticho smrků, oman lesní i oranžový rmen. Zdi hradního paláce se sesouvají pod ničivou rukou času a hluboká studně pokouší naši závrať.
...
Jen si vzpomeňte, že za vlády tohoto Lucemburka bylo v Čechách založeno nejvíce rybníků, a není příliš daleko ze Záhoříčka do Vodňan, jak nyní sám pevně věřím - do kraje jeho zrození.
...
Votavův tatínek, panský kočí ze Záhorčí u Chelčic, byl povýšen na šafáře a přeložen do knížecího dvora v Sviněticích u Vodňan. Zbožná maminka si přála mít ze synka velebného pána jako většina tehdejších maminek v kraji. Když pobyl rok na vodňanské měšťance, poslali ho rodiče na české gymnasium do Českých Budějovic. Tam studoval úspěšně až do chvíle, kdy byl prozrazen jako autor ateistického článku Můj bůh, otištěného v třídním časopisu Naše snahy, který vydávali studenti tehdejší sexty. Číslo s Votavovým článkem se dostalo do rukou rektora chlapeckého semináře pátera Šnejda, který vyzvěděl jméno autorovo od jednoho studenta pod závazným slibem, že je neprozradí, ale ještě zatepla se vypravil k řediteli gymnasia. Důsledek této schůzky byl nabíledni: konference profesorského sboru vyloučila studenta ze školy a musil do čtyřiadvaceti hodin opustit policejní obvod českobudějovický. Podle svědectví jednoho žijícího Votavova spolužáka bylo tehdejší budějovické studentské mládí smýšlení vyhraněně anarchistického. Tehdy byl básník Fráňa Šrámek exhortován z Klatov do budějovického vojenského vězení a nezapomeňme ani na Jaroslava Haška, jehož bohémské manýry nepřestávaly očarovávat budějovické studentstvo všech kategorií. Není proto divu, když bylo v tehdejší sextě ohlášeno Votavovo vyloučení, že všichni žáci vstali a ostentativně zazpívali Rudý prapor. Byl to jistě statečný projev sympatie, nad nímž musili profesoři zamhouřit obé oči, ale vyloučenec se marně snažil uchytit na některém jiném ústavu. Vyčkával v Plzni, odkud psal zoufalé dopisy budějovickým kamarádům o sebemenší hmotnou pomoc, po marném čekání odjel do Prahy, kde se obrátil přímo na Jaroslava Vrchlického. Básník mu nemohl okamžitě pomoci jinak, než ho doporučit kočující herecké společnosti v Rychnově nad Kněžnou, u níž byl přijat za čtyřicet korun měsíčního platu. Zkusil dost bídy v tomto potulném živobytí, měl však ještě dost síly vytrhnout se z něho a po odpočinku ve Sviněticích začít v Praze novou kandidaturu existence. Plicní nemoc nabyla rázu tak povážlivého, že musila pro něho přijet sestra a odvézt ho k rodičům do Svinětic. Od začátku dubna do konce srpna roku 1907 vzdorovalo tělo dvacetiletého, churavého studenta Smrtholce, až 26. srpna vydechlo naposled. Přítel a krajan dr. Jindřich Veselý píše v posmrtné vzpomínce:
Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavce 5, 9, 16, 19, 26
Vodňany - patříte této krajině, sice ne rodem, ale inspirací. Cítíme tu problematiku české duše - země i křídla. Obojí bylo vaše. Hořká vůně těžké ornice, spanilý zrak vod a spěchající oblaka na vysokánském nebi. A vždycky dvojí zrcadlení: oblaků a vod, výšek a hlubin nitra a světa - to vše, co vytváří v jemnějších duších zkušenost náboženskou. V té nesmírnosti ticha ztrácí se člověčí samolibost a hlas dálek se tu odedávna pře s hlasy deroucími se z nitra. Zrak hledající v nebesku pravou vlast duše - i zrak upřený k věčným pravdám dělné země má tato krajina. Jistě vašemu citlivému sluchu byl i po staletích slyšitelný hlas zástupů božích, ale pro nás zůstalo vryto v tváři tohoto kraje i cosi z husitské strohosti - třeba o veřejném stavování hříchů. Ostatně nejsou vaše Troje paměti Víta Choráze zároveň nejhlubším pokáním ztrýzněného srdce - pokáním, které jste si sám uložil jako břímě nejtěžší? Jistě nestačilo jen pouhé jméno lesa Koráze, aby svým zvukem mohlo rozeznít ve vás struny nejhlubší, nejjemnější a nejcitlivější. Této básni dostalo se i krásné výtvarné fólie kresbou Jana Zrzavého, malíře svým vnitřním světem vám tolik blízkého, kterého vaše Vodňany zlákaly k návštěvám častějším a stále prodlévavějším. Něžné pastely z jeho rané tvorby vyvolávaly vaši Zahradu Mariánskou i vaši Sestru Paskalinu...
...
Na rozcestí mezi Stožicemi a Chelčicemi stojí železný kříž vzácného kovářského díla jako výraz lidové zbožnosti. Nemohl jste jej minout při svých procházkách. Nesděloval také vašemu zraku nutnost přetnout horizontálu obzoru? Ano, to je ve zdejším kraji ještě dédictví z gotiky: přetnout vertikálou rukou vztažených k modlitbě rovinu každodennosti a do výšky vztyčovat strmou kolmici ducha. A proč i pozdější doba vztyčovala tady u silnic vertikály topolů? Gotická tvář jižních Čech tají dodnes v sobě odlesk niterné horoucností a její spanilost bývá nesrozumitelná všem, kdož necítí zákonitou souvislost mezi gotickou vroucností a husitskou vůlí po pravdě. Obě rostou z jednoho kořene a krystalizují z jednoho ložiska. Nevím, zda jste viděl Třeboň, Zlatou Korunu nebo Vyšší Brod. Toužil jste po klášterní cele, a tady jistě byste nalezl někde zalíbení. Mohl bych si evokovat víc vzpomínek; proč právě na vašem vodňanském "paláčíku" sídlili čápi - jak jste miloval Heritesovy děti - jak jste se snažil sblížit se zdejším lidem, jehož málomluvnost a váhavost vás zneklidňovaly - ale to ponechme už literárním historikům.
...
I jiný bavorovský synek je částí svého života spjat s jménem Julia Zeyera. Josefa Jakšího odvedla jeho výtvarná vloha z budějovické reálky, kde na škole bylo podle jeho zdání málo kreslení, do dílny vodňanského malíře pokojů Rennera. Zběhlý student se necítil nijak nešťasten - po denní učednické práci se mohl věnovat svým vlastním zálibám a tehdejší řemeslo malířské dotýkalo se svými vrcholy aspoň někde i hranic skutečného umění. Mladý učeň vzbudil jedním nástěnným obrázkem Zeyerovu pozornost. Mecenášství básníkovo umožnilo aspoň pro začátek nadšenému chlapci pomýšlet na odborné školení. Přímluva mu dopomohla na uměleckoprůmyslovou školu a později i do spcciálky Zeníškovy. Tento příběh jsem si v duchu zopakoval v netolické domácnosti muzejního kustoda Adolfa Černého, v jejímž krásném kulturním prostředí je pietně opatrována památka malířova i básníkova. "Ejhle dítě !" - Toť malířská kompozice na motiv Zeyerova Plojhara, kterou Josef Jakší vděčně oplatil svému objeviteli pomoc i přízeň, před lety kavalírsky a taktně nabídnutou.
...
Z dopisu, poslaného v červenci 1886, informuje z Oustrašic svého básnického přítele o své nové hře. Chtěl psát tříaktovou hru: ... říkával jsem ti ještě ve Hvězdě, že bych cos takového napsat chtíl. Jedná tam Krok, Libuše a heroové našeho mýtu. Napsal jsem tu věc velmi rychle, dva dni jsem ji osnoval v lesích, a proto šla jedním proudem... Ostatní už zde dlouho nebudu, čekám na Lierovo psaní skrze té schůze ve Vodňanech. Dnes odpůldne jedou Sládkovi Planou od Benešova, cestou na Šternberk. Půjdu na štaci a pojedu az do Tábora s nimi - nebude-li pršet...
...
Vaše jméno jsem slyšel vyslovit daleko od vodňanské krajiny - až v Bílkově chýnovské pracovně. Toto přátelství bylo náročnější a duchovně štědřejší - přátelství bratrských duchů. Opožděný gotický sošník vyřezal pro pražskou katedrálu tvář ukřižovaného Krista, český oltář - ale, drahý Julie Zeyere, cítil jste už tehdy v Chýnově, že je to vlastně jedinečné vyjádření českého Krista - Krista husitů? Pravda, táborští kněží, jako třeba Martínek Húska, viděl by i v tomto počinu modlářství - ale což nemůže básnická představa vyzrát ve tvar třeba po staletích? Nejde o sochařský výraz této tváře - ale o jejího ducha - a ten je husitský. Dodnes slyším chýnovského Mistra, jak vážně vykládá, kde vlastně nejsilněji bije srdce Čech. A jeho slova přesvědčovala. Miloval vás tento umělec bratrsky - ale nač sdělovat, co má ještě zůstat utajeno?
K metropoli kraje :: odstavec 7
Lákání tohoto kulturního klimatu neodolal Julius Zeyer, který zde byl jistě několikrát z blízkého vodňanského domova, ale jednou, v srpnu roku 1888, se tu podepsal se svými přáteli Mokrým a Heritesem, jež provázel historik dr. Jindřich Vančura a básník Jaroslav Vrchlický. Zbylo tu po něm několik vzpomínek a jedna překrásná báseň. Tehdy při návštěvě básníkové odpadávala štukatura a zámek i s chrámem působil melancholicky svou zanedbaností. Na dlažbě mezi smetím se válelo sádrové oko, odpadlé z neznámé tváře. Básník je zvedl, dlouze se na ně zadíval, zadumal se a napsal báseň nazvanou Oko, kterou čteme v jeho sbírce Má vlast. Aspoň úryvek si z ní přečteme:
Hlasy domova :: odstavec 73
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla vzpomněl jsem i Vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. Já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívati na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce Vašeho narození. Ještě Vás pohostili v zámku, naposledy, a potom v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou, horečnatou noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka Vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností. S jakou radostí by Vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička — Velebín Třemšínský — vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Vždyť sám napsal rytířskou činohru o Mečislavovi a Blance, sebral a složil tolik loveckých písní mého kraje, škoda, že se nedočkal jejich vydání knižního. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci. Jistě docházel i do bniIronického zámečku k své vrchnosti světské, jíž byl vlastenecký rytíř Talacko z Ještětic, poslední potomek staročeské rodiny vladycké. Jeho rázovitou postavu nám citlivě vylíčil Alois Jirásek v krásné povídce stejného názvu, v níž se mihne i postava Jedličkova. I Jirásek musel projíti naší krajinou, neboť prostředí bratronické nemohl evokovati s touže přesností bez vlastního poznání. — Více vlastenců žilo tehdy v kraji. O budislavském panu řídícím Bachovi se mezi zasvěcenci šuškávalo, že prý je přímým potomkem slavného skladatele fug.