Labuť, soška Panny Marie Lourdské

Reference

Hlasy domova :: odstavec 179
Víc než historie dojímá přírodní krása tohoto vodního díla. Vazba vypouštěcího zařízení se podobá nějaké prastaré nákolní stavbě, k níž vede od hráze dřevěný můstek. Neviděl jsem onačejšího "čapu" na celém Blatensku. Dvě chráněné lípy stíní na hrázi sošku Panny Marie Lourdské, od níž se prostírá do nedohledna rozsáhlá hláď, měnící barvu i vůni podle zahledění nebes i podle ročních dob. Nevím už, kolikrát jsem se dlouze zadívával i zaposlouchával do této krásy, ale vždycky mě vzrušila jinak svými proměnami i kouzly. Jaro přemítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků, chvění rákosí i vůni puškvorců; květen se ve vodě zabělá květem lakušníků a na hrázi rozkvetlým trnčím, kde pczdtji ztlen trav houbově zavoní špičkami travními, mochnou husí i růžovým květem plané růže, zatím co vlnky houpají ptáka roháče, z rákosí zabučí bukač, z luk zakníhají čejky, nad močál slétne čáp a nad metajícími žity zpívají skřivánci. Když zešedne nebe, posmutní voda a zamyslí se les, vítr se zvedá a hrne tmavé vlny k samotné hrázi, o jejíž prsa se bouřlivě roztříští s hukotem bílých pěn. Myslím vsak, že nejkrásnějsí jsou tu večery. Barevná dramata mračen se odrážejí v ztišené, plave růžové hládi, obzor se oblékne opalisující modří, zdůrazní siluetu Třemšína, a všechny vůně vydychují prudčeji. Jak včarovat do slov stříbrný zázrak noci měsíčné, jejíž čaromoci neodolal ani Alois Moravec, malíř v jádře epický, když tu jeden čas malovával.