-
Březnice ::
odstavec
22
Nalézáme jej v zámeckém parku, kde nás okouzlí mnoho stromové krásy. Na tichých pěšinkách svítí slunce a voní stín, tráva vydychuje rosou, voda vlhkostí, za zídkou zpívají nad obilím skřivánci a klasnatý vánek přináší z polí hlasy sekáčů...
-
Hlasy domova ::
odstavce
179, 198
Víc než historie dojímá přírodní krása tohoto vodního díla. Vazba vypouštěcího zařízení se podobá nějaké prastaré nákolní stavbě, k níž vede od hráze dřevěný můstek. Neviděl jsem onačejšího "čapu" na celém Blatensku. Dvě chráněné lípy stíní na hrázi sošku Panny Marie Lourdské, od níž se prostírá do nedohledna rozsáhlá hláď, měnící barvu i vůni podle zahledění nebes i podle ročních dob. Nevím už, kolikrát jsem se dlouze zadívával i zaposlouchával do této krásy, ale vždycky mě vzrušila jinak svými proměnami i kouzly. Jaro přemítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků, chvění rákosí i vůni puškvorců; květen se ve vodě zabělá květem lakušníků a na hrázi rozkvetlým trnčím, kde pczdtji ztlen trav houbově zavoní špičkami travními, mochnou husí i růžovým květem plané růže, zatím co vlnky houpají ptáka roháče, z rákosí zabučí bukač, z luk zakníhají čejky, nad močál slétne čáp a nad metajícími žity zpívají skřivánci. Když zešedne nebe, posmutní voda a zamyslí se les, vítr se zvedá a hrne tmavé vlny k samotné hrázi, o jejíž prsa se bouřlivě roztříští s hukotem bílých pěn. Myslím vsak, že nejkrásnějsí jsou tu večery. Barevná dramata mračen se odrážejí v ztišené, plave růžové hládi, obzor se oblékne opalisující modří, zdůrazní siluetu Třemšína, a všechny vůně vydychují prudčeji. Jak včarovat do slov stříbrný zázrak noci měsíčné, jejíž čaromoci neodolal ani Alois Moravec, malíř v jádře epický, když tu jeden čas malovával.
...
Pod nebem cvrčků se klikatí polní cesty, do jejichž prachu kladou jabloně jemný stín svých prosvítavých korun, zabelají se čela krav, zadrnčí vůz a mezi šelestivými toteny luk se ztrácejí travnaté pěšinky plné rosy a ticha. K Velkému rybníku rojickému se svažují režné obdélníky zvlněných žitnišť, z nichž voní svlačec a čiřikají koroptve, na medulkách jetelů bručí čmeláci, jitro je rozezpíváno skřivany a v bramborových brázdách trhají ženy lebedu. Za proužky sosnových lesíků se stříbří rozlehlá hláď Milavy, nepohnutě ční zakřivené větvoví dubů na hrázi rybníka Velkoborského a vzadu, za Strakonicemi, v pobledlé modři strmí Boubín, do jehož měňavého zbarvení vložil Jan Pravoslav Koubek povětrnostní zkušenost celých generací, osloviv jej v jedné své básni "barometer našich rolníků". Nemusí být člověk zrovna rodákem sedlickým, aby pochopil tuto krajinu jako domov milostiplný.
-
K metropoli kraje ::
odstavec
89
V zeleném dřímavém tichu staroměstského hřbitova zpívají kosi nad překocenými empírovými vázami a hlavy kamenných andělíčků přerůstá tráva. Břečťan se pne po kmenech starých jasanů, javorů a habrů, zatímco větve kvetoucích lip, rozeznívané včelí melodií, prosívají čerstvě ražené dukáty slunečního světla. Neslyšně propadnou na zarostlé pěšinky, pro-měníce se ve vlaštovičník a třezalku. Jen voňte, barvínky, zvonky a mydlice zpod litých a tepaných železných křížů, jejichž nápisy jsou už dnes k nepřečtení! Tolikerá symbolika připomíná našemu srdci dávné kouzlo památníků a štambuchů našich prababiček, kdy se nosívaly krinolíny a kdy ctitelé psávali tanečnicím cituplné verše na vějíře. Medailon s rozžatou vztyčenou pochodní vedle fakule sklopené a zhaslé splétá manželský věneček věrnosti s druhým medailonkem, na němž zříme kvetoucí mák a u něho makovici dolů obrácenou - symbol spánku. Tehdy sem přijíždívaly kočáry, když kameník tesal ze žuly náhrobek podoby rakve a zasazoval do ní litinový kříž. Neplašte mi kvočnu s kuřátky, krotce pobíhající kolem tohoto známem dávných časů, vždyť i jiné rameno kříže zarostlo do kmene jasanového a temně zelená věž vysokých jasanů se vrší slávou života nad celým tím zanikajícím světem. Nezabráníme úplnému rozpadnutí ani honosných zděných hrobek německých důstojnických a úřednických rodin, ani patriciátu, který i tady ukazuje svou mohovitost. Podívejme se raději průrvou probourané zdi ven do života, kde svítí slunce, kde zní dívčí smích z pokosených luk a do vůně sena zpívá skřivánek. V zjasněném modru uzříte táhlý hřeben Kleti i Kluku a nad stříbrnou chvějivou mlhou rybníka Dehtáře vystupuje hřbet vrážský s celou úžasnou nádherou letního rána.
-
Poutní místo ::
odstavec
38
Z kaple Loučení vyjděme polní cestou ve vůni dokvétajících brambor, kdy žňový žár zkroutí klasy ječmenů do podoby houslového klíče, kdy cvrčkovy housle ozvou se z pole ovesného jako nápověda předzpěvači, zatímco skřivan ladí oblohu do nej krásnější modři, takové, že docela splývá s blankytem roucha Mariina.
skřivan polní
