kanovník

Kanovník na Wikipedii

Reference

Velhartice :: odstavec 9
Nechme historikům zaprášená lejstra archivů i mezníky letopočtů a vyvolejme si z velhartické minulosti několik postav a poprosme je, aby se nám svěřily. Vím, že chcete, abychom i vás připomněli, pane Jene z Velhartic, vznešený kanovníče olomoucký a vratislavský, už proto, že jste se dovedl zříci tolika bohatých obročí, abyste mohl vládnout z tohoto hradu lidu celé širé krajiny. Nechceme na vás prozradit, že jste se příliš dlouho rozmýšlel, než jste přijal kněžské svěcení, a fialové roucho kanovnické jste také neodložil tak zcela bez váhání. Přiměla vás k tomuto rozhodnutí smrt bratří, nebo láska, či touha žítí znovu v končinách dětských her? Nevíme přesně a nikdy toho už nezvíme - ale budiž požehnána chvíle, kdy jste svěřil panu faráři Zdatovi stavbu hřbitovního kostela svaté Máří, kam od vašich časů směřují poslední cesty všech Velhartických.
Na Vodňansku :: odstavec 54
Toto městečko nezámožných rolníků a řemeslníků, dříve slynoucí svými dřevěnkářskými trhy, dalo české kultuře několik význačných osobností. Už v šestnáctém století se setkáváme s jménem svatovítského kanovníka Tomáše Bavorovského, který psal knihy obsahu bohovědného a je uváděný Jungmannem. Jako učitelský syn se narodil v Bavorově 7. srpna 1800 Josef Krasoslav Chmelenský, doktor práv a dvorský místosudí v Praze, probuzenecký básník a kritik, budějovický spolužák Čelakovského. Tento idylik jemného hudebního sluchu a zpěvného verše, jehož mnohé písně znárodněly, napsal text k první české opeře, Škroupovu Dráteníku, a pro téhož skladatele napsal ještě dvě slovesné předlohy k zpěvohrám. Jeho kritická činnost, zaměřená k divadlu, byla po mnohých stránkách objevná a záslužná, stejně jako zájem soustředěný k hudbě, který z přílohy k Věnci vytvořil náš první hudební časopis. Jako literární kritik vysloužil si smutnou proslulost příkrým odmítnutím Máchova Máje, a vlastně jen tímto odsudkem žije v naší paměti. Snad křivdíme tomuto probuzeneckému vzdělanci, snad si zkreslujeme poněkud podjaté jeho tvář do podoby málo sympatické; vždyť některým jeho veršům nemůžeme upřít líbeznost ani dnes.
K metropoli kraje :: odstavce 69, 71
Písmák barokního selství František Vavák si všímá zcela ve smyslu doby víc kostelů v okolí, v Boršově a v Doudlebech, nežli města samého, kam si na sklonku léta zajel pro svého syna Vojtěcha, druhujícího u pana kanovníka Pingasa.
...
Vám, básníku Růže stolisté, se nevyplatilo číst v gymnasiální škamně Husovu Postilu, vypůjčenou tajně z knihovny jistého kanovníka. Až v Linci jste musil pro tento přečin dostudovat filosofii, ale už tehdy vaše verše, inspirované lidovou poezií, předstihly vše, co soudobá česká lyrika vytvořila. Přátelství, uzavřené v Budějovicích s mladým velešínským Kamarýtem, přetrvalo však mnohou zlobu času i strakoničanství Vaší povahy, neschopné zachovat si natrvalo přízeň nejbližších druhů...