Oldřich z Rožmberka

Reference

K metropoli kraje :: odstavce 15, 124, 133-134, 171
Z Netolic, kam jsme se vrátili, pojdme budějovickou silnicí až k Podeřišti s gotickými božími mukami, za nimiž se zdvíhá lesnatý vrch se zříceninami hradu Poděhús, rozbořeného Žižkou při jedné odvetné výpravě na statky Oldřicha z Rožmberka. Dále procházíme Půjdáckem, krajinou Holečkových Našich. Zleva nás pozdraví báň kostelíka lomečského, vyhlédající z lesnatého kopce, a vpravo zajděme do Líkařovy Lhoty, odkud jezdíval na koni Adam Králenec za ospalou Anýžkou Bakulouc, dcerou mohovitého sedláka ze Stožic, jenž své veliké hodinky nosíval zavěšené vpředu na kabátě, aby každý mohl zhlédnouti tuto chloubu v celé její majestátnosti. Dožila dávno sláva formanská na Nové hospodě, jen věžička na hřebeni střechy z ní zbyla a altánek před okny, v němž jsem si přál spatřit cikánku Asniju, tak plnokrevně Holečkem nakreslenou, a slyšet i vyhrávání strunkovické muzikantské bandy ze sálu na dvůr. Po celých jižních Čechách ji znali; i knížeti pánu jednou zahrála na noční hrázi kdesi až u Třeboně, ale tato příhoda může být pro svoji rozpustilost vypravována jen za zamčenými dveřmi.
...
V údolí mezi mohutnou, táhlou Kletí a Klukem rozložila se kolem dvou věží Křemže, městečko s nízkými domky na náměstí, jemuž dominuje kostel svatého Michaela archanděla, přestavěným vnějškem celkem nezajímavý, ale gotický interiér překvapí křížovou klenbou, sanktuariem, sedilií i sličným portálkem do sakristie. Oltářní obraz je dílem oblíbeného portrétisty Rudolfa Váchy, rodáka z Hluboké, který jej maloval na objednávku knížete Schwarzenberka. Zbytky valů na Hradišti připomínají bývalou tvrz Smilů z Křemže. Jeden člen tohoto rodu, Jan Smilek z Křemže, byl smělým husitským válečníkem, který byl v stálých půtkách s krumlovským pánem, pověstným Oldřichem z Rožmberka. Stal se po Mikuláši z Pístného vlastníkem hradu Husy u Blanice a odtud i z blízkého Zablátí neustále válčil s mocným Rožmberkem, kterému nakonec prodal rodové zboží křemžské. Byl však zajat a chován v rožmberském vězení několik let. Když města žádala za jeho propuštění, slíbil jim Rožmberk vyhovět pod tvrdými podmínkami. Smil musil dát úpis, jímž se za sebe, rodinu i dědice zavazuje postoupit mu všechno své zboží, a dále musil slíbit, že se nebude mstít. Když splnil všechny podmínky a dal Rožmberkovi čtyři zápisní listy na hrad Hus, Volary, Prachatice a vesnice zlatokorunské, Oldřich jej z vězení nepropustil, naopak, nechal jej v něm umořit. Tak se stal válečnický bouřlivák jednou z mnoha obětí Oldřichovy licoměrnosti.
...
Jindy naše pouť směřovala ke Kuglvaidu. Kvetoucí parnasie v lukách za Brlohem nasvědčují horské poloze, ale třešňové aleje, pro zdejší okolí příznačné, jsou svědectvím vhodných tepelných podmínek pro jejich růst. Zdejší krajina, uzavřená pásem vrchů proti drsným severním větrům, je jistě příznivá sadařství i zemědělství. Červené jeřabiny nad dozrávajícími ovsy dovedly nás k luční pěšině, při níž se stříbřila hláď malého rybníčku, v níž se tměl odraz zamyšlené smrčiny a břehy se červenaly rozkvetlým kyprejem, rosa jiskřila v travách tak sytě zelených a tak čistých, jako by je tu příroda připravila pro tance rusálčí. Stmívavý stín jedlí a tmavě zelené ticho dřímají nad kamennými zbytky hradu Kuglvaidu, který byl za Oldřicha z Rožmberka dobyt královským vojskem a proměněn v rozvaliny. Jen osmihvězdí listů mařinky vonné a její bílý květ napovídají příběhy o hradních pannách, modré zvonky na skále neslyšně vyzvánějí k jejich rozjímavým samotám a suché bukové listí probouzí náš krok k unikavé rozpomínce na doby, kdy se tu rozléhal třesk zbroje a za cimbuřím procházela stráž. Hledáte-li krajinu zelenou a tichou, navštivte tento pozapomenutý kout. Jsou zde svažité pastviny mezi osamělými duby a smrky se stády strakatých krav, jsou zde lesy laděné do černě a indiga, překvapí vás tu žlutý terč mléče v zeleném ovse stejně jako čistec bahenní, kvetoucí na houpavém mokřadle.
S jménem Oldřicha z Rožmberka je spjato i založení kuglvaidského kláštera, kde pěli pauláni své hodinky až do dob války třicetileté. Potom zde ustaly bohoslužby a začalo tu vladařství lesa. Jen zdivo nedostavěné chrámové lodi s kamennými pilíři a rulová ostění oken odolávají ničivé ruce času. Křídla vlaštovek proletují prázdnými okenními otvory a tam, kde kdysi měla být klenba, díváme se přímo do hvězd. Gotické branky vedou do stodol a místo varhan hvízdá tu v zimních fujavicích mrazivý vítr. Dnes je tu hospoda, pivní sudy čekají u zdi na pivovarské auto, hajní a cestáři se tu občas zastaví na kus hovoru u džbánků piva, přejede kolem sanitka nebo zvěrolékař a zas je tu ticho, přerývané v létě jen hlasy přírody. Na mýtině jsem si utrhl červené plody lýkovce jako pozdrav zdejší krajiny a v světlém, zeleně šedém stmívání bukového lesa vrátil jsem se zpátky do Brloha, abych z Budějovic pokračoval v další krajinné pouti.
...
K těmto rozvaleným zdem a nočnímu lkám patří stejně zahoukání výrovo, které tu děsívalo v bezesných tmách i pozdního kajícníka pana Oldřicha z Rožmberka. Po životě naplněném podlostmi uchýlil se do zdejších zdí, aby v nich poustevničil celých dlouhých sedm let. Žádný historik už přesně nezjistí počet zfalšovaných listin, zlehčených mincí a padělaných pečetí této rožmberské šelmy, jež ve sklepení svých hradů tolik husitských kněží a odpůrců k smrti umořila. Když se dost narušil slova, daného pod rytířskou ctí, přestěhoval se s dcerou Anežkou na Dívčí Kámen, ale i tady jej nakonec našla trestající ruka Páně. Žádný smrtelník nevymyslil by pro něho spravedlivější trest: najednou v něm ožilo svědomí a lidský cit. On, jenž bez zachvění se dovedl dívat na tolikerá umírání, zhroutil se po zprávě o úmrtí synově, a sotva ho převezli na Krumlov, skonal lítostí. Neuvěřitelné - ale pravdivé.
Do nejjižnějších Čech :: odstavce 20, 22
Hořká vůně arniky, květy náprstníků a zelené světlo pospíchající vody pod zalesněnými stráněmi vedou naše kroky až k zříceninám hradu Pořešína. Do čistého blankytu nebes promítá slunce oranžové sosnové kmeny jako jantarové sloupy. Marné jsem se snažil před zavalenými příkopy vyvolat si původní podobu tohoto hradu, založeného pány Bavory ze Strakonic, kteří jej směnili se svými příbuznými za hrad vitějovický, aby tak zaokrouhlili své državy u Bavorova. Noví majitelé psali se už z Pořešína a užívali v erboví střelu, v klenotu sokola a psa. Markvart z Pořešína dosáhl dokonce hodnosti hofmistra u královny Elišky, manželky Karla IV. V polovině patnáctého století koupil hrad Oldřich z Rožmberka a dal jej sám rozbořit, aby se nestal pevností husitskou.
...
Od Soběnova zaměřme k údolí říčky Černé, jejíž prudký proud dobře znávali voraři, plavící v něm svoje "prameny". Břehy jsou sevřeny vysokými skalami, kde se nám zachovaly kamenné mísy dávných obětišť a neporušená přírodní krása. Na jednom skalnatém ostrohu vysoko nad řekou strmí jako vybrané orlí hnízdo sotva patrné zříceniny hradu Sokolčí, pamatující století třinácté. Oldřich z Rožmberka, známý falzátor a nepřítel husitů, i tady osvědčil své podvodnictví, když měl prokázat, jak Rožmberkové hradu nabyli. Nechal vyhotovit listinu, kterou Přemysl Otakar II. domněle stvrzuje Vokovi z Rožmberka hrad Sokolčí, koupený prý od Jonáka z Vodic, aby bylo zabráněno loupežím, podnikaným z tohoto hradu... Dnes jen šum sosen ovívá zbytky zdiva, zatímco nové pokolení spoutalo řeku hrází, dávajíc novému životu nové formy a naděje...
Třeboň :: odstavec 47
Lomnická historie je bohatší a zajímavější než obraz, který se objeví dnešnímu návštěvníku. Za husitských válek měl zdejší kostel faráře podobojí a hrad po dobytí Žižkově byl obsazen táborskou posádkou, spravovanou Janem Roháčem z Dubé, vytrvale se bránivší Oldřichu z Rožmberka, který sice vypálil městečko, ale dlouho bezúspěšně usiloval zmoci se této nepříjemné táborské bašty. V třicetileté válce postihla městečko i hrad taková pohroma, že i otrlá soldateska považovala spálení a vybití za čin zřídka vídaný.
K srdci jižních Čech :: odstavec 2
Řeka ví své. Nebývala tu vždycky jen tišina a tmáň; hluboký příkop odděloval předhradí od nedobytné rožmberské pevnosti, která s protějším hradem, spojeným visutým mostem přes řeku, střežila příchod do Tábora. Ve výklenku věžním utěšovala krále Václava IV. jenom tichá hudba vln, zaznívající zdola pod okenní mříží, neboť nebylo moci, jež by tehdy mohla vysvobodit českého panovníka z rožmberské vazby. Teprve jinému vězni, tentokrát kněžskému, se zázračně podařilo získat svobodu. Václav Koranda, jda s táborským vzkazem na Bechyni, byl jat i se svým průvodem zbrojnými Oldřicha z Rožmberka a uvězněn v patře Šestihranné věže. Nic nebyl platen ochranný glejt, dobrovolně daný věrolomným velmožem, táborské poselstvo čekala hořící hranice. "Trvali společně na modleni, i spadli náhle řetězové z rukou jejich a anděl Páně, otevřev dveře u žaláře, vyvedl je ven." Něco podobného jsme čtli ve Skutcích apoštolských, i nedivme se, že táborští kněží právě touto biblickou obměnou vykládali vysvobození "bratří" ze zajetí babylónského. Asi strážní nedbale spoutali vězně, pouta povolila, zajatci přemohli spící oděnce a překvapeného vězného Odolena zavázali strašnou přísahou pod trestem věčného zatracení, aby sdělil táborským tuto událost. Ohradili se a čekali. Už cepníci z Tábora jsou dole v městečku, už stojí pod zdmi hradu, z věže se ozývá volání: "Hr, Tábor! Hr, Tábor!" Na hlavy obránců padá kamení, purkrabí marně naléhá, zmatení veliké nastává mezi zbrojnoši, zatímco nepřátelé jako pohněvaný roj se hrnou na nádvoří a bijí a tepou! Ještě druhý hrad je třeba ztéci, teď, okamžitě! Vyděšená posádka utíká a hrad je vzat bez odporu. I věrní rožmberští poddaní, přispěchavší na pomoc ze Soběslavě, hledají po krátkém boji spásu v rychlostí svých nohou. Starý letopisec nám kronikářsky obšírně vypráví tuto dramatickou událost: NesHtedlné zboží od klenotův, od íiil, pásův zlatých a stříbrných, spinadel, od perel, od kalichů, od monstranci, korunu také s berlou biskupskou z Milevska, od knih, vornátův, od jiného mnoho roucha drahého, od sub sobolových a kuních nalehli sou. Kteréžto vici sousedé, tak jako svétSti, aby jim tu pochovány byly, svesji sou; kdez sou se nadali tém vlcem býti beirpeíenstvi, víecky své vici, statky ztratili sou. Ale knize Heřmana mnicha, nykopolenskéko kostela tytulovaného biskupa, na hrade vétíím se dvéma knižimi jatého, kterýžto biskup býval farářem v Milidní, skrze pana z Rožmberka k radosti pana Čeňka byl dán, protone pan čenék téhož biskupa na Lypnici dlouho držel, aby kněží světil při letu Páně 1417, kterýchžto arcibiskup světiti nechtěl, na řece pod hradem tekoucí utopili sou.
Prácheň :: odstavec 27
Putujícího apoštola ze Strašeně vystřídal v prácheňském kraji "prosťáček boží", jímž byl jesuita Páter Albrecht Chanovský, rodák svéradický — replika italského světce z Assisi. Také on dvořil "Paní Chudobě" a zdůrazňoval slovo boží utištěným a prostným, sám se řídě slovy Písma "Pohled'te na ptactvo nebeské — pohleďte na kvítí polní..." Miska žebrákova, sestřičky vši a děti, které proměňoval v andělíčky, přivázav jim na záda husí peroutky, byly jeho dvořanstvem. Hle, za vrchem na obzoru pod chanovickým kostelíkem leží Svéradice, jeho rodiště, a ves v údolí s nápadnou budovou byvšího hradu u rybníčka je Velký Bor. Stával tu ženský klášter maltánského řádu, tábority rozbořený. Název louky "Pod městem" je jedinou vzpomínkou na významnou dobu horského rozmachu. Kdo ví, že odtud pochází Sylvestr Krnka, vynálezce rychlopalné ručnice? Široké pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a s čečelovické výšiny na blatenské straně přehlédneme celou Šumavu. U klatovské silnice se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním válečným tahem — a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.