-
Velhartice ::
odstavec
(12)
A sled událostí zastavuje se u vás, urozený pane Vácslave Otakare Perglase z Perglasu, "vyhnanče český", s výraznou, ostře řezanou, myslitelskou tváří, jejíž vnitřní ušlechtilost a lidskou dobrotu se snažil vyjádřit Ivan Klicpera ve svém románě tylovské inspirace. Snad ho vaše postava zlákala, když se léčil v lázních Vodolence. Víme, že paní Kateřina z Perglasu hostila svoje poddané "na pěti stolích", ovšem ne tak hojně, jako se hostívalo na Hradci Jindřichově; ostatně zboží velhartické nebylo ani zdaleka tak bohaté jako dominium pánů z Růže. - Pan Vácslav z Perglasu byl pro svou pevnost u víře odsouzen k ztrátě hrdla a statků, ortel smrti byl mu však prominut a na velhartickém zboží vystřídává jej pověstný válečník don Baltazar de Maradas. Nepobyl tu dlouho - za ním v patách jde krutá postava španělského dobrodruha dona Martina de Hoef Huerty. Poněvadž tento zemřel neženat, odkázal všechno své jmění adoptované dceři Anně Marii "weyvodovně z Moldavy" - provdané "purkrabience z Donína".
-
Do šumavského Podlesí ::
odstavec
34
Nynější Malenice jsou opravdu přívětivou vsí, kam rádi jezdívali letní hosté, o jejichž veselých příhodách napsal pan farář Špalek celou vzpomínkovou knížku. Malenickým zanechal jednu památku: kapli svatého Václava mezí břízkami na vrchu Hůrce, kterou dal vystavět za přispění archiváře Teplého v podobě románské rotundy. Na hřbitově pod bílou věží kostelní spí věčný sen páter František Teplý, bývalý archivář jindřichohradecký, autor rozsáhlého díla historického, z něhož uvedme aspoň několikadílné dejiny Jindřichova Hradce, dějiny Volyně a nedocenitelné dílo "Příspěvky k dějinám českého rybnikářství". Rodák z kraje, z Marčovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Poznal jsem ho osobně jako člověka nadmíru skromného a ušlechtilého, vlastence horoucího, milujícího své rodné Podlesí láskou věrnou až do posledka. Jeho výrazně hraněná tvář upoutávala rysy vrozené dobroty, hloubavé přemýšlivosti a niterné pevnosti. Poznal jsem ho za okupace a vím, jak přesvědčená byla jeho víra v českou budoucnost. Nikdy nezakolísal. Chápu, proč měl tak rád Chody, jejichž historií důvěrně znal jako málokdo; jeho pevně tesaný profil mi vždycky připomínal hlavu Matěje Přibka, chodského praporečníka z Jiráskových Psohlavců. S pohnutím jsem postál nad jeho hrobem a četl si verše, vytesané na černém mramorovém pomníčku. Nevím, zda on sám je jejich autorem, ale mají závaznost odkazu i poselství.
-
Krajina alšovská ::
odstavec
3
Chceme-li mluvit o krajině jihočeské, můžeme tak činit pouze v plurálu. Vymezit přesné teritorium jižních Čech se nepodařilo vlastně ještě nikomu. Není ostré demarkační čáry, která by s naprostou jistotou ohraničila území, jež by bylo možno nazvat jedině jihočeským; okrajové oblasti nám splývají se sousedními kraji téměř k nerozeznání. Nevystačíme všude s lokací historickou, poněvadž hranice krajů byly během staletí několikrát měněny, nemůžeme se vždycky spolehnout ani na přírodní znaky a sociální podmínky krajiny; někde uhádneme to nejpodstatnější spíš citem než sociologickou znalostí. Jiná je krajina kolem Novohradských hor než kolem Budějovic nebo Třeboně, jiná u Jindřichova Hradce než v Prácheňsku, a Šumava má přece zcela odlišnou tvářnost terénu, přírody a života než třeba Blata nebo končiny kolem Tábora. Nepochybíme, budeme-li i nadále říkat jihočeské krajiny, protože jižní Čechy nejsou jediný hlas, nýbrž výdech chórický.
-
K metropoli kraje ::
odstavce
75, 78
Vás, Josefe Kajetáne Tyle, vzpomínám nejdojatěji. V tomto městě jste si naposledy zahrál hlavní úlohu ve vlastní hře Chudý kejklíř. Vzpomínám: v Jindřichově Hradci jste tenkrát onemocněl. V Třeboni jsem viděl nedaleko hradeb domeček, v němž jste už jen z lože mohl rozmlouvat s druhy a rodinou. Jak jste se však mohl pěšky vypravit, sám churavec, s hercem Polákem až do Budějovic a vystoupit zde na jevištním pódiu ještě v posledním vzepjetí své uštvané duše ? Na křídovou bledost Vaší tváře už nebylo třeba ani líčidla, ani do kostýmu jste se nemusil oblékat. Kdo z tehdejších diváků si vlastně uvědomil, že v posledním plápolu rozdáváte sám sebe, naposledy a navždycky? Celá Vaše tragédie milostná a lidská zaznívá mi z jednoho monologu, jehož slova jsou netylovsky okřídlená a žhavá:
...
Jedné prosincové noci, těsně před vánocemi, vjel do zasněžených ulic krytý kočár, doprovázený jízdním žandarmem. Přijel také od Jindřichova Hradce. Policejní komisař, doprovázející Karla Havlíčka do exilu brixenského, jisté tenkrát netušil, že delikvent zvěční jednou i jeho existenci ve svých Tyrolských elegiích:
-
Přetiché město ::
odstavce
1, 13, 15, 18
Bílá procesí bříz, kterým modrý vítr předzpíval táhlou píseň dozrávajících ovsů, doprovodila mne až do tvých bran, Jindřichův Hradče, město přetiché a tajemné, se zrcadlivou krásou vod a renesančními zámeckými štíty. - Kamenná básni arkád lepého vlašského díla, i ty jsi prosvětlena unikavým stínem Bílé paní, laskavé a plačící, jejíž slzy kanou do rozpuštěných vlasů nocí. Vzpomněl jsem na vás ve vaší kapli, paní Perchto z Rožmberka, ale leknín s hladiny Vajgaru tají v své teskné bledosti všechnu křehkou krásu vaší tváře, utrpením zduchovnělé, a pípání rackovo není tu pro mne ničím jiným než připomínkou nářků vašich opuštěných žalů.
...
Zaposlouchal jsem se do Hradce Jindřichova - a chápu už, proč má toto město tolik historiků - proč mnozí ze zdejších rodáků mají obrácen zrak do světa pomyslů a tuch. Vím už, proč pan profesor Lesný se oddal celým srdcem tajům kultury indické, proč dr. František Nušl propátrával ze své pražské hvězdárny věčné záhady nočního nebe a proč odešel na studia z otcovské hodinářské dílny i Antonín Rezek, jsa váben saiským obrazem minulosti, po jehož roušce sáhl odvážně i zasvěceně. Usedl i do křesla ministerského, vyměniv je za stolici universitního učitele, ale mne dojala víc péče, s jakou vydal Beckovského Poselkyni starých příběhů českých.
...
Proč někteří vykladači vaší složité osobnosti, Mistře Hanuši Schwaigře, mnohdy zbůhdarma vyslovují jméno holandského města, jako by jen Rybí trh v Bruggách byl klíčem ke všemu vašemu malování, když víme, Že jste se narodil tady, v Jindřichově Hradci? Pravda, jevíval jste se svým vrstevníkům jako "podivín a fantasta", ale mezi námi nejste dnes už cizincem, jako jste jím nebyl za svého živobytí mezi lidmi zapadlých formanek a těsných klenutých šenků. Samozřejmě, vaše místo nemohlo být nikdy po otcovském boku za kupeckým pultem, protože vaše inspirace napájela se z jiných, tajemnějších zřídel. Poctivost a solidnost řemesla jste podědil ve smyslu zcela jiném, než bylo přání otecké; svědčí o nich technicky dokonale namalované obrazy. Jak vás upoutaly rázovité iniciály ze starého zdejšího kancionálu, jak stará galerie zámecká - z ní nejvíce asi portrét Heřmana Černína z Chudenic, do jehož výtvarné skladby jste se pohroužil s učednickou pokorou a zaníceností, chtěje vyzvěděti všechna tajemství neznámého mistra. A což Madona Hradecká? Jedna z nejlíbeznějších Madon, co jsem jich potkal na českém jihu... V ramenou útlá, celým zjevem spanilá, s pozadím podivně plavým jako sluncem ozářený zrající žitný lán, odéná rouchem šedé temné modři večerních smrkových lesů - pohledu zadumaného jako celý zdejší kraj! Jsem přesvědčen, že do večera zasvitne sluníčko, aby usušilo pleny Jezulátku. I na jejím rámu jste nalezl motivy, později tak rázovitě schwaigrovsky obměněné v ilustracích Cantetburských povídek. A kdo tak citlivě a soustředěně kreslil podivné arkýře a komíny Červené věže, kde se přece vařívala sladká kaše? A což svatojiřská legenda, rozvinutá tak velkolepě s gotickou úsporností na stěnách zámecké kaple? Odkud jinud než z Hradce jsou i hastrmani, jejichž postavami jste doprovodil příběhy tak poutavě vyprávěné vaší paní Joženou, "velkou trefou svého hloupého života", jak jste se jednou chlapsky vyjádřil nad sklenicí vína - ale my víme, kolik něhy je ztajeno v těchto vašich sukovatých slovech.
...
Jak vysvětlit filatelistům, znajícím Jindřichův Hradec jenom z Heinzovy rytiny na poštovní známce a z rozmývané kresby Karla Vika, že by si k ní musili přimyslit i kouzlo místa, z něhož jsem se díval na tento krásný motiv. Bylo to v měkkém stínu na výšině pod stromy městského parku, v tichu laskaném jen ptačími hlasy - ani Nežárka se zdola neozvala - jen bělásek neslyšně tkal vidinu nad zelení svěžího trávníku do stříbřitého modra a děti pod matčinými zraky pekly svoje bábovky z písku. Ticho, ticho, ticho.. . Před námi v jemném oparu červeň prejzových střech, šed kamenného zdiva, věžovité komíny, arkýře, topol, borovice i okrouhlý akán. Vše sladěno rukou mistrovskou. Staré dámy usedly na lavičku, v rukou nějakou ruční práci, a děvčata, nejspíš studentky, mají oči sklopeny do stránek nějaké krásné knížky. Filosofská historie? Ne, neměl jsem odvahu podívat se jim přes rameno na toto čtení, nechtěje být nějak zlomyslně oklamán jinou skutečností, nechtěje být oloupen o iluzi tak krásnou, jako třeba četba Horáce.
-
Od Hradce k Počátkám ::
odstavce
1, 15, 32
Lovecký zámek Jemčina, který v letech 1757 až 1776 stavěli Černínové z Chudenic, okouzlí poutníka především lesnatou krásou svého okolí, v němž se střídají parkové partie s přírodní neporušeností, jinde už zřídka vídanou. V jemčinském okolí žil svobodně poslední bobr v Čechách a donedávna tu ještě pálil poslední český uhlíř Karel Kašpárek z lipových špalíčků dřevěné uhlí pro budějovickou tužkárnu. Dýmající milíř zdá se být anachronismem, ale sloužil docela moderní výrobě. Ve dvacátých letech minulého století zavítal sem z třeboňského archívu František Palacký, aby si vyžádal od hraběcí vrchnosti dovolení pracovat i v bohatém archívu jindřichohradeckém. Několikrát potom navštívil Hradec a těšil se přízni nejen Černínské, projevované péčí o jeho bytové pohodlí, ale přímo nadšenou úctou všeho občanstva, které mu na počest uspořádalo při loučení lampiónový průvod a nabídlo mu Čestné občanství svého města. Zápisky lesního rady Jiřího Wachtla daly Aloisu Jiráskovi podnět k překrásné novele Zahořanský hon, jejíž děj je soustředěn k jemčinskému prostředí a jeho loveckým štvanicím; spisovatel však Jemčinu nenavštívil a nikdy neviděl. K rybníku Vydymači v jemčinské oboře vztahuje se přímo jeden z kouzelných fejetonů F. X. Šaldy nazvaný Černý rybník v lesích, uveřejněný v Národních listech roku 1911 a později autorem zařazený do knihy časové i nadčasové.
...
Z čertova kamene, zalesněné dominanty tohoto kraje, spatříme širokou končinu, která se prostírá od Jindřichova Hradce až k Počátkám. Mírné vlny lesů, horizontálně seřazené nad hladiny rybníků, ustupují v šedavě modrém valéru až k jemným liniím obzoru, jenž splývá s vysokým, vybledlým nebem. Slunce střídavě osvětluje pruhy políček, sbíhající se k cestám, vroubeným břízami a jeřáby, a za temnými pásy lesů prozáří parnatou rovinu třeboňskou.
...
Kamennou strohost této krajiny zjemňují svou stříbřitou zamlžeností rybničné hladiny, kterých přibývá směrem k Jindřichovu Hradci. Z rybníků, ovroubených indigovými pásy lesů, zdál se mi nejkrásnějším kačležský svou polohou a rozlehlostí. Nechci však ukřivdit ani Krvavému, jehož poezii zdůrazní bílá křídla racků, dvojmo promítaná do nebes i vod. Ve své rezervaci se těší opravdovému klidu... Tento rybník se původně jmenoval Zármutek. Byl tak nazván Zachariášem z Hradce, který v tomto názvu chtěl vyjádřit svou žalost nad zemřelou chotí. Nedověděl jsem se, proč osada na břehu Hejtmana dostala pojmenování Rozkoš. Sám pro sebe jsem si jej zdůvodnil krásnou vyhlídkou na Strmilov, jenž z této strany mi připomněl jesličky pod vánočním stromkem...
-
Bechyně ::
odstavec
(17)
Nejkrásnější pohled na město je jistě od řeky. Stráň rozvoněná na jaře stovkami rozkvetlých šeříků patří milencům, které už dávno neděsí hláska Kohout, bývalé obydlí katovo. Půvabu této bechyňské veduty s řekou, renesančním zámkem a klášterem na skalnaté stráni, plné zeleně a ptačího zpěvu, musíme hledat obdobu bud jen v Jindřichově Hradci nebo v Krumlově. Ve farním chrámu svatého Matěje spatříme mistrovskou práci Brandlovu, obraz svatých Tří králů, na náměstí starou hospodu U Šašků, na jejímž barokním štítě je boží oko, a křivé zdi vyvolávají představu života v starých měšťanských šencích. Jiná hospoda, U Karasů, nás přenáší pamětní deskou do doby Mozartovy. Zde se narodil roku 1741 Václav Pichl, hudební skladatel, který se dostal až do Itálie a po léta působil jako komorní virtuos arciknížete Ferdinanda v Miláně, kde velmi podstatně zasahoval do uměleckého života tamní opery. On to byl, kdo pořídil český text k Mozartově Kouzelné flétně a pro krajany napsal životopisy českých muzikantů, které k naší veliké škodě byly zničeny za vpádu Napoleonova do Milána. Sochař Bohumil Dobiáš vymodeloval jeho tvář; žel, byla poškozena německou střelou v květnových dnech roku pětačtyřicátého. Projděme pozorně Staré město od starých hradeb u Plechhamru, kde je bývalý židovský hřbitov a bašty nad údolím potoka Smutného, až k městskému hřbitovu. Hned u vchodu nás překvapí empirový medailónek s andělem pod smuteční vrbou i verše pod ním, vyryté jemnou kurzívou, z jejichž rýmů zavadí o sluch ohlas melodie máchovské:
Jindřichův Hradec
