Velhartice ::
odstavce
16, 21, 24
Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.
...
Za řičení větru vede nás náš zanícenec kolem staré formanské hospody Mikšíčkovy a chalup bez dvorků, obložených dřívím až k cestě, vedoucí k Horám Matky Boží. Sestupujeme do údolí k staré papírně Na šlajfu a obloukem kolem Werichovy chaty, dále míjejíce starý hradní vodovod, vstupujeme znovu pod hradní zdi. Kamení se sesouvá pod našimi kroky až někam dolů k břehům Pstružné a ústa pověsti rozhovoří se o Sirotčí louce i o dobříšském bakaláři, vězněném ve zdejší hladomorně. Z šumění smrků zaslechneme jméno Martina Kůrce, mistra ovčáckého při zámku velhartickém, i příběh o podivném zachránění mlynáře z mlýna pod Veselicí, jenž jen zvláštní náhodou ušel popravčí sekyře. Průvodce nás vede k vinopalně, kde ve zřícených zdech naše obraznost vyvolá dávné postavy sousedů Velhartických, vydatně prázdnících víno z cínových hubatek, zatím co mládež chodila na frej za nedělních odpolední kamsi mimo dosah počestných matron a bdělý zrak přísného konšelstva.
...
Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...
Ostružná
