• 
• 
• 
• 

František Pravda

František Pravda na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Sláva Sušice :: odstavec 2

  Tak zaznívalo dětským diskantem z oken venkovské školy, a nevím, poznávají-li babičky ze slov této písně právě Sušici, kam chodívaly za mlada na slavné poutě k mariánskému obrazu nebo na vrch za městem do kostela Andělů strážných. Žáčkové deklamovali o hoře Svatoboru zanícenou vlasteneckou báseň Jaroslava Vrchlického a na hřbitůvcích se ještě dnes loučívá venkovská kapela dojímavou písní "Zasviť mi, ty slunko zlaté", jejíž slova napsal v probuzeneckých dobách Karel Maria Drahotín Villani, rodák sušický. Z farních knihoven bývalo půjčováno a pozorně čítáno mravoličné čtení pro lid, sepsané od Františka Pravdy, který je v hrádecké tišině po mnoho let pro své čtenáře vymýšlíval.

• Velhartice :: odstavce 17-18, 26, 28

  Zastavili jsme se na děkanství u děkana Václava Brdlíka, moudrého a spravedlivého kněze, synovce spisovatele Františka Pravdy, pietně ošetřujíčího celou strýcovu pozůstalost. Vlídná tvář starého duchovního, zjemnělá přirozenou lidskou dobrotou a pokreslená vráskami mnoha zkušeností člověka z lidu, jejž miluje, připomněla leckterou postavu z české doby probuzenecké. Probíráme se zažloutlými listy staré korespondence, kde čteme jméno Nerudovo, Hálkovo, Bendlovo - na pamětní adrese, zaslané "Májem", nás upoutá podpis Vrchlického, Jiráskův a jiných, ale nejvíce nás zaujme dopis, poslaný z Prahy do hrádecké samoty v pohnutých dnech svatodušních roku osmačtyřicátého. Co tu podnětů, vzpomínek i nedávné historie. Kaligrafické písmo starého spisovatele napovídá mnoho o jeho povaze, i když zrovna nejste zasvěceni do tajů grafologie. V soupisu prací jsou zaznamenány překlady mnohých děl do cizích jazyků. - I zasvěcený literární historik byl by překvapen mnohými objevy a podrobnostmi.
  Maně vzpomínám krásného líčení Kvapilova v knize "O čem vím", kde je věrně a sugestivně podáno líčení o návštěvě Jiráskově a Kvapilově u stařického spisovatele na Hrádku. A tak jsem si živě představil postavu Pravdovu právě zde, nad jeho knihami, folianty a lejstry.

  ...

  Louky podél pospíchající vody, plné zátočin pod vykotlanými vrbami a jinde oroseného olšového stínu, v němž se pasou krávy, a na slunečném místě se koupají děvčata, dovedou nás až k Hrádku. Řeka tu protéká pod starým kamenným mostem a stranou nad ní se rozložila zámecká zahrada, kde všude vzpomínám na Františka Pravdu. Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a pro tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschodový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904. Celá ves vydychuje starosvětským ovzduším dávných let. Nalezneme zde štíty lidového baroka a nejstarší část zámku patří renesanci, ovšem venkovsky prosté a poněkud strohé. Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou věž zdouňského kostelíčka svatého Vavřince, který sám jediný zůstal z celé osady, zaniklé v třicetiletých válkách. Lidová pověst mu přisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka, když táhl od Velhartic na Rábí. V chrámové lodi upoutá kříž Volfa Gotharda Perglera z Perglasu v Tedražicích. postavený sem na konci šestnáctého století. Pamětihodnější však je nápis, jehož starodávné veršování přibližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby:

  ...

  V rohu u kostelní zdi uzavírá železná mřížka ošetřovaný hrob, kde nějaká pozorná ruka vsadila čínské karafiáty, buxus, betunie a lobelky, právě kvetoucí do slunečného dne. Na černém mramorovém pomníčku čteme nápis, že zde odpočívá kněz jubilár Vojtěch Hlinka, literárním jménem František Pravda, český spisovatel. Obracím se zpátky k Hrádku a v mysli si vyvolávám několik postav, které se mi vryly do paměti z četby chlapeckých let, ať je to Štěpánův Vít, učící se na kněze, nebo Matěj sprosťák, Vávra kuřák či žárlivý Adam...

• Od Hradce k Počátkám :: odstavce 34-35

  Březové aleje a květy černýše hajního mne provázely od Jarošova k Nekrasínu. Je to malá ves s travnatou návsí, kapličkou a rybníčkem, v němž se odrážejí dva bílé štíty statku u Hajných, kde pamětní deska označuje, že se tu narodil roku 1817 Vojtěch Hlinka (František Pravda), kněz, vlastenec a spisovatel. Rozsáhlý dvůr jej jistě pamatuje, ale znovicírované stavení už by asi nepoznal. Jen kamenná boží muka u jarošovské silnice s letopočtem 1690 se nezměnila a březové aleje tu bývaly vysazovány i za jeho mladosti. Chodíval pod nimi za studentských dob a byl tak hudbymilovný, že hrál i na židovském bále v nedaleké Nové Včelnici.
  Už tehdy tam vyráběli textil. Jedna jeho povídka, celkem málo známá, obírala se velmi zasvěceně trudným životem továrního dělnictva. Dnešní fezárna má docela jiné pracovní a životní podmínky než za dob Pravdova mládí. Jen rybník s ostrovem tu zůstal týž a na pivovarském komíně se usídlili čápi. Bedřichu Smetanovi tu postavili pomník a ve vsi nevýstavný zámeček. Nad městem u lesa si včelničtí židé, kteří byli z obyvatelstva nejzámožnější složkou, založili hřbitov. Rostou tu divizny, žampiony a thuje; staré hebrejské nápisy smývá déšť. Slunce ozářilo břízy i městečko dole jako za času mariánských poutí, kdy tu pod modrým nebem chodívaly družičky a jasně zněly včelnické zvony, slyšitelné daleko do kraje. Díváš se k Čertovu kameni a na radouňské kopce, vzpomínáš na vesničku Brabec a na všechny vsi kolem, z kterých vždycky na jaře odcházeli zedníci, aby se na zimu zase vraceli z Vídně s našetřenými penězi, poplatili dluhy a spravili došky svých chalup.