Černá věž v Klatovech

Černá věž (Klatovy) na Wikipedii

Související

Obrázky

Černá věž v Klatovech

Reference

Klatovy :: odstavec 8
Věříme svědectví Žerotínovu z šestnáctého věku o chvále tvých zahrad, ó město - i dřevorytecké vedutě Willenbergově o sličnosti tvých věží, ale musíme si k nim přimyslit i šišky kvetoucího chmelu a výdech šafránic, i důstojný krok paní pod krumplovaným zlatohlavem, vyšňořené roušnicemi a švadlími, jejichž dovednost zaznamenal sám mistr Pavel Stránský ve své elzevirské edici. Tehdy se zvedly na domech erbovního měšťanstva honosné štíty se sgrafitovým rejsováním, uvnitř plné zlatnického a konvářského díla, poblíž farního chrámu rostlo zdivo Bílé věže a věž Černá dostala přilbu s lucernami a rathauz věžičku, jak se na renesanci slušelo. Žilo se vesele mezi klatovskými branami za vlády Jagellovských a zlatého věku rudolfínského. Uprostřed rynku šuměla nová kašna, ozdobená kamennou sochou "mouřenínkou", a z latinské školy zaznívaly strojené a trochu studené verše humanistického veršovce pana Simona Ennia z Fenixfeldu. Přehlušovával je halasný zpěv z klenutých šenků, kde nad cínovými hubatkami se leckdy zdvihla nepokojná krev a ve tmě před vraty třeskla zbroj, jejíž řinkot zaléhal do úzkých uliček, stvořených pro frej. Krásně a plně se žilo sousedům rychle bohatnoucím. Dílo nožířů těšilo se proslulosti jistě zasloužené a dílna zvonaře Jindry, stojící blízko Špitálské brány, proslavila jméno klatovské široko daleko v kraji. Tato pohoda byla přerušována jenom výkřikem z mučírny Černé věže, když za čadivého, třaslavého svitu smolnic vyslýchal rychtář právem útrpným některého z vězňů, ale neměly jenom Klatovy smolné knihy, i jinde krevní písaři nám zanechali podobná smutná svědectví.
Sluneční poutník :: odstavec 21
Jehlan kostelní věže podobný klatovské Černé věži a zed zámeckého parku s kulisou mohutných stromů tvoří z této strany podobu Hostouně, bývalého střediska samosprávného okresu, kde si Josef Mánes kreslil erbovní znamení lva, kupodivu českého, v tomto tehdy čistě německém místě. Vešli jsme parkem k obílenému zámku a zastavili se u pionýrů, jejichž tábor pojmenovali Smrčina. Někteří hráli odbíjenou, jiní svačili u stolů nebo uklízeli v stanech, které proměnily tuto zelenavou tišinu bývalého feudálního sídla v domov prosvětlený dětskými hlásky. Náhle se rozvoněly kvetoucí lípy, rosa vy dýchla chladem a stříbřité slunce rozpustilo v svém světle každou tvrdost. Mířím za klukovským pospěchem k veliké tabuli. Hle, jakou vábničkou lákají lesníci chlapecký zájem k svým zálibám? Fotografie představující říjení jelenů mají stále nové a nové zájemce... Branou vjíždí traktor, jako by nám chtěl svým supěním připomenout za každou cenu prudký puls naší doby na rozdíl od poklidného kosení sekáčů. V ohybu cesty se zastavilo nákladní auto a dělníci odvíjejí ocelová lana, aby jimi objali štítovou zed stavení, které zřejmě překáží rychlému dopravnímu provozu. Zahučel motor a už začíná pracovat rumpál, lana se napjala k prasknutí a za okamžik se řítí celá zed, aby uvolnila silnici, tísněnou z jedné strany vysokou hřbitovní zdí a z druhé oním panským stavením. Snad v některém Mánesově náčrtku bychom našli kresbu hostouňského kostelního portálu s točenými žulovými sloupy a kamennou Pietou nad vchodem. Tuto památku by právě on jistě neminul bez zájmu. Na svažitém náměstí upoutá barokní sousoší svaté Trojice, zastíněné korunami čtyř lip. Ulička s prampouchem i poschodové domky na rynku se od těch dob mnoho nezměnily a pamatují i naši uměleckou trojici. Zbořme pomyslnou zídku času a přenesme se na pohádkovém koberci z Andersenových pohádek do lesních hlubin, které se prostírají za babylónskými rybníky od České Kubice až k Fichtenbachu.