Do šumavského Podlesí ::
odstavce
28, 44
Jsme v jejich krajině - ale nemysleme hned na komediantské vozy nebo vrávoravou ženštinu na silnici. Bůh chraň! Stacháčtí světáci jsou lid zcela pořádný a pracovitý - a jeho krásné městečko pod Javorníkem svítí, voní čistotou i ve všední den jako nejlépe uklizená nedělní domácnost. Musili byste projiti hezký kousek světa, abyste zhlédli tak úpravné dvorky, stavenicka jako klícky a v nich lidi svérázné, na jejichž poctivost můžete vzít jed. V zimě se domluvíte všemi evropskými jazyky, ale jakmile povolí mráz a oschnou cesty, schystají si muži zednické lžíce a vodováhu - vyleští trumpety, sbalí modračky do kufříků a sbohem, domove! Rozloučí se u malé kapličky s baňatou vížkou, a až se všichni Stacháci sejdou domů, nastane prý soudný den. Tolik jích ve světě běhá. Znáte přece tátu Karase z cirkusáckého románu Bassova a jeho světoběžnou pouť? Je jistě z této končiny a ve Staších dobře znají život v manéži a lidi z maringotek.
...
Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali "Třeštilkou". První dojem z této vsi byl melancholický. Nízká, šedivá mračna ploužila se nad lesy jako špinavé cáry, pěšiny v lukách byly plné vody a na cestách pod botami čvachtalo bláto. I lidé byli nějak zachmuření, myslili na hnědá, vyloužená sena, roztahaná povodní bůhvíkde, nevědouce, kdy a jak je dostanou domů. Usadil jsem se tu ve vilce pod nádražím a každého rána se vypravoval k celodenním toulkám po kraji. Čkyně byla známa v okolí hlavně jako židovská ves. Už Sommer ve své topografii uvádí na panstvíčku čkyňském J4 ušedlých židovských rodin, čítajících dohromady 207 duší. UŽ v roce 1828 měli zde synagogu, podnes stojící, a u nádraží hřbitov, kde už nepribývá hrobů, poněvadž po okupaci se sem nikdo z židovských příslušníků nevrátil, jednopatrový zámeček a farní kostel svaté Maří Magdaleny jsou nejvýstavnější budovy kromě mlýna, a přízemní fara měla vskutku skromňoučké obročí. Zdejší zvlněné okolí a řeka Volyňka s Pržmem upoutaly malíře Karla Šmída k několika obrazům, v kterých zdůraznil posmutnělý ráz tehdejšího pršlavého léta. Potkával jsem v lukách družstevnice, dohánějící zpožděnou práci v senách, a zastavil se i na pastvách s drobnými zemědělci, z nichž jeden byvalý světák si posteskl po starém rušném životě, kdy "člověk viděl kus světa a vydělal si fůru peněz". Vyprávěl mi o cirkusáckém životě a cizích městech, o svých veselých příhodách a muzikantství, vzpomněl i Bassova románu, který je velmi oceňován právě tady. S podobným vyprávěním jsem se tu setkal častokráte a všechna byla laděna na jednu tóninu. Polaření na zdejší rulové půdě nemůže těmto lidem jaksi nahradit vzrušení kočovného života, i když si jinak nestěžují na nové životní podmínky svého domova.
Eduard Bass
