• 
• 
• 
• 

Jan Hus

Jan Hus na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Pastvy :: odstavec 2

  Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý, vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a "Jeskyně starého otce Blažeje" se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal ze dřeva kudlou jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný helikon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.

• Stříbrné Hory :: odstavec 17

  Vesnice Ústaleč leží rozhozena vysoko na stráni. Je to zapadlá štace v chudém kraji, odkud se po okupaci odstěhovalo 22 rodin do pohraničí za větším kusem chleba. Před školou mají pomníček mistra Jana Husi s reliéfem od sochaře Odehnala a nad ním se rozložila koruna moruše s bílými, sladkými plody. Ve škole mi ukázali staré veleslavínské tisky z konce 16. století, nalezené na půdě jednoho zdejšího stavení. V lese za vsí rostou vysoké kyčelnice s hrozníčky bílých, nažloutlých nebo červenavých květů. Kořenu této rostliny se dříve hojně používalo v lékařství. Kolem rybníka Pačince vraťme se přes kamenitou ves Buršice zase k Zavlekovu. Botanické vášni nedá, aby si nepovšimla u cesty česneku medvědího a pod hradem nepostřehla kromě pelyňků i chrpu chlumní, divizny a překrásné rozkvetlé hadince. Stinná lipová alej vede naše kroky ke Stříbrným Horám.

• Hlasy domova :: odstavec 58

  Vladycký rod, jehož členové se ve 13. století psali z Kasejovic, vládl tu i další století. Anna z Frymburka, která též patřila ke Kasejovicům jako poslední členka rodu, se provdala v patnáctém století za pana Petra Zmrzlíka ze Svojšína, nejvyššího mincmistra království českého, a Kasejovice mu přinesla věnem. Ona i manžel byli upřímní ctitelé Husovi a Petr Zmrzlík se zasloužil o českou vzdělanost, dav přeložiti roku 1411 do češtiny Kroniku trojanskou. Po jeho smrti vládla vdova jako dobrá hospodyně, a když se i ona rozžehnala se světem, ujal se jejího zboží synovec Václav Zmrzlík ze Svojšína, který Kasejovice připojil k Lnářům, a od té doby podléhali Kasejovičtí vrchnosti lnářské.

• Sláva Sušice :: odstavec 5

  Město vděčí za svůj vznik zlatému písku řeky Otavy i příznivé poloze na důležité obchodní cestě. Z původní ryžovnické osady byla po opuštění královského hradu Práchně založena Sušice jako hrazené královské město, které dal roku 1322 král Jan Lucemburský obehnat hradbami, o čemž svědčí kamenná deska s latinským nápisem, přenesená ze zrušené Velké brány do vestibulu dnešní radnice. Karel IV. nadal město mnohými výsadami a nesmělo být trvale zastaveno žádné vrchnosti. Sušičtí zůstali věrnými poddanými i jeho syna Václava a stáli při něm neochvějně v zápasech s odbojným panstvem. Tehdy studují na pražské universitě někteří sušičtí synkové, z nich Václavovi ze Sušice proslovil při jeho determinaci ohnivou řeč sám mistr Jan Hus.

• Do šumavského Podlesí :: odstavce 9, 33

  Na jednoho zdejšího rodáka jsem myslil mnoho, přemnoho. Byl to mistr Martin z Volyně, Husův krajan, žák a přítel z nejmilovanějších. Z kostnického žaláře se obracela k němu několikrát mysl betlémského kazatele, dva listy jsou poslány přímo Volyňskému; ustanovuje ho vykonavatelem Husovy poslední vůle, a poslední list mistrův, poslaný do Čech z vězení, ho ještě zvlášť naléhavě oslovuje: "Mistře Martínku, učedlníče, pomni, co jsem tě věrně učil." Zachovaný Husův list nejlépe vysvětluje poměr žáka k mistru, krajana ke krajanu, přítele k příteli. Je svědectvím tak důsažným, že si jej uvedeme celý.

  ...

  V překrásném údolí, kde mezi olšovím protéká reka Volyňka, tvoříc rybnaté zákruty a tůně, leží Malenice, stará osada, již ve třináctém století připomínaná jako majetek vladyk z Dobeve. Zdejší rodák byl Michal z Malenic, řečený Čížek, Husův vrstevník, jehož jedna učená řeč na universitě způsobila v celé tehdejší Praze veliký rozruch. Ve svém universitním hádání označil jako Antikrista samého papeže. Měl jistě souhlas svých učených druhů, neboť byl od nich zvolen roku 1413 rektorem pražského učení. S jinými malenickými rodáky se setkáváme i v "Popravčí knize rožmberské". Byli horlivými stoupenci Žižkovými a postavili se proti Štěpánu z Češtic na Malenicích, který byl katolíkem a sloužil Rožmberkům. Nebudeme vypočítávat všechny držitele vsi, která v šestnáctém století slula dokonce městečkem.

• Vlachovo Březí :: odstavec 5

  Odmysleme si barokní kupole s farního chrámu, představme si na miste herbersteinského zámku prostou vladyčí tvrz, v obrazu městečka vynechme něco chalup, a jsme o několik století v minulosti. Sousední kostel husinecký byl ještě filiálním, když ze zdejší fary spravoval svou chudou obec věřících Oldřich z Březí, syn místního vladyky. Snad právě on pokřtil Jana z Husince vodou z gotické křtitelnice vlachobřezské, poněvadž tehdy osadníci husinectí patřili ještě pod duchovní správu jeho farnosti. Zboží březské přešlo později v držení Malovců z Malovic a po jednom z nich, Vladislavovi, zkráceně Vlachovi, nazývalo se od té doby Březím Vlachovým. On spolupodepsal a zpečetil stížný list, poslaný do Kostnice, a se svými poddanými stál věrně při kalichu. 1 po katastrofě bělohorské zůstali Vlachobřezští "pevní u víře" a k ušní zpovědi museli být později přinuceni násilím soldátským i jesuitským. Nevím, považovalo-li za trest "skryté semeno" (po soudu doby ovšem kacířské) dlouhé farní bezvládí, ale aspoň nepříjemností byla pro ně chůze k církevním obřadům do vzdálených Prachatic. Soldateska třicetiletá zanechala jistě i v této tvrdohlavé obci jizvy spálenišť a pole pýrem zbujela - dlouho trvalo, než sousedé se mohli poklidněji věnovat rozkvětu svých živností, z nichž soukenická slynula dobrou pověstí svého díla Široko v kraji.

• Krajina Jana z Husince :: odstavce 5, 17, 20, 24, 36

  Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen "zpovzdáli" zhlédl rodiště uctívaného "světce" Mikoláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem "tuto naši Palestýnu" navštívil s vodnanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu "mládí Jana z Husince", už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka. K stému výročí otcových narozenin jej básník dojatě vzpomíná:

  ...

  Na stráni hřbitovní jsem si prohlížel Krejsovu fresku v kostele svatého Cyrila a Metoděje, jejž vysvětil Husův ctitel biskup Jan Valerian Jirsík, zastavuji se u zlomené vrtule nad hrobem bratří Rysů, letců tragicky zahynuvších, a u pomníčku Krejsova vzpomínám, vzpomínám.

  ...

  Krajina Jana z Husince... Projdi ji s očima otevřenýma. Dívej se pozorně do niter chodců, na tvrdé boky skal a pochopíš s Antonínem Sovou, proč krajané

  ...

  Tak živě si představuješ Janovo mládí, kráčeje cestou, kterou on sám chodíval do Prachatic mezi lukami, plnými kvetoucího starčku u skály porostlé lískovím, jejíž převislý balvan tvoří přírodní podobu Husovy hlavy i hlavy mateřiny, vpravo šumí Blanice (tehdy netvořila ještě přehradní jezero) a tam za lesnatým hřbetem je město jeho školení.

  ...

  Jedno starožitné stavení neopomiňme zhlédnoutí. Je to literácká škola, v jejímž mázhauze sedával Hus, a údajně i Jan Žižka - a pod její klenbou prý na Zelený čtvrtek a Velký pátek svistěly biče flagelantů...

• U Sudoměře :: odstavec 30

  Visionárští kazatelé jej pro tuto hrdinskou smrt za pravdu Páně povýší mezi světce. Až sám Kristus sestoupí tělesně na zemi, aby se ujal svého vladařství, prvním jeho rytierem bude pan Břenek, ještě přednější, než sám svatý Mistr Jan, v Konstanci papeženci upálený.

• Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavec 17

  Je jiný čas - ale ve zdivu věžním podnes bdí kamenná tvář jejího stavitele Mikuláše Píseckého a u okna nad hlavním portálem tři symbolická zvířata evangelistů: býk, orel a lev. Na husitskou minulost upomíná kamenné poprsí dvou kazatelů, Husa a Jeronýma, zatímco kalich u žehnajícího Spasitele byl odtesán až v době protireformační.

• K metropoli kraje :: odstavce 71, 98

  Vám, básníku Růže stolisté, se nevyplatilo číst v gymnasiální škamně Husovu Postilu, vypůjčenou tajně z knihovny jistého kanovníka. Až v Linci jste musil pro tento přečin dostudovat filosofii, ale už tehdy vaše verše, inspirované lidovou poezií, předstihly vše, co soudobá česká lyrika vytvořila. Přátelství, uzavřené v Budějovicích s mladým velešínským Kamarýtem, přetrvalo však mnohou zlobu času i strakoničanství Vaší povahy, neschopné zachovat si natrvalo přízeň nejbližších druhů...

  ...

  "Vidím, synáčku, že prožíváš Husovu krizi. Každý syn české matky prožiti ji musí v létech, kdy se vzdělává a poznává. Přeju ti, abys její bolesti šťastní překonal s duší čistou a vírou ve svaté učení Kristovo tak pevnou, jako měl Hus." Pozdvihl pak se, aby odešel. Než odešel, pravil k žákům, stoje za katedrou:

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 3

  Město samo, založené na počátku třináctého století, nevyniká ani zvláštní výstavností, ani starobylostí. Z jeho historie upoutá jméno vrstevníka Husova, kněze Jakuba z Kaplice, který koupil se svými druhy dům U černé růže v Praze a věnoval jej českým universitním studentům. Pro čilejší ruch hospodářský nebylo tu nikdy přirozených podmínek. Polaření, chov dobytka a drobná řemesla živily obyvatele nebohatého kraje, jehož okresní město slynulo vedle Trhových Svinů slavnými dobytčími trhy, hojné navštěvovanými řezníky z celých jižních Čech.

• Krajina mýtu :: odstavce 41, 67

  Zde bychom nalezli každé léto dr. Františka Šimka, literárního historika, zasvěceného znalce staré češtiny a svědomitého editora středověkých spisovatelů českých: Husa, Štítného, Chelčického, Starých letopisů, Rokycanovy Postily a Tkadlečka, abych vyjmenoval aspoň ty nejdůležitější. Jeho nejdůsažnějším vědeckým objevem je zjištěné autorství Štítného překladu o Barlaamovi a Josafatovi, který nové dokresluje portrét tohoto velkého náboženského myslitele. Zastihl jsem svého přítele v pilné práci k chystanému výboru spisů Tomy ze Štítného uprostřed různých lejster a knih, které si přivezl z Prahy do svého venkovského zátiší.

  ...

  Vidím tvou těžkou chůzi, když opouštělas končinu své mladosti, v které znalas každičkou tvář, věc, pěšinu i strom. - Sbohem, housátka! Sbohem, studni! - A jistě nezvyklas ani po letech v dalekém šumném městě, k jehož hradským síním byl připoután tvůj Jan službou u dvora králova. O čem si mohla vyprávět s chlubnými měštkami, jejichž paví pýchu a "sodomská rúcha" tak výmluvně odsuzoval v Betlémské kapli mistr z Husince, jehož horká slova dštila síru a oheň na všechny bezbožníky, kněze zpronevěřilé, a před jejichž přísností klopily zrak i povětrné žínky: Neb svatorušenie, jenž jest mezi knězem a mezi jeptiškú neb s jinú ženú, manželskú neb svobodnú, má obtíženie z toho, že súd zvláštní Ducha svatého má být svatější, slib čistoty slavnější a úřad kněžský najdóstojnejší. Ó nešlechetný kněže, jenž s Jidášem zrazuješ pána! těmi ústy líbá kurvu, jimiž si líbal syna člověka! to věz syna Panny čisté Marie!

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 52

  Štítný, vrstevník Jana Lucemburského i Karla IV., žil ještě za vlády jeho syna a byl současníkem Husovým. Tep jeho srdce je klidnější, když hněte svou myšlenku v těžkém zápase s jazykem ve věcech teologických dosud nevypracovaným, ale najdeme i u něho "slova ohňová", šlo-li o spravedlnost světskou, která i po staletích dýchnou nečekaným žárem: "Veď svobodniť jsú lidé; jestli páně dědina, člověk jest boží." Dovedl se statečně zastat rodného jazyka proti jeho učeným odpůrcům, viděl střízlivým selským zrakem mnohé bezpráví a tušil snad i přicházející bouři za panování Václava IV. Nebyl však mužem činu jako mistr Jan; v tichu své tvrze přemítal o Bohu a pravdě, psal pro své dětí knihy o hospodáři, hospodyni a čeledi, o stavu panenském, vdovském i manželském, o obecných věcech křesťanských, "aby mohli krátiti chvíli čtúce v nich, a zvláště v svátky doma ve vsi, kdež ani kázání bývá, ani nešpora" a také "všem, kdož by kdy kterým se z nich slovem upamatovali k dobrému".

• Krajinou básníkovou :: odstavec 83

  Směrem k Mladé Vožici bychom přišli do Malého Ježova. Pamětní kámen na návsi nám připomíná, že se zde narodil Vojtěch Raňkův z Ježova, nazvaný Tómou ze Štítného "mužem hrozného rozumu" a obdivuhodné paměti. Byl jedním z nejproslulejších Čechů čtrnáctého století a dosáhl rektorské hodnosti na pařížské universitě; pro české studenty zřídil zvláštní nadaci, aby jim umožnil studium na cizích universitách. Proslul také svým uměním řečnickým; zachovala se jeho pohřební řeč nad Karlem IV., kde poprvé byl tento panovník nazván epitetem "Otec vlasti". Jeho odpůrce, arcibiskup Jan z Jenštejna, napsal o něm celou stať, která zrovna nectí svého autora. K předchůdcům Husovým počítáme jiného rodáka z kraje, mistra Matěje z Janova, náboženského myslitele, jenž byl přesvědčeným stoupencem reformní myšlenky, přál si mít církev vroucnou a prostou jako za prvních dob apoštolských. Jeho učení mělo nepopiratelný vliv na českou revoluci husitskou.

• Obděnická pouť :: odstavce 98, 132

  Jako na dlani leží v jižním jasu před námi Počepice, Skuhrov, Rovina, zalesněný Králův vrch a Homole, Javorová skála a před ní jen jako tucha hrad Zvěřinec. Vzpomínáme na tradici, podle níž zde kázával mistr Jan, a dále je ves Úklid, kde mají podnes památnou lípu, svědkyni Husova působení ve zdejším kraji.

  ...

  Náboženské bouře prošly v minulosti tímto vladyčím sídlem a celou okolní krajinou, aby zanechaly stopy v některých jménech osad i v povaze lidu. Husitské kazatele, mezi něž patřil i Husův přítel mistr Jan Kardinál, vystřídali tu jezuitští misionáři, pro něž Přibík Jeníšek z Újezda zařídil v Březnici kolej, a někteří členové řádu vyučovali i v Petrovicích. Záhy si zřídili vedle kostela školu a za desetiletí prohnětU duše bývalých kacířů k nepoznání. To byla ostatně nejrušnější doba městečka v celé jeho historii a ustálila povahy lidské v náboženskou důvěru a hloubavost.

• Od Milevska k Bechyni :: odstavec 16

  V roce 1910 učil v Strakonicích modelování pan ředitel Hadraba, výrazná pedagogická osobnost, která už tehdy seznamovala žáky s psaním na stroji a těsnopisem. V hodinách modelování byl však líšnický chlapec žákem nejdychtivějším a nejsoustředěnějším. S velikým zájmem modeloval ovoce podle přírody, podle sádrových odlitků akantové listy a ke konci školního roku se odvážil i na heraldického lva a svoje výtvarné snažení zavrcholil náročným úkolem, reliéfem hlavy mistra Jana Husa. Pan ředitel Hadraba uznale pochválil mladého snaživce: "Koukejte, chlapci, jak je Benda pilný, z něho si vezměte vzor, ten jednou někým bude." Jistě tenkrát pan ředitel Hadraba netušil, že právě tento žák proslaví nejvíce jeho pedagogický fortel a předvídavost. Poradil otci, aby synova nesporná sochařská vloha se dále tříbila v nějaké umělecké škole.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 18

  Obcházel jsem Budislav ze všech stran a vždycky se vrátil k Zámeckému rybníku, odkud je na ni pohled nejkrásnější. Kostelní báň jí dává podobu, stinná náves se sochou Mariinou krásu a zámek historii. V polovině čtrnáctého století se uvádí jako první držitel tvrze Jan Zoubek z Budislavě a jeho pečeť nalézáme na stížném listě českých pánů, zaslaném po Husově upálení koncilu kostnickému. Potom zde vládli páni z Tučap a Hynek, jeden z nich, se účastnil stavovského povstání proti Ferdinandovi II. Po císařově vítězství mu byla Budislav zkonfiskována a prodána. Dnes je budislavský zámek domovem důchodců.

• K srdci jižních Čech :: odstavce 30, 32-33, 52

  Mistr Jan zde kázával a husitská fara, zdí obehnaná jako tvrz, soustřeďovala jeho následovníky. Z Miličína pocházel i mistr Mikuláš, mladší kazatel v Betlémské kapli. V Jistebnici měl svého vrstevníka a jmenovce, nalézáme jejich podpisy na společné smluvní listině s podpisem kramáře Kříže, jednoho ze zakladatelů Betléma.

  ...

  Když jsem šel jednou sám lesnatým úžlabím z Kozího Hrádku kolem Kozského potoka k Měšicům, chvíli na slunci a chvíli v stínu, byl už červenec. V zeleném ovse zářil fialový vičenec, potok přeskakoval kameny a klikatil se v lukách a obzor upřesňoval kopeček s kapličkou svaté Anny, která tu stojí uprostřed hájku. Na tomto místě se scházeli zšíra i zdáli venkovští posluchači, aby tu vyslechli výmluvná kázání milovaného kazatele z Betlémské kaple. Odtud vedla Husova cesta přes Vlčí důl k Dražicům a dál kolem Příběnic na Hnojnou Lhotu až k Dražičkám. Ve Vlásenicích na dvoře u Holubů dodnes stojí nejmohutnější lípa táborského kraje, pod níž prý kázával. I košatá lípa u Šittů je prý svědkyní jednoho Husova kázání.
  Začátkem našeho století byla u kaple na svatou Annu konána slavná pouť, která měla smýt Husovu památku z lidské paměti. Byli to táborští pracovníci dr. Josef Pavlík a dr. František Kroupa, kteří se zasloužili o vybudování muzea, kam putují dnes tisíce zájemců, aby zhlédli na místě památky na husitskou revoluci.

  ...

  Jedna zmínka v Husově Postile, dopsané léta Páně 1431 v exilu u pana Jana z Ústí na Kozím Hrádku, osvětlí nám vznik božích bojovníků. Prvé sem káal v místech i ulicieck, ale nynie kájj mezi ploty, podlé hradu, jenz slově Kozi, mezi cestami měst i vsí; neb die Kristus: "Vyjdi na cesty a ploty " tu do- rozumij: mezi ploty, " a pud jiti, at náplni sí dóm mój."

• Pastvy :: odstavec 2

  Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a »Jeskyně starého otce Blažeje« se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující Mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal kudlou ze dřeva jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný heligon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.

• Vlachovo Březí :: odstavec 4

  Městečko půvabně rozložené na úpatí Vyšoháje uvede naše vzpomínání do idyly i do dramatu. Odmysleme si barokní kopule s farního chrámu představme si na místě herbersteinského zamkni prostou vladyčí tvrz, v obrazu městečka vynechme něco chalup a jsme o několik století v minulosti. Sousední kostel husinecký byl ještě filiálním, když ze zdejší fary spravoval svou chudou obec věřících Oldřich z Březí, syn místního vládyky. Snad právě on pokřtili Jana z Husince, poněvadž tehdy osadníci husinečtí patřili ještě pod duchovní správu jeho farnosti. Zboží březské přešlo později v držení Malovců z Malovid a po jednom z nich, Vladislavovi, zkráceně Vláčnou nazývalo se od té doby Březím Vlachovým. On spolu podepsal a zpečetil stížný list, poslaný do Kostnic a se svými poddanými stál věrně při kalichu. Po katastrofě bělohorské zůstali Vlachobřezští »pevni u víře« a k ušní zpovědi museli být později přinuceni násilím soldátským i jezuitským. Nevím, považovalo- li za trest »skryté semeno« (po soudu doby ovšem kacířské) dlouhé farní bezvládí, ale aspoň nepříjemností byla pro ně chůze k církevním obřadům do vzdálených Prachatic. Soldateska třicetiletá zanechala jistě li v této tvrdohlavé obci jizvy spálenišť a pole pýrem izbujelá — dlouho však trvalo, než sousedé se mohli poklidně ji věnovati rozkvětu svých živností, z nichž soukenická slynula dobrou pověstí svého díla široko v kraji.