Jan Žižka z Trocnova

Jan Žižka na Wikipedii

Obrázky

Jan Žižka z Trocnova

Reference

Pastvy :: odstavce 2, 12
Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý, vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a "Jeskyně starého otce Blažeje" se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal ze dřeva kudlou jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný helikon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.
...
Kozina, Žižka a Janošík - to byla jména vyslovovaná s pýchou a nadějí, když někomu odvezli ukryté obilí nebo vyvedli krávu z chléva. Zvláště Žižka oživoval v rozhovorech se starým vojákem. Na stráni pastviště byl veliký obdélný kámen s vytlačenou podobou ležícího lidského těla a věrojatně jsme věřili pověsti, že na něm ležel při dobývání bělčické tvrze sám trocnovský vladyka. Malé pasáčkovo tělíčko na něm vypadalo jako hrášek v lusku - tím mocnější však byla představa o síle a mohutnosti milovaného válečníka. V dobráckých modrých očích hoříval spravedlivý hněv nad lidskou zlobou - který zazníval jako temný zvuk bubnů v pádném dovětku: "Však na pány taky jednou dojde." Už odešel dávno k věčné armádě můj starý válečník z tohoto bídného světa, který ho nakonec už jenom dopaloval - já ale věřím dodnes, že za nebeskou branou ho přivítal sám pan maršál Radecký, tolikrát s pýchou vzpomínaný, a vlastnoručně mu zavěsil na hrdinská prsa zlatou "medálii". On, Jan Panýrek, pěšák jedenáctého regimentu, si této pocty věru zasloužil za všechna ta nekrvavá vítězství na bělčických pastvách. Marně jsem, dědečku, nedávno hledal Váš hrob, abych Vám řekl, že náš kámen s otiskem Žižkova těla kdosi zlý proměnil v praobyčejné kuny k plotu, ale nenalezl jsem jej. Krása vzpomínky však trvá i za hrob.
Stříbrné Hory :: odstavce 5, 9
Vyjděme lipovou alejí od Hradešic, jejichž kostel si ve věži uchoval romanské zdivo a v podstřeší jednu z nejstarších výtvarných památek kraje, fresky, které pamatují konec dvanáctého století. Náhrobek Johanky Švihovské v Nalžovech nám připomene náboženské rekriminace z doby těsně po bitvě bělohorské. Tato ochranitelka českých bratří musila být uložena do chrámového hrobu téměř tajně, bez pohřebních obřadů, jak se dočítáme v "Pamětech" Jana Jiřího Haranta z Polžic. Sluneční hodiny na hradešické faře mají nabádavý nápis: Una sit ex his secunda. Hradešice měly ještě jiný primát: byla tu zavedena v Čechách první výroba známého Panuškova uherského salámu. Zcela blizoučko leží Černíč, bohatá selská ves s nedalekým zalesněným kopcem Semlinou, kde se nacházely při lesních pracích popelnicové střepy z pradávného pohřebiště. Katastrem sousedí s Hliněným Újezdem, malou obcí, ale dobře známou v celých Čechách. Zde vzniklo jedno z prvních jednotných zemědělských družstev v kraji a do odlehlé vsi se začali sjíždět zemědělci z dalekého okolí, aby tu zhlédli výsledky nového způsobu hospodaření, jež se tu plně osvědčilo. Na scelených pozemcích hučí traktory a za vsí svítí novotou stavby moderní drůbežárny a kravína. Předsedu družstva jsme viděli i na projekčních plátnech kin, kde se divákům představil s honosným osobním autem. Za Černíčským potokem svítí na kopci daleko viditelná ves Vlkonice. Pověst vypráví, že zde na místě čtyř statků stával panenský klášter, rozbořený Žižkou při obléhání hradu Rábí, jehož zříceniny se bělají v blízkosti Vlkonic nad řekou Otavou. I jedna část katastru si zachovala starý název "Na klášteře". Vrch Džbán s nepatrnými zbytky hradu byl sídlem rytířského rodu z Budětic, jenž se brzy vyšvihl mezi nejbohatší rody panské, a jedna jeho větev založila mocný hrad velhartický. Dříve ještě než bylo vystavěno Rábí, patřila k budětickému hradu celá široká krajina sahající hluboko do Šumavy. Ves téhož jména má kostel rovněž románského založení, s kamenným gotickým sanktuariem, žulovými středověkými epitafy i gotickou Madonou, umístěnou v zaskleném výklenku vnější zdi presbyteria. Od Budětic už vlastně začíná krajina sušická a my se vracíme zpátky k Hradešicům.
...
Na západním svahu Slavníka leží Neprochovy, malá ves s dvorem na místě staré tvrze, kde vládli Zmrzlíkové ze Svojšína, z nichž jednoho můžeme zařadit mezi hejtmany Žižkovy. Na návsi překvapí kaplička s vysokou dřevěnou zvoničkou na nízké šindelové střeše, kterou tesař ještě opakuje tvarem v Černíči a Vlkonicích. Staré založení mají i Těchonice s kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož sakristie zůstala z původního gotického kostelíka, později přestavěného do barokního slohu. Nad rybníkem aspoň z terénu uhádneme fortifikační ráz tvrziště, které ještě v polovině šestnáctého století patřilo Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, jehož žulový náhrobník udává rok jeho úmrtí 1558. Do Těchonic umístil Karel Klostermann část dějiště svého románu "Vypovězen", z něhož rozsáhlejší dějová část patří sousedním Velenovům. Realistickému pohledu romanopiscovu neupřeme hloubku vidění do osudů chudých lidí zdejších končin i do smutného údělu "obecních dětí", jejichž život jsem poznal po půlstoletí ještě sám. Někde, zdá se mi, je však naneseno příliš černě v charakteristice kraje: "... vždyť je to kraj Bohem prokletý... a vlci jako by tam přebývali, a ne lidé". Chudoba kraje je patrná na první pohled z kamenitých pastvin, které charakterísují celé Plánicko, vysoko položené a otevřené studeným větrům. Velenovské Škádlí v kraji přezdívkou "šťaváci", protože prý mívají na pouť šťávu ze zelí. Oni zas na oplátku říkají stříbrnohorským měšťanům "třepáci". Velenovy mají v něčem jiném krajový primát: jsou největší obcí na horaždovickém okrese a jejich ves je rodištěm bývalého českobudějovického biskupa Josefa Hůlky, který si uchoval skromnost rodného prostředí až do smrti. Byl to vskutku lidový biskup. I pohřeb si přál prostý a žádné světské bohatství po sobě nezanechal. Osvědčil se jako příznivec studentů z rodného kraje a mnoho z nich jeho podporou vystudovalo seminář. Okolo Velenov nastavěl mnoho křížů a myslím, že í kostelík mají po něm Velenovští na památku. Na cestě z Velenov do Plánice leží Zborovy s nejstarším kostelíkem v krají, jehož románská rotunda je jediná svého druhu v celých jihozápadních Čechách. Jeho založení je připisováno napůl pověstí a napůl legendě. Do křižáckých válek se prý vypravil i zdejší rytíř Hanuš z Boru. Byl zajat Turky a uvržen v okovech do žaláře. Plynula léta a žádná naděje nebyla na vysvobození. Tu rytíř se obrátil v modlitbách k svatému Janu Křtiteli a slíbil, podařídí se mu uprchnout ze žaláře a navrátit se domů, že postaví ve vlasti svatyni k uctění tohoto světce. V noci se mu prý zjevil svatý Jan a vyvedl ho z vězení. Po velikých útrapách a dlouhé cestě se dostal rytíř Hanuš do vlasti, ale doma ho z počátku nikdo nepoznal. Do války odjížděl mladý muž a vrátil se stařec s rozrytou tváří, s vlasem a vousem bílým jako mléko. Splnil svůj slib, a kostelík přečkal mnohou pohromu až po dnešní čas. Spisovatel Prokop Chocholoušek, který se nějaký čas zdržoval v Plánici, napsal ze zdejšího prostředí historickou povídku "Na dvoře krále Václava", jejíž děj umístil zčásti do Zborov a zčásti do Zavlekova. Na zborovském hrádku roste kleč a mezi zbytky zdiva vidíme bažanku, svídu i brslen a po lišejníku na kmeni křivé sosny se šplhá do větví ještěrka. S výšiny zahlédneme Kvášňovice jako pozdrav kraje Prácheňského, radický ovčín s topoly, Strážovice i zámeček lovčický. Plánicku patří poutní kostel nicovský, jedno z posledních děl Dientzenhoferových, kde radu let jako farář působil František Kašpar, autor mnoha sbírek veršů jednak inspirace náboženské, jednak zaměřených přímo ke kraji, jehož drsnatou chuť dobře znal a po svém vyjádřil. V Plánici vzpomeňme dvou jmen. Devět let tu působil jako rada probuzenecký básník Šebestián Hněvkovský, který zde za svého pobytu napsal směšnohrdinský epos "Děvín", ve své době hojně čtený, a baladu "Půlnoční soud v Klatovech", tištěnou v příloze Vídeňských novin v roce 1815. O českém Edisonu, vynálezci obloukové lampy ing. Františku Křižíkovi, zdejším rodáku, píši podrobněji na jiném místě. Malíř historických obrazů Karel Svoboda, uctívaný Alšem, patří svým zrozením rovněž do Plánice.
Pouť vzpomínavá :: odstavce 24, 48
Sedmileté dětské království ve Strašicích skončilo maminčinou smrtí a změnilo se vše. Otec se čtyřmi dětmi se stěhuje do Novosedel, blíž k dráze a městu Strakonicům. Dominantu kraje tvoří "Kátoucká hora" se spečenými valy pravěkého hradiště, k níž je soustředěn děj balady Čelakovského z "Ohlasů písní českých", nazvané "Svatební den". Tenkráte se jí žáčkové celého okresu strakonického učívali nazpaměť. Pod horou je starodávný můstek, pojmenovaný po Žižkovi, z roviny se zvedá zámeček Střela a tmí se Šibeniční vrch, kde prý hrával Švanda dudák viselcům. Na obzoru dýmají komíny strakonické fezárny a zbrojovky a melodii kraje vyzpívává řeka Otava.
...
Ani po tatínkově smrti neskončilo věrné milování s řekou Otavou, jenom se přeneslo do končiny jiné. S Aloisem Moravcem zajíždívali do Žichovic pod hradem Rábí a tam malovávali po několik pozdějších prázdnin. Měli tam už malířskou konkurenci. Malíř Rudolf Bém si tu vysloužil za dlouhá léta své věrnosti dvě čestná občanství: žichovické a rábské. Nevíme už přesně, kolikrát namaloval Rábí ze všech možných míst, situací a osvětlení, ale zcela určitě by jenom z tohoto motivu byla celá výstava. Od jara do zimy vysedával v křovinatých zákoutích u letní řeky a svým pracným způsobem pilně zpodoboval kraj, v němž byl znám, vážen a milován. Zde pracoval až do posledka a zemřel v plné práci v sušické nemocnici za několik dní po převozu z domečku za žichovickým zámkem. V kolika obrazech promítl nám představu podoby Žižkovy, kolikrát se vhroužíval do světlosti luk pod bílým oblačnem otavského léta!
Velhartice :: odstavce 11, 26
Neželela dlouho svého manžela, asi ji příliš tížil černý vdoví závoj - i provdala se znovu po dvou letech za pana Vácslava z Vartemberka, a když i ten překročil práh smrti, šla po třetí k oltáři, tentokrát s Hynkem starším z Dubé, jemuž podle starých zápisů dva syny porodila. Tehdy už také nesídlila na Velharticích. Švagr Jan z Hradce odkoupil její polovinu panství a vládl zde sám. Byl zajat Žižkou na blízkém Rábí a vězněn na Přiběnicích. Až zase jeho vnuka Oldřicha z Hradce si blíže všimněme. Opovědník husitského krále, odvezl z Karlštejna na svůj hrad svatováclavskou korunu a klenoty zemské a Velhartice byly celou řadu let jejich důstojnou schránkou.
...
Louky podél pospíchající vody, plné zátočin pod vykotlanými vrbami a jinde oroseného olšového stínu, v němž se pasou krávy, a na slunečném místě se koupají děvčata, dovedou nás až k Hrádku. Řeka tu protéká pod starým kamenným mostem a stranou nad ní se rozložila zámecká zahrada, kde všude vzpomínám na Františka Pravdu. Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a pro tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschodový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904. Celá ves vydychuje starosvětským ovzduším dávných let. Nalezneme zde štíty lidového baroka a nejstarší část zámku patří renesanci, ovšem venkovsky prosté a poněkud strohé. Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou věž zdouňského kostelíčka svatého Vavřince, který sám jediný zůstal z celé osady, zaniklé v třicetiletých válkách. Lidová pověst mu přisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka, když táhl od Velhartic na Rábí. V chrámové lodi upoutá kříž Volfa Gotharda Perglera z Perglasu v Tedražicích. postavený sem na konci šestnáctého století. Pamětihodnější však je nápis, jehož starodávné veršování přibližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby:
Do šumavského Podlesí :: odstavec 33
V překrásném údolí, kde mezi olšovím protéká reka Volyňka, tvoříc rybnaté zákruty a tůně, leží Malenice, stará osada, již ve třináctém století připomínaná jako majetek vladyk z Dobeve. Zdejší rodák byl Michal z Malenic, řečený Čížek, Husův vrstevník, jehož jedna učená řeč na universitě způsobila v celé tehdejší Praze veliký rozruch. Ve svém universitním hádání označil jako Antikrista samého papeže. Měl jistě souhlas svých učených druhů, neboť byl od nich zvolen roku 1413 rektorem pražského učení. S jinými malenickými rodáky se setkáváme i v "Popravčí knize rožmberské". Byli horlivými stoupenci Žižkovými a postavili se proti Štěpánu z Češtic na Malenicích, který byl katolíkem a sloužil Rožmberkům. Nebudeme vypočítávat všechny držitele vsi, která v šestnáctém století slula dokonce městečkem.
Krajina Jana z Husince :: odstavce 26, 36
Nedivme se, že Antonína Chittussiho zlákala temná hmota středověkého města, sevřená do hradeb, k malbě monumentálního účinu, já však nikdy nezapomenu na silný dojem prvního setkání s tímto městem u "Dolní brány". Její zubatá zed s freskou rožmberského jezdce a s dominantou svatojakubského gotického chrámu za hradbami působí vznosnou chmurností, a strohá gotika tohoto kostela s převysokými okny nabádá k tolikeré evokaci celých dob. Tady bylo dějiště pohnuté události za dob Žižkových. Prachatičtí Němčíci vyprovokovali drzým výsměchem slepého válečníka k ráznému činu. Na jeho rozkaz bojovníci husitští ztekli naráz hrazení, všechny cizí odpůrce kalicha a domácích Čechů zavřeli do sakristie a zapálili ji. Sedmdesát pět měšťanů, nenávistných, pyšných, zbohatlých obchodem, jejž podmiňoval sklad soli pro celé Čechy, škemralo nyní o milosrdí. Dívám se na prohnutou okenní mříž, kterou tehdy marně lomcovaly ruce se zoufalou silou, chtějíce uniknouti před plameny a dýmem.
...
Jedno starožitné stavení neopomiňme zhlédnoutí. Je to literácká škola, v jejímž mázhauze sedával Hus, a údajně i Jan Žižka - a pod její klenbou prý na Zelený čtvrtek a Velký pátek svistěly biče flagelantů...
Prácheň :: odstavce 22, 39, 42
Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postřibříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic, kde troubení ohlašuje střelbu, a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem. Úplnou slepotou zaplatil Jan Žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky ten známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítit romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou hloubkou. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné muky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýždů, jímž se jen stěží vyhne noha poutníkova. V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečisti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha - v ovzduší své matky - své Ženy a dcery - v ovzduší uštvaných a kaceřovaných - u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království."
...
Profesor Rudolf Urbánek, historik doby Poděbradského, mohl by nám ověřit horaždovickou chloubu, která tvrdí, že se zde v čísle pátém na den svatého Jiří drakobijce léta Páně 1420 narodil paní Anně z Kunštátu syn, který byl jménem tohoto světce pokřtěn. Což, nebylo by to rodiště zrovna nevhodné pro husitského krále, neboť všechna prácheňská města kromě Strakonic stála vždy věrně při Žižkovi.
...
Rozsáhlé pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a my se díváme směrem ke klatovské silnici, kde se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním tahem - a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.
U Sudoměře :: odstavce 16, 33
Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune "lid polní"; už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka Škaredého a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípne kolo, koně se vzpínají. Ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají s hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Všechno v pospěchu, udýcháně, bez zastavení. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník Škaredý od Markovce. K severovýchodu, na píseckou stranu, jsou už namířeny tarasnice. Odtud se blíží královské vojsko, vedené mincmistrem Mikšem Divůčkem, Písek už je v jeho rukou a tuto hrstku unavených dlouhým pochodem zmůže panská moc hravě, dřív než bys vrhcáby rozhodil. Už křičí ti přední, mávajíce kopími, zdvižené praporce vzhůru. Tvrdé upracované ruce těch na vozech potěžkávají cepy s okovanými bijáky, zrak zaostřený, rty přísně sevřené. Kněz Václav Koranda se obrací k sestrám a hejtman Břeněk z Dolan narychlo cosi ještě velí několika bratřím z polní obce klatovské. Jan Žižka přehlíží starostlivě celý tento nevalný houfec, čítající stěží čtyři sta duší, počítaje v to sestry i práčata. Bože, je seřaděno nejvýhodněji těch dvanáct bojových vozů, aby z nich byla pevnost nedobytná? Těch devět jízdních koní, kteří se tu tísní za hradbou, nemůžeme přece nazývati jízdou.
...
A Jan Žižka od té doby "časté bitvy s silnými nepřátely mieval a však jest nikdy pole neztratil".
Krajina alšovská :: odstavec 58
Nejen přírodní znaky krajinné, lidé, děti, zvířátka, kytičky, ale i hrdina, jehož se dobral, pocházejí z domova. Stejně vzpomínavě a něžně polaská úponek hrachu jako zrcadlení studánky, pomazlí se s křivkou obzoru a rozvlní arabesku mračen, obdiví košatou lípu v poli a s dětským úžasem se zadumá nad pasáčkem u ohníčku, na koně posadí kyrysníka nebo husitu a nad boží muka vyšlehne vertikálu topolů. Nikde nic nehledá, vše je v něm hotové, dotvořené, stále živé. Podoba kraje se ustálila v jeho citovém světě jako nepřetržité vzpomínání, jako vzácná jednota nitra a světa, jemuž se neodcizil nikdy. Neutuchající úžas dětského zraku vyvolá mu melodii maminčiny písničky stejné jako strejčkovu pohádku nebo moudrost přísloví, historický děj i maloměstský život jeho mládí, a všechno mu spojí v harmonii a hudbu.. Potřebuje-li mlýn, sáhne do paměti, a ty z obrázku poznáš, že ten se šindelovou valbovou střechou je od Drahenic, jiný se starými koly si zasadíš do Závišína, boží muka pod Zvíkov a kalichy na husitských korouhvích jsou zase jen vzpomínkou na některé náhrobky hřbitůvku putimského. Česká představa Žižky je alšovská, patří k Sudoměři - dudáček zase do Strakonic, střevlík na pěšinu cerhonickou a děti na pastvu za Lučkovicemi.
Na Vodňansku :: odstavce 13, 56
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.
...
Z rodin schwarzenberských úředníků, kteří bydlili v zámečku, a hlavně z rodin učitelských vycházela mladá inteligence, doplňovaná později i synky z domácností řemeslnických a rolnických. Z Bavorova pochází dr. František Mareš, archivář třeboňský, vydavatel Popravčí knihy Rožmberské, tolik důležité pro studium mladých let Žižkových, z lékařské rodiny pochází jiný ze zdejších rodáků, spisovatel Bohumil Havlasa, jehož román Tiché vody se vztahuje k zámečku v Dubu, a z Bavorova je i dr. Jindřich Veselý, spisovatel a jeden z nejlepších znalců našeho loutkářství. Z učitelských rodin pocházejí malíři Bedřich Mudroch, žák Švabinského na akademii, grafik a krajinář, a Svatopluk Havrlík, žák profesora Otakara Nejedlého. Svému rodišti věnoval celý krajinářský cyklus a ze zápisků svého otce vydal drobnou knížečku o dětských říkadlech v kraji, doprovodiv ji litografiemi s bavorovskými motivy. Mnoho motivů z okolí Bavorova namaloval Miloslav Holý, který v třicátých letech se ubytoval v domě na náměstí. Vysoké stromy tehdy poničila velká vichřice, která zlámala vrcholy topolů a jiné vyvrátila z kořenů. Už tehdy objevil barevnou krásu Čichtic, které se staly malířským rájem jinému krajináři, Františku Zikmundovi, dlouho přehlíženému, jenž nás na předsmrtné souborné výstavě překvapil rozsáhlostí a zralostí svého díla. Mnoho překrásných obrazů vytěžil ze zdejší krajiny, kam uvedl v roce 1952 i Otakara Kubína, hledajícího po dlouhém pobytu ve Francii krajinu českou, která by vyhovovala jeho básnivému pojetí. Jezdívali sem malovat z Vodňan, kde tehdy bydlili v hostinci U Chocholů, a podnes vzpomínají na ně v čichtické baště, kde bývali hoštěni přívětivou paní bašteckou. Nevím, zdali si všimli na baštách v kraji keřů černého bezu, z něhož bezinkový odvar pijí rybáři proti "loupání", když nastydnou při rybolovech a účinnému pocení nenapomáhá ani osvědčený všelék - rum. Pro hospodyně jsem se dověděl i jinou radu, jak upravit lysky, aby byly zbaveny bahenní příchuti; nevyzkoušel jsem ještě tento recept, který doporučuje vařit jejich maso s rozstrouhanými bramborami, čímž prý vznikne krmě velmi lahodná i pro nejnáročnějšího labužníka ...
K metropoli kraje :: odstavec 15
Z Netolic, kam jsme se vrátili, pojdme budějovickou silnicí až k Podeřišti s gotickými božími mukami, za nimiž se zdvíhá lesnatý vrch se zříceninami hradu Poděhús, rozbořeného Žižkou při jedné odvetné výpravě na statky Oldřicha z Rožmberka. Dále procházíme Půjdáckem, krajinou Holečkových Našich. Zleva nás pozdraví báň kostelíka lomečského, vyhlédající z lesnatého kopce, a vpravo zajděme do Líkařovy Lhoty, odkud jezdíval na koni Adam Králenec za ospalou Anýžkou Bakulouc, dcerou mohovitého sedláka ze Stožic, jenž své veliké hodinky nosíval zavěšené vpředu na kabátě, aby každý mohl zhlédnouti tuto chloubu v celé její majestátnosti. Dožila dávno sláva formanská na Nové hospodě, jen věžička na hřebeni střechy z ní zbyla a altánek před okny, v němž jsem si přál spatřit cikánku Asniju, tak plnokrevně Holečkem nakreslenou, a slyšet i vyhrávání strunkovické muzikantské bandy ze sálu na dvůr. Po celých jižních Čechách ji znali; i knížeti pánu jednou zahrála na noční hrázi kdesi až u Třeboně, ale tato příhoda může být pro svoji rozpustilost vypravována jen za zamčenými dveřmi.
Krajina mýtu :: odstavce 54, 70
První klášter, založený v Čechách po válkách husitských, byl zřízen jakoby naschvál v bezprostřední blízkosti Trocnova. Opati borovanští se všemožně snažili vyhladit mezi lidem vzpomínku na slepého vítěze. Dali vykácet legendární dub, na jeho místě postavili kapličku, zasvěcenou Janu Křtiteli, s nápisem "Zde se narodil Jan Žižka slepej, zlé paměti" - a ze Žižkova dřevěného dvorce zůstalo po třicetileté válce jen spáleniště. Přeorali je, později bylo osázeno lesem a na palouku zůstala studánka - lidem nazývaná studánkou Žižkovou.
...
Kateřino z Čeřejova! Ani nevím, umřela-lis na loži nebo někde pod plátnem stanu, ale jistě, zcela jistě tvá poslední myšlenka patřila Čeřejovu. Prošlas životem Žižkovým jen jako tucha stínu? - Kdož ví? - Jako bys nikdy ani nebyla žila, uniklas i všetečné pozornosti historiků, ale já nezapomínám, kdyby všichni na tebe zapomněli...
Třeboň :: odstavec 7
Jak je vám, pane Březane, když naše tvář se všetečně sklání nad folianty a zežloutlými pergameny vašeho archívu? Nebojte se, nebudeme zviřovat prach minulostí, ani vás vyrušovat dotěrnými otázkami po dějích panství Rožmberského, ani nechceme ubližovat pověsti posledního z nich (víte, toho, jenž tolik užíval svět na Bechyni) - pana Petra Voka. Stěny by nám odpověděly jen truchlivou ozvěnou: Memento mori! - a pro ni jsme sem vlastně nepřišli. Jenom na list kněze Prokopa, příjmím Holého, bychom se chtěli podívat. To |e jediné přímé svědectví jeho osoby a nás dnes tolik zajímá. Více než zápis v Popravčí knize o výslechu lapků z mládí trocnovského vladyky, které tolik zneklidňovalo noci vašich pánů.
Poutní místo :: odstavec 48
Než domyslíš nad květem zeměžluče a náprstníku všechny moudré rady bab kořenářek, nastrčí podivnou agrafu tvým očím křídlo okáče bojínkového, a než ji rozluštíš, zmizí ti v chvějivém listoví bříz. Jen modrý pávinec, bratr omšelých kamenů, lišejníku a vyprahlých strání, zůstane tu s tebou sám. A s ním si už porozumíš: ty i sestra chudoba. V přeschlých metlicích zapraská jiskra saranče vrzavé, zapalujíc troud tvébo snění, a ty marně hledáš rozchodník vždyživý, tu podivnou rostlinu, jejíž domovská příslušnost je zapsána právě zde. Na zříceninách velešínského hradu zvedl jsem vraní křídlo, černé jako zbojnická noc - a nad kopytníkem šlehl mi do tváře vítr koňské hřívy. Neslyšíte odněkud z dálky až sem dupot kopyt a hlas koňského ržání a nevidíte stíny uhánějících jezdců ? Velešín, Velešín - Bože, kde už jsem slyšel toto jméno? Už vím. Tovařišstvo Matěje vůdce i tovařišstvo Jana Kolúcha, lapkové, štvanci a ztracenci, velicí "lúpežníci na silniciech", opověděli nepřátelství pánu z Rožmberka a usilovali dobýt i tohoto jeho hradu. Jan Žižka byl tenkrát mezi nimi - ale to bylo dávno, tak dávno, že to už ani ploník nepamatuje. Alois Jirásek se tady zamýšlel nad dějem třetího dílu svého románu Mezi proudy.
Obděnická pouť :: odstavec 21
Už za tři léta po svatbě je povýšen na regenta všeho zboží pod erbem pětilisté růže a v tomto novém úřadě si počíná ještě pracovitěji. Dovede přesvědčit pana Viléma o správnosti svého počínání a úspěšně pokračuje od jednoho díla k druhému. Neuplyne ani rok a pan regent začíná stavět u Třeboně nový rybník Svět. Nerozpakuje se rozbořit celé předměstí i se Špitálem, nic nedbaje nářku opatrných sousedů, kteří si navykli považovat bažiny před městem za nejbezpečnější přirozenou fortifikaci proti každému nepříteli. Vždyť ani Žižkovi se nepodařilo dobýt Třeboně.
Od Milevska k Bechyni :: odstavec 7
Pohnutá historie kláštera, založeného roku 1183, je spjata nejen s jménem prvního opata Gerlacha, známého kronikáře, ale i s jménem Žižkovým, který jej se svým lidem dobyl a vypálil. Později patříval strahovským pre-monstrátům. Ještě se ohlédněme po staré latinské škole, projděme stínem klášterního parku Bažantice a odbočme do krajiny, kam patří po zákonu zrození sochař Břetislav Benda. Krajina mezi Milevskem, Bechyní a Táborem je jeho krajinou rodnou a zároveň po rodičích krajinou rodu.
Bechyně :: odstavec 15
Základy nejstaršího zdiva tkví v mýtu, jehož clonu jen malinko poodhaluje Kosmas stručnou zprávou ve své kronice, pozdější kvádry patří dvanáctému století, kdy tu bylo sídlo župy i rozsáhlého arcijáhenství, a teprve Čertovu zeď můžeme připsat stavbě Zlatého krále, který přirozenou fortifikaci zpevnil ještě hrazením a věžemi. Po jeho smrti uvádí biskup Tobiáš z Bechyně do nového kláštera bratry "minores de observantia" a Jan Lucemburský povyšuje podhradí na město. Bylo později po čtyřměsíčním od-poru dobyto husity, a potom na padesát let zůstal klášter pouhou zříceninou. Není bez významu ani jiná souvislost. U Němějic se sešlo v počátcích husitských bouří jedno z prvních shromáždění "bratří a sester", na čtyřicet tisíc jich tehdy bylo, aby pod velením Mikuláše z Husy, jednou z tehdejších hlav mladého hnutí, vyslechlo od bradatých kazatelů zvěst o novém, lepším uspořádání světa. Jedna kapitola svatého Matouše nejvíce podnítila mysl těchto chiliastů. Stojí tam psáno: Když uzříte ohavnost zpuštění od Daniela proroka předpovédénou, ona stoji na místi svatém (kdo čteš, rozuměj), tehdáž ti, kteři by byli v Judstvu, nechť utekou na hory. Protoť i vy buďtež hotovi, neboť v tu hodinu, v kterouž se nenadějete, Syn člověka přijde... Nepřipomíná vám to některé listy Žižkovy? - I vyšly zástupy robotné a tovaryšské na výšinu, která byla od nich přezvána Tábor. Odtud se rozlil proud husitské revoluce po celé zemí.
K srdci jižních Čech :: odstavce 3, 28, 47
Městečko, čítající 21 domů, dostalo nové osazence. Před hněvem Žižkovým byli zde skryti odbojní táborští kněží Petr Kániš a Martinek Húska se svými přívrženci, aby zde uskutečnili "obec boží", žijící přesně podle prvotní církve, neznající ještě ošidných "nálezků" papežských. Jejich převratné učení o svátosti oltářní, v níž spatřovali jen symbol, a ne přítomnost skutečného těla Kristova, podnítila na Táboře bouři odporu, a proto byli vyhnáni do příběnického podhradí. Žižka, budující řád, dal schytat rozkolníky a Petra Kániše s nejzatvrzelejšími zarputilci upálit na Klokotech. Martínek Húska zpočátku odvolal, ale vida statečnost Kánišovu, vrátil se k dřívějším názorům a shořel za ně ve smolném sudě na Roudnici.
...
Kdo by neznal Hostišov Jana Herbena, malou horskou ves s mohutnými kaštany na návsi před hospodou, kde sedával a maloval Antonín Slavíček? Byl tu i Jaroslav Panuška, ilustrátor této překrásné Herbenovy knihy, ale v paměti čtenářů zůstanou už navždycky rázovité kresby národního umělce Vojtěcha Sedláčka, do jejichž zkratek je zhutněn celý kraj. Docela blizoučko je Buchov. O Zbyňku Buchovci z Buchova jste neslyšeli? Byl věrným druhem Zižkovým a mnohokrát "pracoval polem" s táborskými. Mladá Vožice. Odtud pocházel August Sedláček, autor Hradů a zámků, ještě je tam možno uzřít husitskou zvonici, několikrát malovanou Otou Bubeníčkem - a v tomto městečku dostal Žižka svou jízdu.
...
Do desátého století klade Kosmas sruby slavníkovského hradiště na chýnovské stráni, ale ani dnešní zámek, ani chrám svaté Trojice, postavený na místě svatyňky vysvěcené biskupem Vojtěchem, neovanou poutníka sugescí mýtu. Na nádvoří spatříte jedině kamenný stůl, jejž pověst přisoudila jednomu Žižkovu posvačení, a romantikové minulého století si k němu přimyslili jeptišku, domnělou sestru trocnovského vojevůdce, kterou i historie zná jen nepřesně jako majitelku táborského domu "nebožce Žižkóv".
Pastvy :: odstavce 2, 11
Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a »Jeskyně starého otce Blažeje« se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující Mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal kudlou ze dřeva jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný heligon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.
...
Kozina, Žižka a Janošík - to byla jména vyslovovaná s pýchou a nadějí, když někomu odvezli ukryté obilí nebo vyvedli krávu z chléva. Zvláště žižka oživoval v rozhovorech se starým vojákem. Na stráni pastviště byl veliký obdélný kámen s vytlačenou podobou ležícího lidského těla a věrojatně jsme věřili pověsti, že na něm ležel při dobývání bělčické tvrze sám trocnovský vladyka. - Malé pasáčkovo tělíčko na něm vypadalo jako hrášek v lusku - tím mocnější však byla představa o síle a mohutnosti milovaného válečníka. V dobráckých modrých očích hoříval spravedlivý hněv nad lidskou zlobou - který zazníval jako temný zvuk bubnů v pádném dovětku: »Však na pány taky jednou dojde.« Už odešel dávno k věčné armádě můj starý válečník z tohoto bídného světa, který ho nakonec už jenom dopaloval - já ale věřím dodnes, že za nebeskou branou ho přivítal sám pan maršál Radecký, tolikrát s pýchou vzpomínaný a vlastnoručně mu zavěsil na hrdinská prsa zlatou »medálii«. On, Jan Panýrek, pěšák jedenáctého regimentu, si této pocty věru zasloužil za všechna ta nekrvavá vítězství na bělčických pastvách. Marně jsem, dědečku, nedávno hledal Váš hrob, abych Vám řekl, že náš kámen s otiskem žižkova těla kdosi zlý proměnil v praobyčejné kuny k plotu, ale nenalezl jsem jej. Krása vzpomínky však trvá i za hrob.
Prácheň :: odstavec 22
Pan profesor Rudolf Urbánek, historik doby Poděbradského, mohl by nám ověřiti oprávněnost horažďovické chlouby, která tvrdí, že se zde v čísle pátém na den svatého Jiří-drakobijce narodil Léta Páně 1420 paní Anně z Kunštátu syn, který byl jménem tohoto světce pokřtěn. Což, nebylo by to rodiště zrovna nevhodné pro husitského krále, neboť všechna prácheňská města kromě Strakonic stála vždy věrně při Žižkovi.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 6
Jen to zkuste a vypravte se za deštivého dne třeba z Folmavy přes Českou Kubici lesem k Babylónu a odtud Sedlačkou cestou dále k Pašešnici. Nahoře voda, dole voda, samá voda. Cáry mlh stoupají z lesů, jejichž černé vrcholky mizely a zase se vynořovaly z této šedé dešťové clony, vývraty a pařezy trčely jako nějaké předpotopní obludy ze strání pasek a celá krajina byla melancholicky vyladěna do posmutnělé zeleně, modři a šedi, jak je postupně naznačovaly louky, mlhy a les... Všechno tenkrát kvetlo najednou a bíle: třešně, švestky, kaštany i trnky... Nic jsem necítil z této rozkvetlé nádhery, jen chlad a mokrotu, stékající po tváři stružkami vrásek. A pociťoval jsem zvláštní opuštěnost uprostřed těchto lesních pustin, takový strach a tíseň, až jsem cítil zadrhnutí v hrdle... Jistě už v pradávných dobách chránila od západu domažlickou kotlinu přirozená lesní hradba čerchovského a haltravského pásma, na jihu Osek a na východě zvlněné hřbety kadeřavých i temných lesů kdyňského okolí. Na živé kupecké cestě byla už v desátém století zřízena tržní osada, kterou přemyslovští králové povýšili na hrazené město jako sídlo a ochranu své moci v těchto končinách Čech. Jeho jméno je v českém povědomí spojeno už navždycky s jedním Žižkovým listem, který je vlastně prvním mobilizačním rozkazem na obranu vlasti, jenž se nám zachoval černý na bílém. Ještě dnes působí jeho pádná i "ohňová" slova na náš cit. Kolikrát jsme si je připomínali v nedávné ještě době...