• 
• 
• 
• 

Karel Jaromír Erben

Karel Jaromír Erben na Wikipedii

Související

Svatební košile

Obrázky

Reference

• Velhartice :: odstavec 4

  Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy "Svatební košile". Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostení gotické branky, a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži "v zahrádkách" dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek - kateřinek, tak cudné a nevinné jako duse nemluvňátek. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že váš hrob bych musil híedati jinde, az na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal - protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo jiný než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz.

• Obděnická pouť :: odstavec 133

  Byly to zde především osobnosti kněžské, které přispěly do kulturní pokladnice národa nejednou hřivnou. Čtyři mladá kaplanská léta prožil na zdejší faře František Doucha v nadšené literární práci, sebrav tu 300 lidových písní do Erbenovy sbírky. Podílel se také vydatnou spoluprací na Jungmannově Slovníku. Tento pozdější znamenitý překladatel Shakespeara odposlouchal zde čistou výraznost lidových pranostik a úsloví, napájeje se z nejčistších zdrojů mateřštiny. Jen rok si pobyl na kaplanském místě v Petrovicích Jan Hanikýř, zakladatel Dědictví svatojanského, zato dva jiní kaplani dosáhli později vysokého důstojenství církevního. Dr. Josef Doubrava se stal biskupem královéhradeckým, dr. Antonín Podlaha světícím biskupem pražským a Eduard Šittler, rodák z Jistebnice, dosáhl kanonie vyšehradské. Není bez zajímavosti, že všichni tři měli upřímný vztah k umění výtvarnému. Dva poslední z nich napsali cenné publikace z tohoto oboru. Eduard Šittler zanechal v Petrovicích dva postranní oltáře. Hlavní oltář, krásné dílo řezbářské, před dvaceti lety shořelo, ale bylo nahrazeno věrnou kopií a nový obraz světců Petra a Pavla namaloval Alois Bílek, rodák ze Skoupého. Na náměstí jistě nepřehlédneme raně rokokovou statui svatého Václava, ani staré domovní znamení pekařského cechu na domě u Šáchů. Malíř Háusler, věrný přítel Alšův, kreslil zde svým pozorným způsobem staré Štíty a zákoutí.

• Sluneční poutník :: odstavec 32

  A kdo by vzpomněl na probuzeneckého faráře, který si zničil život jednou památnou řečí ve Slovanské lípě, pronesenou v Českých Budějovicích bouřlivého roku osmačtyřicátého. Bezmála čtyřiadvacet let prožil páter Antonín Krejčí v tomto kulturním vyhnanství pod dozorem četníků a za neutěšeného stavu hmotného. S jakou asi radostí přivítal na své farce vzácného přítele Karla Jaromíra Jaromíra Erbena, archiváře a slovutného básníka, když přijel naposled na Chodsko o svátku svaté Anny roku 1868 po svém moskevském zájezdu na Slovanskou národopisnou výstavu.

• Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 11

  Vždycky v Postřekově rádi zpívali a sběratelé lidových písní tu nalezli mnoho písniček veselých i "darebných". Když sem zavítal roku 1893 Ludvík Kuba a přivedli mu do hospody houdka s dudákem a pěknou dívčí, měl co zapisovat po celé půldne. Už před ním tu sbíral Erben, po něm Holas a Zich, nemluvě o Jindřichu Jindřichovi, který tu byl z blízkého Klenčí jako doma.

• Velhartice :: odstavec 2

  Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská — a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji. Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, podzimem vztyčenými nad hlavou Naši Paní — jemný ostych metlice i prudký zpěv běhutých vod — nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí — a lesy, lesy, v jejichž teskný, zelený žalář chtěla by se navždy uzavříti duše, toužící po tichu nejtišším. Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy Svatební košile. Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostění gotické branky a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. Kdybych si měl někdy sám zvoliti místo k věčnému spaní, tady by se mi spalo nejklidněji. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži »v zahrádkách* dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek — kateřinek, tak cudné a nevinné jako duše nemluvňátek, proměněné v anděly. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že Váš hrob bych musil hledati jinde, až na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem Vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal — protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo menší než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz. Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplněné, tolik připomínající báseň Novalisovu svým plápolajícím zakončením. Tak ráda čítala verše tohoto básníka německé romantiky komtesa Adelaida Desfoursová, láska dvou ctitelů — aby nakonec se sama proměnila v hořící pochodeň, v křídlo plamene. Nezvíme už nikdy, která sdělení roztoužené duše svěřovala poslednímu svému dopisu, pečetíc jej — a byla to náhoda, neštěstí, či předurčení, co přimělo smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto světa? To vše mne napadalo při pohledu na jméno Kosler, vyzlacené na jednom litém náhrobku.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavce 42, 54

  Nebudeme se dnes ptát národního umělce, jak se rád vracíval od klavíru ze starého domu pana Konáše v Hradské ulici ke svým žáčkům do školy, ale bez kantorského fortele také nebyl, a co dělal, dělal vždycky celým srdcem. Tato bídně placená kantořina byla přece jen záležitostí denního chleba, ale muzika je kumšt, a kumšt je přece také aspoň někdy radostí. Co se naběhal po vesnicích, aby zachytil ještě v poslední chvíli staré písničky, veselé i darebné, což obojí vyjadřuje chodskou náturu. Někde nepochodil, hlavně za první světové války, kdy hrdí sedláci řekli naplno, že nebudou dělat pánům „Hondákům" kašpary. Osmisvazkový Chodský zpěvník je výsledkem této * neúnavné sběratelské práce, masopustního putování po hospodách, kde žila ještě lidová píseň a muzika. Často byla z kapsy vytažena lahvička rosolky, která jako zázračný elixír probudila paměť babičkám a svou sladkostí pobídla šeplavá ústa, že čistě a jasně dovedla najednou zanotovat starou písničku, tak vzácnou, že o ní nevěděl ani pan Erben, Holas nebo Zich, a za tu jednu jedinou písničku stála ta noční cesta z vesnice domů.

  ...

  Jiná verze naznačuje, že toto lapidární dvouverší je dílem Hájkova přítele Karla Jaromíra Erbena, slavného básníka Kytice.