písmák

Písmák na Wikipedii

Reference

Hlasy domova :: odstavec 111
Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa", ale nevěděl ještě, že zdejší renesanční palác stavěl pro pana Lva týž stavitel, který pro krále zbudoval v pražském hradě Vladislavský sál. Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jej, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který sem z Písku dojížděl k Hildprandtům, a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času.
Velhartice :: odstavec 19
Nejsou dnes už příliš častá setkání s písmáky. Tady jsem se však sešel s jedním z nejzajímavějších. Vcházíme do dřevěné chalupy na náměstí, kde se u ševcovského verpánku seznamuji s Františkem Votavou, zaníceným znalcem místní historie, nadšeným muzikantem, zpěvákem a pozdějším věrným průvodcem velhartickými znamenitostmi. Pod nízkým stropem visí několikeré housle. Tento otec dvanácti dětí nalezne po práci chvíli času, aby si s nimi pro potěšení zahrál některou ze zamilovaných skladeb. Jako sbormistr zpěváckého spolku ukazuje nám svazek starých not, psaných kaligraficky na velhartickém papíře z Apeltauerovy papírny, a upozorňuje znalecky na jeho vodoznak. Archiválie, opisy, výstřižky z novin - to vše svědčí o hlubokém a poučeném zájmu, který překvapuje právě v tomto prostředí.
Krajina alšovská :: odstavec 14
Od Novákova statku se vine mezi lesy překrásný pruh luk, v nichž se tmí hladiny rybníčků, rozsvícené kvetoucími lakušníky, až k Výšicům, kde mají za vsí třešňové aleje a na návsi zvoničku na dřevěných sloupech, kde kolem dokola se lesní dno modrá borůvkami, jejichž sběr podstatně přispívá k obživě zdejších lidí. Dále ke Kozlí jsou přetiché pěšiny v lukách, úvozy lemované lískovými keři, končina stvořená pro milence a písmáky. Právě tam kosili sena a v borovém lese nakládali na vůz kmeny kladkou, bylo červencové jitro plné stříbřité rosy a vůní. Na louce mezi lesy kvetou vemeníky, jejichž bělavý květ připomíná hyacint. Lid našel pro tuto květinu překrásné pojmenování "podvečírka", protože vpodvečer se rozvoní nejintenzivněji.
K metropoli kraje :: odstavec 69
Písmák barokního selství František Vavák si všímá zcela ve smyslu doby víc kostelů v okolí, v Boršově a v Doudlebech, nežli města samého, kam si na sklonku léta zajel pro svého syna Vojtěcha, druhujícího u pana kanovníka Pingasa.
Poutní místo :: odstavec 66
Sbohem, holubáři Bartyzale, odbíhejte si i nadále od hoblice na dvůr, a když zahvízdnete, slétnou se k vašim nohám holubi a vy si s nimi porozprávíte jako kdysi svatý František. Sbohem, pane řídící Havelský, kreslete si žilkoví motýlích křídel, a ať vám do herbáře přibude mnoho nových květin, než se znovu uvidíme. Sbohem, hospodo U Kroupů, kde poobědval kdysi sám písmák milčický František Vavák, který tu i všechny "štace" přešel. Sbohem, slávo poutnička! Ó tání zlatých vlasů - sbohem, sluncové dny - sbohem, Římove!
Na Soběslavská blata :: odstavec 28
Cestou k hradu se mi stále vracela vzpomínka na tuto ženu a zase k Rožmberkům, jejichž bývalé mocné sídlo nad městečkem můžeme přirovnat k hnízdu orlímu. August Sedláček mu věnuje mnoho místa ve svých Hradech a zámcích, ale k našemu poučení stačí doba jeho založení okolo roku 1252 od Beneše, potomka rodu, jenž se psával z Poděbrad a užíval ve znaku nejdříve lekna a potom zlatého žebříčku na modrém štítě. Napůl historie a napůl pověst je vyprávění o jeho původu, který sahá až k roku 1158, Jeden z předků, Jetřich z Choustníka, prý první vylezl při dobývání Milána na jeho hradby a král Vladislav ho přímo na bojišti pasoval na rytíře. Přímluva císaře Fridricha Barbarossy hrála v tomto ději jednu z hlavních rolí. A tento císař rudobradec se objevuje v této a ještě v jedné pověsti jako vlastní původce jména našeho hradu. Snad některý písmák, čtenář Hájkovy kroniky, osedlal po příkladu svého kronikáře oře obraznosti a vymyslil toto dojímavé vyprávění:
Hlasy domova :: odstavec 39
Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.