Velhartice ::
odstavec
26
Louky podél pospíchající vody, plné zátočin pod vykotlanými vrbami a jinde oroseného olšového stínu, v němž se pasou krávy, a na slunečném místě se koupají děvčata, dovedou nás až k Hrádku. Řeka tu protéká pod starým kamenným mostem a stranou nad ní se rozložila zámecká zahrada, kde všude vzpomínám na Františka Pravdu. Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a pro tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschodový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904. Celá ves vydychuje starosvětským ovzduším dávných let. Nalezneme zde štíty lidového baroka a nejstarší část zámku patří renesanci, ovšem venkovsky prosté a poněkud strohé. Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou věž zdouňského kostelíčka svatého Vavřince, který sám jediný zůstal z celé osady, zaniklé v třicetiletých válkách. Lidová pověst mu přisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka, když táhl od Velhartic na Rábí. V chrámové lodi upoutá kříž Volfa Gotharda Perglera z Perglasu v Tedražicích. postavený sem na konci šestnáctého století. Pamětihodnější však je nápis, jehož starodávné veršování přibližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby:
Volf Gothard Pergler z Perglasu
