• 
• 
• 
• 

veduta

Veduta na Wikipedii

Reference

• Lesy :: odstavec 2

  Lesy mého domova nevyvolávají romantickou krásu obrazů Mařákových, plnou překvapivých zákoutí a tajemného šerosvitu nad bujnou, divokou vegetací, nemají ani parkový ráz stromových vedut, jak je známe z okolí panských sídel, ani se do nich nechodí na procházku jako do lesů v blízkosti velkoměst, kam se tak rádi uchylují nedělní rekreanti po celotýdenní únavě.

• Klatovy :: odstavec 8

  Věříme svědectví Žerotínovu z šestnáctého věku o chvále tvých zahrad, ó město - i dřevorytecké vedutě Willenbergově o sličnosti tvých věží, ale musíme si k nim přimyslit i šišky kvetoucího chmelu a výdech šafránic, i důstojný krok paní pod krumplovaným zlatohlavem, vyšňořené roušnicemi a švadlími, jejichž dovednost zaznamenal sám mistr Pavel Stránský ve své elzevirské edici. Tehdy se zvedly na domech erbovního měšťanstva honosné štíty se sgrafitovým rejsováním, uvnitř plné zlatnického a konvářského díla, poblíž farního chrámu rostlo zdivo Bílé věže a věž Černá dostala přilbu s lucernami a rathauz věžičku, jak se na renesanci slušelo. Žilo se vesele mezi klatovskými branami za vlády Jagellovských a zlatého věku rudolfínského. Uprostřed rynku šuměla nová kašna, ozdobená kamennou sochou "mouřenínkou", a z latinské školy zaznívaly strojené a trochu studené verše humanistického veršovce pana Simona Ennia z Fenixfeldu. Přehlušovával je halasný zpěv z klenutých šenků, kde nad cínovými hubatkami se leckdy zdvihla nepokojná krev a ve tmě před vraty třeskla zbroj, jejíž řinkot zaléhal do úzkých uliček, stvořených pro frej. Krásně a plně se žilo sousedům rychle bohatnoucím. Dílo nožířů těšilo se proslulosti jistě zasloužené a dílna zvonaře Jindry, stojící blízko Špitálské brány, proslavila jméno klatovské široko daleko v kraji. Tato pohoda byla přerušována jenom výkřikem z mučírny Černé věže, když za čadivého, třaslavého svitu smolnic vyslýchal rychtář právem útrpným některého z vězňů, ale neměly jenom Klatovy smolné knihy, i jinde krevní písaři nám zanechali podobná smutná svědectví.

• K metropoli kraje :: odstavec 64

  Ozvěna dvou řek násobí svou nápovědí noční lyriku utichlého náměstí, kde v kašně se koupá luna, zdůrazňující radniční štít i prostřední věžičku s osvětleným ciferníkem, a v stínech podloubí se horce tisknou milenci pod vlaštovčími hnízdy. Doznělo křesťanské pozdravení hlásného z ochozu Černé věže, už dávno v kasárnách odtroubili večerku - také jste ji zde po-slouchával, Fráňo šrámku - žhne dlažba a jen vlasy vánku voní rosou a kvítím, "českou Florend" tě nazval Jan Neruda "pro jistou nepopiratelnou líbeznost tvou", ó město, a zdůraznil ji i grafik Cyril Bouda nejen ve své rytinové vedutě, ale i v gobelínu, zdobícím stěny radniční dvorany. "Voda a zeleň objímají místo jako prsten skvostný", poznamenal už dávno Jan Neruda. Jak úžasně a přesně byla modelována tato obdivná zkratka, básníku, a Čas ne-setřel nic z její přesné ražby...

• Třeboň :: odstavec 43

  Z Homolkova uměleckého odkazu působí na nás nejbezprostředněji jeho grafika, zejména suché jehly s náměty rybníků a luk kolem Jílovic, Třeboně a končin pod Novohradskými horami se stříbřitými hláděmi vod a rozsochatými siluetami dubů na hrázích, krajiny s nízkým obzorem pod vysokými nebesy, orámovanými temnou stužkou sosnových lesíků. I jeho pražské veduty se vyznačují zvláštní citlivou lyričností, jejichž tajemnost podtrhuje sametový stín. Svědo, rozptýlené po celém listě, změkčuje obrysy a vytváří skutečnost novou, povýšenou do roviny básnické.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 9

  Celkem plochý kraj vidíme na cestě k Červené Lhotě, ale tento zámeček odmění naši pouť takovým překvapivým setkáním, takovou malebností, že se pranic nedivím Miloslavu Holému, který na tento motiv vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších barevných litografií, ani Cyrilu Boudovi, když jeho poezii kreslil na kámen jako ilustrační list k Sovově rokokové muzikantské novele Pankrác Budecius, kantor. Samotářské kouzlo této líbezné veduty zdůraznil sedícím ledňáčkem na dubové větvi, vodní břeh chvěním rákosu a hladinu, oblévající i zrcadlící tento červený vodní hrádek, dvojicí plovoucích labutí. Nebudme pedantičtí, ale neměl zaměnit oblouky dlouhého kamenného mostu za jakousi lávku, jen proto, aby byl věren kontextu své slovesné předlohy. Ani ústřední postava Sovovy "quasi legendy" není věrnou tváří jeho otce, kantora a muzikanta, ale její zasazení právě do tohoto zámečku nebylo bez určité historické rozpomínky. V posledním roce osmnáctého století zemřel zde proslulý skladatel Karel z Dittersdorfu, Vídeňan, který kromě několika oratorií a symfonií složil přes 30 oper. Baron Ignác Stillfried se ujal opuštěného zestárlého komponisty a zaopatřil ho na Červené Lhotě důchodem, bytem i živobytím. I Karel Vik, milovník rodného Turnovska, zajel si do Červené Lhoty zachytit v jedné měkké lavírované kresbě poezii tohoto místa a Antonín Homolka přelíbeznou suchou jehlou.

• Bechyně :: odstavce 10, 17

  Karel Postl kreslil svou litografickou vedutu rodného města se všemi podrobnostmi, které důvěrně znal už odmalička. Ansicht der Kreis Stadt Bechin in Böhmen nazval a podepsal svou práci s pýchou rodáka, jenž ví, že vytváří dílo k potěše svých rostenců a přátel. Tento malíř byl profesorem první krajinářské školy na pražské akademii, kde byl jeho žákem i otec Josefa Mánesa, Antonín Mánes, který později po Posilově smrti tuto krajinářskou školu, na čas zrušenou, zase obnovil. Nejvýznamnějším Postlovým dílem je krajinářský cyklus čtyři denní doby, ve kterém navazuje na slavnou krajinářskou tradici Clauda Lorraina. Jeho malba i kresba má už značně vyvinutý smysl pro realistický detail i ve vymyšlených, komponovaných krajinách, které oživil lidskou stafáží, hlavně lovci a sedláky. Postlovo dílo má pro počátky české krajinomalby význam celonárodní.

  ...

  Nejkrásnější pohled na město je jistě od řeky. Stráň rozvoněná na jaře stovkami rozkvetlých šeříků patří milencům, které už dávno neděsí hláska Kohout, bývalé obydlí katovo. Půvabu této bechyňské veduty s řekou, renesančním zámkem a klášterem na skalnaté stráni, plné zeleně a ptačího zpěvu, musíme hledat obdobu bud jen v Jindřichově Hradci nebo v Krumlově. Ve farním chrámu svatého Matěje spatříme mistrovskou práci Brandlovu, obraz svatých Tří králů, na náměstí starou hospodu U Šašků, na jejímž barokním štítě je boží oko, a křivé zdi vyvolávají představu života v starých měšťanských šencích. Jiná hospoda, U Karasů, nás přenáší pamětní deskou do doby Mozartovy. Zde se narodil roku 1741 Václav Pichl, hudební skladatel, který se dostal až do Itálie a po léta působil jako komorní virtuos arciknížete Ferdinanda v Miláně, kde velmi podstatně zasahoval do uměleckého života tamní opery. On to byl, kdo pořídil český text k Mozartově Kouzelné flétně a pro krajany napsal životopisy českých muzikantů, které k naší veliké škodě byly zničeny za vpádu Napoleonova do Milána. Sochař Bohumil Dobiáš vymodeloval jeho tvář; žel, byla poškozena německou střelou v květnových dnech roku pětačtyřicátého. Projděme pozorně Staré město od starých hradeb u Plechhamru, kde je bývalý židovský hřbitov a bašty nad údolím potoka Smutného, až k městskému hřbitovu. Hned u vchodu nás překvapí empirový medailónek s andělem pod smuteční vrbou i verše pod ním, vyryté jemnou kurzívou, z jejichž rýmů zavadí o sluch ohlas melodie máchovské: