• 
• 
• 
• 

rychtář

Rychtář na Wikipedii

Reference

• Klatovy :: odstavec 8

  Věříme svědectví Žerotínovu z šestnáctého věku o chvále tvých zahrad, ó město - i dřevorytecké vedutě Willenbergově o sličnosti tvých věží, ale musíme si k nim přimyslit i šišky kvetoucího chmelu a výdech šafránic, i důstojný krok paní pod krumplovaným zlatohlavem, vyšňořené roušnicemi a švadlími, jejichž dovednost zaznamenal sám mistr Pavel Stránský ve své elzevirské edici. Tehdy se zvedly na domech erbovního měšťanstva honosné štíty se sgrafitovým rejsováním, uvnitř plné zlatnického a konvářského díla, poblíž farního chrámu rostlo zdivo Bílé věže a věž Černá dostala přilbu s lucernami a rathauz věžičku, jak se na renesanci slušelo. Žilo se vesele mezi klatovskými branami za vlády Jagellovských a zlatého věku rudolfínského. Uprostřed rynku šuměla nová kašna, ozdobená kamennou sochou "mouřenínkou", a z latinské školy zaznívaly strojené a trochu studené verše humanistického veršovce pana Simona Ennia z Fenixfeldu. Přehlušovával je halasný zpěv z klenutých šenků, kde nad cínovými hubatkami se leckdy zdvihla nepokojná krev a ve tmě před vraty třeskla zbroj, jejíž řinkot zaléhal do úzkých uliček, stvořených pro frej. Krásně a plně se žilo sousedům rychle bohatnoucím. Dílo nožířů těšilo se proslulosti jistě zasloužené a dílna zvonaře Jindry, stojící blízko Špitálské brány, proslavila jméno klatovské široko daleko v kraji. Tato pohoda byla přerušována jenom výkřikem z mučírny Černé věže, když za čadivého, třaslavého svitu smolnic vyslýchal rychtář právem útrpným některého z vězňů, ale neměly jenom Klatovy smolné knihy, i jinde krevní písaři nám zanechali podobná smutná svědectví.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 54

  Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.

• Prácheň :: odstavce 46, 48

  V dávných dobách měl Kozlov část selskou, robotnou, rozloženou kolem vladyčího tvrziště, a rýžovnickou dole u řeky. Rytíř z Bračic, tehdejší pán na Kozlově, nerad viděl své poddané podléhati svodu zlatých zrn, a proto prý záhy nastalo zjevné nepřátelství mezi ním a lidem, ušklebujícím se nad prací polní. Nová varianta horymírovská skončila však v Kozlově jinak než známým skokem Šemíkovým s vyšehradské skály do Vltaviných vln. Náš rytíř si vyjel koňmo dohlédnout na žence k veřechovské straně a tu jej od vody zahlédli rozhořčení ryžovníci, cháska všeho schopná jako rybnikáři. Brzy ho dohonili na louce "Strádalce", kde ošidný močál naráz zarazil cval jeho koně. Divoká chasa na místě utloukla svého nepřítele k smrti. Pohozené mrtvoly se ujali kozlovští sedláci, omyli ji, přivezli do Kozlova a se smutnou zprávou ujížděl posel do kláštera strakonického, aby ji sdělil nebožtíkovu bratru, maltánskému řeholníkovi. Kozlovští byli bohatě odměněni za svou křesťanskou službu, neboť pánův bratr vymohl jim mnohé výsady a jejich robota byla od té doby značně zmírněna. Privilegia kozlovská byla důkladně sepsána na pergamenech a sousedé svoje "preverie" střežili jako dědictví nezadatelné. Rychtáře vždycky přísnou přísahou zavázali k jejich ochraňování a byl za ně celé obci odpověden. Dřevěná schránka skrývala vzácné písmo a žádný nezasvěcenec nemohl odemknouti zámek ze dřeva; jen zvláštní otočení dřevěného knoflíku uvolnilo nějaký ozub a teprve potom víko nadskočilo.

  ...

  Po mši svaté ve Střelských Hošticích odcházeli všichni sousedé s knězem, rychtářem a staršími obce zpátky do Kozlova, kde se konalo zbožné shromáždění na prostranství před rychtou, na návsi nebo u rychtáře. Rychtář se staršími vyňal posvátně truhlici s "preveriemi" ze zazděného výklenku, přinesl ji před shromáždění a kněz četl pergamen za pergamenem, latinské přeloživ do češtiny. Zbožné díkůvzdání a modlitby za pány z Bračic ukončily tuto každoroční obecní hromadu. Celá obec potvrdila rychtáři správnost "preverií", které byly zase uzamčeny do schrány, odneseny do tajného úkrytu na rychtě a zazděny. Od roku 1906 nebyly už zazdívány, ale truhlice uložena u starosty a stěhovala se po číslech, vždycky tam, kde právě bylo starostenství, naposledy u Dubů. August Sedláček je ještě viděl a napsal o Kozlově pěknou monografii.

• Krajina alšovská :: odstavce 27, 29-30

  Do svého šamonického dvora, vzdáleného asi hodinu cesty od Čížové, vrátil se z tureckého zajetí rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše. Svým poddaným ukládal neslýchané roboty, snad aby si vynahradil vlastní strádání, prožité v turecké zemi, možná také proto, že byl už od přirození povaha zlá a na robotný lid se díval jako na svůj dobytek. Jeho zvůle vyvrcholila po jedné čížovské pouti. Sedlák Matěj Maroušek svážel té noci ze svého pole obilí, poněvadž musil ve dne pracovat celý týden na pánových žních a chtěl aspoň něco ze své sklizně dostat včas pod střechu. Pán volal robotníka k pořádku a hrozil trestem. Šamonickým sousedům došla trpělivost. Rychtář Petr Dulík a jeho syn Václav se smluvili "pod stromem jasanovým před dvorem" se sedlákem Marouškem a jeho bratrem Zikou, že se nenáviděného pána zbaví. Do svého plánu zasvětili tajně i šafářku Voršilu, děvečku Důru a kuchařku Marušku, oběti stejně týrané jako ostatní robotníci. Potřebovali se v noci dostat do dvora a to nebylo možné bez pomoci domácích lidí. Vyhlédli si noc na svatého Bartoloměje, kdy se pán zvečera vrátil z návštěvy u pana Kalenice z Škvoretic; měl namířeno do Blatné k urozenému pánu Zdeňkovi ze Šternberka, ale nezastihl ho doma, a vrátil se proto mrzut, v nedobré náladě.

  ...

  Co bylo dál? Blízký příbuzný, Václav Lorecký ze Střížovic, pověřil rychtáře Dulíka, aby v Písku opatřil potřeby, náležející k pohřbu. Přílišným nářkem pro svého pána chtěl od sebe odvrátit podezření, ale mezitím se písečtí páni dověděli, že u Matěje Marouška byli nějací dva neznámí muži. Matouškovy výpovědi nebyly asi dost přesvědčivé, proto byl i se svým bratrem odvezen v poutech do Blatné. Před pohřbem musili všichni šamoničtí sedláci i čeled obejít těla mrtvých, každý z nich musil na ně položití dva prsty a odříkávat po písaři čtenou formuli. Vytryskla-li by na někoho krev z ran, ten po zákonu doby byl prohlášen za viníka. Nad rakvemi se tímto způsobem vina nezjistila, ale páni vzali k výslechu šafářku Voršilu a po ní hned děvečku Důru, kterouž dali na žebřík, aby byla trápena. Ta se hned znala, jak se to stalo, a hned toho dne svůj konec vzala a jest sťata.
  Postupně byli všichni vyslýcháni. Na otázku soudců, jaká příčina vedla pachatele k vykonání tohoto činu, odpověděl na trápení rychtář Dulík, "že jest jim ubližoval, na ně mnohé roboty vkládal a že jest jich žádný na to nenavozoval".

• Prácheň :: odstavce 29-30

  Kozlove! Kozlove! Podmanils mé srdce, ani nemohu říci čím. Jistě svou staročeskou krásou a selskou jadrností svých sousedů — ale ještě víc jednou historií. V dávných dobách měl Kozlov část selskou, robotnou, rozloženou kolem vladyčího tvrziště, a ryžovnickou dole u řeky. Rytíř z Bračic, tehdejší pán na Kozlově, nerad viděl své poddané podléhati svodu zlatých zrn a proto nastalo záhy zjevné nepřátelství mezi ním a lidem, ušklibujícím se nad prací polní. Nová varianta horymirovská skončila však v Kozlově jinak, než známým skokem šemíkovým s vyšehradské skály do Vltaviných vln. Náš rytíř si vyjel koňmo dohlédnouti na žence k veřechovské straně a tu jej od vody zahlédli rozhořčení ryžovníci, cháska všeho schopná, jako rybnikáři. Brzy ho dohonili na louce "Strádalce", kde ošidný močál naráz zarazil cval jeho koně. Divoká chasa na místě utloukla svého nepřítele k smrti. Pohozené mrtvoly se ujali: kozlovšti sedláci, omyli ji, přivezli do Kozlova a se smutnou zprávou ujížděl posel do kláštera horažďovického, aby ji sdělil nebožtíkovu bratru, maltánskému řeholníkovi. Kozlovští byli bohatě odměněni za svou křesťanskou službu, neboť pánův bratr vymohl jim mnohé výsady a jejich robota byla od té doby značně zmírněna. Privilegia kozlovská byla důkladně sepsána na pergamenech a sousedé svoje "preverie" střežili jako dědictví nezadatelné. Rychtáře vždycky přísnou přísahou zavázali k jejich ochraňování a byl za ně celé obci odpověden. Dřevěná schránka skrývala vzácné písmo a žádný nezasvěcenec nemohl odemknouti zámek ze dřeva; jen zvláštní otočení dřevěného knoflíku uvolnilo nějaký ozub a teprve potom víko nadskočilo. Na památku této jistě významné události dala obec kozlovská vždycky na den svatého Havla sloužiti v hoštickém kostele slavnou mši svatou za pana Benedikta z Bračic i Havla, jeho bratra. Kozlovský zvoník vyzváněl o tomto dni v kapličce na návsi, vyzývaje rodáky do chrámu Páně a celá obec mívala velký svátek. Vystrojení sédláci vážně kráčeli vykonati svou povinnost — vždyť tato námaha nebyla zadarmo. Mohli si totiž v babinských lesích porážet některé stromy. A tu se valívali vždycky najednou do lesů, neboť příliš dobře jeden druhého znali.
  Po mši svaté ve Střelských Hostících odcházeli všichni sousedé s knězem, rychtářem a staršími obce zpátky do Kozlova, kde se konalo zbožné shromáždění na prostranství před rychtou, na návsi, nebo u rychtáře. Rychtář se staršimi vyňal posvátně truhlici s "prevcriemk ze zazděného výklenku, přinesl ji před shromáždění a kněz četl pergamen za pergamenem, latinské přeloživ do češtiny. Zbožné díkůvzdání a modlitby za pány z Bračic ukončily tuto každoroční obecní hromadu. Celá obec potvrdila rychtáři správnost "preverií", které byly zase uzamčeny do schrány, odneseny do tajného úkrytu na rychtě a zazděny. Od roku 1906 nebyly už zazdívány, ale truhlice uložena u starosty a stěhovala se po číslech, vždycky tam, kde právě bylo starostenštví, naposledy u Dubů. August Sedláček je ještě viděl a napsal o Kozlově pěknou monografii. V parku kladrubského zámečku se pomalu nad jezírkem rozpadává skalka s profilem tváří bývalého majitele a jeho paní — a jen podivínství, téměř surrealistické, mohlo proměniti zdivo umělé zříceninky v dračí hřbet, zakončený hlavou ještěří, jež měla podobu altánku, pokrytého bambusem. I jména remízků jsou tady exotická. Odoháj, Idoháj — kdo to jaktěživ slyšel? Zámecký mladý pán se jmenoval Odo, slečinka Ida — už rozumíme, jsou pokřtěny po nich. Strůjce těchto podivností projel snad všemi moři světa, v daleké Číně měl dokonce čajové plantáže, i nedivme se, že svoje vzpomínání zkonkrétnil zcela stylově. Kromě zmíněného draka "indioska" ještě jiná zvláštnost udivovala rolnické obyvatele tohoto zákoutí. Blízko zámeckého okna stávala v pánově pokoji socha japonského samuraje, zrovna proti velikému zrcadlu, před nímž si náš cestovatel docela prosaicky čistíval každého rána zuby. Lidová fantasie si tento všední úkon přikrášlila dráždivým tajemstvím, sdělujíc šeptem, že prchlý pán svého Japonce prý tak dlouho poličkuje, dokud mu nedá zlato. Odkud by také bral tolik peněz na tolikerou zbůhdarmou marnotratnost? Byl jinak skrblík a kruťas i k osobám nejbližším. Vesničtí kluci pádili před ním rychleji než před strašidly — Bůh chraň, aby některého přistihl na luskách nebo pod ovocným stromem —. Dívá se jednou z okna, žíly na čele naběhlé, a už poroučí šafáři vyhnati ze vzdáleného hrachoviště nějakou ženu. Služebník se po chvíli vrací a na prahu udýchaně koktá, že to je sama milostivá paní. "Přiveď ji" — a sama paní domu musila zaplatiti pokutu za polní pych jako kterýkoli jiný umouněný kluk. Jindy téhož šafáře tajemně vyzval, aby vzal motyku s lopatou, že půjdou vykonati moc důležitou práci. Udivený šafář kopá a kopá v zámecké zahradě jámu přehlubokou a když byla hlubší hrobu, sňal pan statkář s hlavy svůj děravý ušmudlaný klobouk, jemňounce jej spustil ke dnu a poručil zasypati. Prosím vás, co zůstane tajemstvím v takovémto zámečku? Nejstarší deputátníci kroutili nad touto příhodou mudrlantsky hlavami v panském čeledníku, říkajíce, že to už dávno s pánem není jaksi v pořádku a ukazovali významně prstem na čelo. Čtenáři německých novin čítali však pozorně hojné cestopisné fejetony, netušíce ani zdaleka, kdo se pod autorovým jménem skrývá. Nakonec jej hospodaření omrzelo a rozhodl se svůj statek pronajmouti. Dva písaři psali čtrnáct dní nájemní smlouvu, čtrnáct dní mudroval náš spekulant nad každou maličkostí, na nic nebylo zapomenuto — jen na vodu, zásobující zámek — a pro tu pak byly soudy převeliké.

• Dražinovská hora :: odstavec 7

  Dvě pamětní desky připomínají dražinovského rychtáře Kryštofa Hrubého, neohroženého obhájce chodských práv a Kozinova druha, který byl vlastně duší selského povstání na Chodsku v sedmnáctém století. První, s reliéfem rychtářovy podoby od sochaře Vladimíra Bretschneidera, smíchovského rodáka, který jeden čas bydlil u rodičů v rejkovickém zámečku, je zasazena na jeho rodném stavení dole ve vsi. Druhou zasadili do štítu usedlosti u Kryslů, kde hospodařil od roku 1679 celkem čtrnáct let až do svého uvěznění. Původní dvůr stával poněkud níže nynějšího stavení a pamětní deska informuje návštěvníka, že se tu sešli Chodové poprvé roku 1692 se svým advokátem Matějem Justem z Domažlic. Zatímco Krysl meškal v Praze, prohledával Lamingerův hejtman Koš a purkrabí Zicha s mušketýry jeho rychtu a zmocnili se osmi dopisů týkajících se sporu. Dražinovští se však seběhli a spolu s Újezdskými zbili nenáviděné tyrany. To byla zjevná vzpoura. A proti Chodům během čtrnácti dnů bylo posláno vojsko. Vojskem, krví a násilím bylo potlačeno lidové hnutí za svobodu a 72 Chodů uvězněno. Statečný Krysl zemřel v pražském vězení ještě před popravou Kozinovou.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 101

  Už Historie o těžkých protivenstvích církve české, napsaná Janem Ámosem Komenským, uvádí z Újezda pět mučedníků pro víru českých bratří. Nějaký pán ze Švamberka, uchytiv šest z posluchačů bratrských ze vsi Ouježda nedaleko Domažlic, dal je v méstečku Boru upáliti, jejichž tato jména byla: Matéj Prokop, řemesla ševcovského, Jan Šimonovic, tkadlec, Bartoloméj Hranovic, bednář, Jan Hrbek, hrnčiř, Jan a Mikuláš Nadrybka, bratři vlastni, sedláci. Kdyz knéz papežský se jich optal, chtéji-li ho za pastýře duši svých přijiti, odpověděli že oni moji pastýře duší svých Krista. Na popravu vedeni jsouce, šli zmužile; a kdyz úředník byl obzyláštné k Mikulášovi naklonén, nadéji mu zivota činil, aby jen néjakého času k rozmyšlení se, byř bylo za celý rok, popadal; on jako by to podání přijiti pomýšlel, trošku se pozastavil a hned „dlouho by to bylo a já bych toto bratrstvo své ztratil", odpovédél: a tak s nimi k hranici přece šel. Na dvou staveních, u Schránu a u Vítů, připomenou přesné nápisy tuto událost z doby švamberského útisku na Chodsku, který nebyl nijak lehčí než robotná břemena Lomikarova. Jana Selnera, řečeného Čtveráka, a chodského „prokurátora" Jiřího Ziky (u Jiráska Syky), rychtáře a šenkýře, známých ze vzpoury proti Lomikarovi, vzpomněli rodáci označením na jejich bývalých dvorech. Nakreslíš si tu ještě poslední dřevěný srub a vystupuješ mezi lískovými keři vzhůru ke Hrádku, vyvolávaje si z paměti úderný rytmus Vrchlického veršů z „Balady o smrti Jana Koziny", který tě vzrušuje už od studentských let...