konipas bílý

Konipas na Wikipedii

Obrázky

Reference

Hlasy domova :: odstavec 11
A kolem dokola voda, voda, modro a jas, a slunce v listí, a konipásek s třepetavým ocáskem na kmeni padlé vrby. Barevná pohádka letní.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 61
U cesty ke Klášterci jsem trhal veliké šumavské zvonky, vzpomínaje na Antonína Sovu, jehož otec odtud pocházel. - Už jsou všichni na druhé straně za Šumavou... Veliký hřbitov aut a tanků vyvolával hlasem ozvěny hrůzu nedávných dnů, ale naší vojáci vedle na lukách sušili sena a na rzi děravé pohozené německé přilby trylkoval konipásek. Na pastvinách u lesů zněly zvonky stád, přečisté potoky pospíchaly s vrchů k chalupám se šindelovými střechami a mě na cestě k Vlachovu Březí tiše ovanuly vzpomínavé verše Sovovy, vyvolávající vimperské ovzduší před sto lety...
Prácheň :: odstavec 43
Jdouce dál podle řeky, míjíme přívozy, pastevce, rybáře i naháče - na poli jsme vídávali pracující jeptišky z kláštera horaždovického a pěšinou pod strohými skalnatými stráněmi doputujeme ke kozlovskému jezu. Ach, toho ptactva nebeského na ostrově kozlovském - těch žluv, střízlíků a konipasů! - I drahokam ledňáčkův zajiskří tady na slunci svým měňavým třpytem.
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 35
Lesní zámeček Žofín střeží dvě sochy jelenů a hluboké lesy se prostírají kolem dokola. Odtud jsem vyšel k chráněnému pralesu, který se netěší takové proslulosti jako boubínský, ale jisté neprávem, poněvadž je krásnější. Vypuštěné jezírko Eibe neodráželo stíny jehličnatých korun, jeho dno čpělo vlhkým bahnem, kořáním pařezů a tlením zvadlého listí, obrovské kameny byly šedé a co chvíli je horský konipas oživil svým kmitavým neklidem. Jen u hráze se temněla voda zvláštním žlutohnědým odstínem, žíhaným modrými přísvity. Mlčení jalovců a tisů bylo melancholické, arniky hořce voněly, vánek rozhoupával modré květy zvonků a nad šedými, hladkými kmeny buků ševelilo světlé listí, prosívající jemné světlo, které se dole proměňovalo v bílý květ pstročků. Kmeny smrkové tyčkoviny krvácely pryskyřicí, vytrysklou z ran způsobených jeleními parohy, a potom už nás zajal prales svým tajemným mlčením. Je to zvláštní: naše představa utvořená z četby se naprosto rozcházela s poznávanou skutečností. Tento les byl němý, bezhlesý, v němž nebylo živáčka: pták tu nezazpíval, ani myš nezašelestila suchým listím na jeho dně, jen zelené ticho korun a zelené ticho mechů mlčelo jako voda nad tělem utopencovým. Příroda jako by zde uplatnila všechnu svou krutost svobody, která dává právo na život jen ncjbezohled-nějším jedincům. Velkolepá je nádhera rozrostlých jilmů, ale stín jejich hustých korun utlumil kolem vše, co k svému růstu potřebuje životodárné sluneční světlo. Pod tímto stínem už není života. Jen troucheň tu dýchá a nohy se do ní boří po kolena, jen život cizopasný tu žije, obrovské dřevna-té choroše přitísklé ke kmenům jako nějaké mamutí ústřice, jež tolik svým tvarem připomínají. Skupiny stromových velikánů se střídaly s prázdnými místy, které ovládala kyčelnice, jedovaté vraní oko nebo lýkovec, jehož červené bobulky mi přivolávaly představu stydnoucí krve. Převysoká osamělá jedle si jediná z jehličin vyvzdorovala svůj růst a světlo. Myslím, že původním porostem našich lesů byly listnáče a teprve zásahem lidských rukou převládly ve většině lesů jehličiny. Listnatý strom má také do větší šíře rozloženy kořeny a jeho holé větvoví nepraská v době oblevy pod tíží tajícího sněhu jako jehličiny, mělčeji zakotvené v zemi.
Hlasy domova :: odstavec 8
A kolem dokola voda, voda, modro a jas — a slunce v listí — a konipásek s třepetavým ocáskem na kmeni padlé vrby.
Prácheň :: odstavec 28
Jdouce dál podle řeky míjíme přívozy, pastevce, rybáře i naháče — na poli zříme pracující jeptišky z kláštera horažďovického a pěšinou pod strohými skalnatými stráněmi doputujeme ke kozlovskému jezu. Ach, toho ptactva nebeského na ostrově kozlovském těch žluv, střízlíků a konipasů! — i drahokam ledňáčkův zajiskří tady na slunci svým měňavým třpytem. U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali vorařc, volajíce už z dálky žadonivě: "Strejčku, hoďte nám houžev!" — Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, af jsou to pstruzi (jejichž plůdky pěstují v Sušici), tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky — ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mne vodil na všechna svá malířská místa kozlovská i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám pan řídící čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách^ i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů přeskočil tento můj nejvěrnější druh kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. — Milý Alois, iluse dětské mizí rychleji sněhu tajícího — ale lety jimi přibývá na intensitě naší lásky. ..