Václav Koranda

Václav Koranda na Wikipedii

Reference

U Sudoměře :: odstavce 16, 28
Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune "lid polní"; už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka Škaredého a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípne kolo, koně se vzpínají. Ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají s hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Všechno v pospěchu, udýcháně, bez zastavení. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník Škaredý od Markovce. K severovýchodu, na píseckou stranu, jsou už namířeny tarasnice. Odtud se blíží královské vojsko, vedené mincmistrem Mikšem Divůčkem, Písek už je v jeho rukou a tuto hrstku unavených dlouhým pochodem zmůže panská moc hravě, dřív než bys vrhcáby rozhodil. Už křičí ti přední, mávajíce kopími, zdvižené praporce vzhůru. Tvrdé upracované ruce těch na vozech potěžkávají cepy s okovanými bijáky, zrak zaostřený, rty přísně sevřené. Kněz Václav Koranda se obrací k sestrám a hejtman Břeněk z Dolan narychlo cosi ještě velí několika bratřím z polní obce klatovské. Jan Žižka přehlíží starostlivě celý tento nevalný houfec, čítající stěží čtyři sta duší, počítaje v to sestry i práčata. Bože, je seřaděno nejvýhodněji těch dvanáct bojových vozů, aby z nich byla pevnost nedobytná? Těch devět jízdních koní, kteří se tu tísní za hradbou, nemůžeme přece nazývati jízdou.
...
Před vozy je černo z nakupených valů padlých těl, Václav Koranda s hejtmany klečí s obnaženou hlavou a všichni se modlí, děkujíce Pánu, že tak věrně stál při nich v boží při.
K srdci jižních Čech :: odstavce 2, 5
Řeka ví své. Nebývala tu vždycky jen tišina a tmáň; hluboký příkop odděloval předhradí od nedobytné rožmberské pevnosti, která s protějším hradem, spojeným visutým mostem přes řeku, střežila příchod do Tábora. Ve výklenku věžním utěšovala krále Václava IV. jenom tichá hudba vln, zaznívající zdola pod okenní mříží, neboť nebylo moci, jež by tehdy mohla vysvobodit českého panovníka z rožmberské vazby. Teprve jinému vězni, tentokrát kněžskému, se zázračně podařilo získat svobodu. Václav Koranda, jda s táborským vzkazem na Bechyni, byl jat i se svým průvodem zbrojnými Oldřicha z Rožmberka a uvězněn v patře Šestihranné věže. Nic nebyl platen ochranný glejt, dobrovolně daný věrolomným velmožem, táborské poselstvo čekala hořící hranice. "Trvali společně na modleni, i spadli náhle řetězové z rukou jejich a anděl Páně, otevřev dveře u žaláře, vyvedl je ven." Něco podobného jsme čtli ve Skutcích apoštolských, i nedivme se, že táborští kněží právě touto biblickou obměnou vykládali vysvobození "bratří" ze zajetí babylónského. Asi strážní nedbale spoutali vězně, pouta povolila, zajatci přemohli spící oděnce a překvapeného vězného Odolena zavázali strašnou přísahou pod trestem věčného zatracení, aby sdělil táborským tuto událost. Ohradili se a čekali. Už cepníci z Tábora jsou dole v městečku, už stojí pod zdmi hradu, z věže se ozývá volání: "Hr, Tábor! Hr, Tábor!" Na hlavy obránců padá kamení, purkrabí marně naléhá, zmatení veliké nastává mezi zbrojnoši, zatímco nepřátelé jako pohněvaný roj se hrnou na nádvoří a bijí a tepou! Ještě druhý hrad je třeba ztéci, teď, okamžitě! Vyděšená posádka utíká a hrad je vzat bez odporu. I věrní rožmberští poddaní, přispěchavší na pomoc ze Soběslavě, hledají po krátkém boji spásu v rychlostí svých nohou. Starý letopisec nám kronikářsky obšírně vypráví tuto dramatickou událost: NesHtedlné zboží od klenotův, od íiil, pásův zlatých a stříbrných, spinadel, od perel, od kalichů, od monstranci, korunu také s berlou biskupskou z Milevska, od knih, vornátův, od jiného mnoho roucha drahého, od sub sobolových a kuních nalehli sou. Kteréžto vici sousedé, tak jako svétSti, aby jim tu pochovány byly, svesji sou; kdez sou se nadali tém vlcem býti beirpeíenstvi, víecky své vici, statky ztratili sou. Ale knize Heřmana mnicha, nykopolenskéko kostela tytulovaného biskupa, na hrade vétíím se dvéma knižimi jatého, kterýžto biskup býval farářem v Milidní, skrze pana z Rožmberka k radosti pana Čeňka byl dán, protone pan čenék téhož biskupa na Lypnici dlouho držel, aby kněží světil při letu Páně 1417, kterýchžto arcibiskup světiti nechtěl, na řece pod hradem tekoucí utopili sou.
...
Jen staletý smrk, pojmenovaný po Korandovi lidem této krajiny, stojí podnes pod přiběnickou skálou; možná, že brzy se převalí přes něj vody chystané přehrady, které zaplaví celé toto údolí Lužnice.