• 
• 
• 
• 

Perun

Perun na Wikipedii

Reference

• Pastvy :: odstavec 13

  Když s věže zavolalo klekání, krajina temněla soumrakem od třemšínské strany a zlatá tvář rybníka Zlatohlavu mizela v šedém závoji. Tu oživovaly stíny stromů a dýchaly svými pohanskými kouzly. To nebylo mračno, které hrozivě rostlo do obludných podob a rozměrů - to byl sám Perun, vládce hromu a blesku. Z trávy chladila rosa a bosé nohy se měkce bořily do teplé podušky vyhřátého prachu, když v průhonu nad temnou vlnou praskajícího žita vyhlédla za kravím hřbetem ponurá, přísná tvář staré vědmy. Byla z lučanské krajiny, ze Strabova dvorce. Pocit bezděčného strachu z věcí neznámých a tajemných přejel studenou rukou po horkém čele, táž úzkostná bezbrannost třásla se v duši, jako když jsme po prvé zabloudili v lese nebo viděli sinavou, nepohnutou tvář mrtvého. Ještě doma se bál poděšený pasáček podívati do čtverhranu okna, aby tam nezahlédl uhrančivý zrak a měsíc zastřený havraním křídlem, z kterého potichu kapala krev. Vždyť i nevinné květináče nebyly ničím jiným než připravenou popelnicí.

• Prácheň :: odstavec 5

  Kdo nám poví jména knížecích úředníků, popravců, spravujících na úsvitě dějin ze zdejšího hradiště řídce rozseté osady tohoto kraje? Po hradské cestě přicházívali osadníci v určený čas, aby odvedli berni: vybrané kusy bravu a skotu, voští i drůbež i štůčky vybíleného plátna. Synkové potěžkávali mohutné meče vladařových zbrojnošů, toužíce ve snách po hradní službě. Zdola od řeky tiše zazníval přesýpaný písek na primitivních sítech a do zad polonahých ryžovníků se palčivě opíralo slunce. Byli to utečenci jiných kmenů nebo provinilí vyhoštěnci, tající pod čelem přízrak vraždy, či "holota" ostříhaných hlav, přivedená v zajateckých poutech z některé vojenské výpravy? Nasupená obočí jen tak tak skryla uhýbavý zrak, v němž bys marně hledal nějaký čistší záblesk bohatšího života vnitřního. Jak asi neradi káceli tito robotní posvátnou lípu, v jejímž stínu se černala dřevěná socha Perunova; s jakými pocity hleděli na nové podivné znamení, vztyčené zde na nádvoří rukou biskupa Metoděje, vyslaného do těchto končin samotným vojvodou Bořivojem? Co asi cítila jejich přírodní duše při prvním zaznění zvonu, co si představovala při první modlitbě Otčenáše ? S podivem hleděli na nový obřad pohřbu, kdy tělo nebožtíkovo neshořelo na hranici, ale bylo spuštěno do země. Dívky neoslavovaly už v čas slunovratu Ladu, bohyni lásky tělesné, ani Živu, dárkyni života, ale v čase májovém nosily kvítí k nohám Panny, která porodila bohočlověka.

• Pastvy :: odstavec 12

  Když s věže zavolalo klekání, krajina temněla soumrakem od třemšínské strany a zlatá tvář rybníka Zlatohlavu mizela v šedém závoji, tu oživovaly stíny stromů a dýchaly svými pohanskými kouzly. To nebylo mračno, které hrozivě rostlo do obludných podob a rozměrů - to byl sám Perun - vládce hromu a blesku. Z trávy chladila rosa a bosé nohy se měkce bořily do teplé podušky vyhřátého prachu, když v průhonu nad temnou vlnou praskajícího žita vyhlédla za kravím hřbetem ponurá, přísná tvář staré vědmy. Byla to známá z lučanské krajiny, ze Strahova dvorce. Pocit bezděčného strachu z věcí neznámých a tajemných přejel studenou rukou po horkém čele, táž úzkostná bezbrannost třásla se v duši, jako když jsme poprvé zabloudili v lese nebo viděli sinavou, nepohnutou tvář mrtvého. Ještě doma se bál poděšený pasáček podívati do čtverhranu okna, aby tam nezahlédl uhrančivý zrak a měsíc zastřený havraním křídlem, z kterého potichu kapala krev. Vždyť i nevinné květináče nebyly ničím jiným, než připravenou popelnicí.

• Prácheň :: odstavec 4

  Práchni, jak vyjádřiti celou složitou podmanivost tvého jména a místa? Zbořme zídku prostoru a času a nechme promlouvati ústa vln a listí, jistě se dozvíme víc, než mohla zaznamenati do knih ruka písařova. Naše zvídavost se bude stále ptáti na osudy rodů, jež zalidnily tuto krajinu už v dobách, vymykajících se každé paměti lidské. Bože, kterými asi slovy bychom se dorozuměli s prvními příchozími, kteří za hliněnými valy sroubili na této výšině první hradisko, aby ochránili před vpádem některého z nepřátelských kmenů své ženy a stáda. Byl to jistě lid divoký, sedící na zvířecích kožich v zemních jamách, spíš posunčinou se domlouvající než promyšlenou stavbou vět. Či lo už byli pokojnější obyvatelé pastevečtí, nemyslící tolik na výboj, jako spíš na píseň, kterou u hliněného přeslenu předzpěvovaly nad ovčím rounem plavé ženy širokých boků, s očima barvy kvetoucího lnu, z jejichž rtů, prudce opojných, kanula slova jako med? Kdo nám poví jména knížecích úředníků, popravců, spravujících na úsvitě dějin ze zdejšího hradiště řídce rozeseté osady tohoto kraje? Po hradské cestě přicházívali osadníci v určený čas, aby odvedli berni: vybrané kusy bravu a skotu, voští i drůbež i štůčky vybíleného plátna. Synkové potěžkávali mohutné meče vladařových zbrojnošů, toužíce ve snách po hradní službě. Zdola od řeky tiše zazníval přesýpaný písek na primitivních sítech a do zad polonahých ryžovníků se palčivě opíralo slunce. Byli to utečenci jiných kmenů, nebo provinilí vyhoštěnci, tající pod čelem přízrak vraždy, či "holota" ostříhaných hlav, přivedená v zajateckých poutech z některé vojenské výpravy? Nasupená obočí jen tak tak skryla uhýbavý zrak, v němž bys marně hledal nějaký čistší záblesk bohatšího života vnitřního. Jak asi neradi káceli tito robotní posvátnou lípu, v jejímž stínu se černala dřevěná socha Perunova; s jakými pocity hleděli na nové podivné znamení, vztyčené zde na nádvoří rukou biskupa Methoděje, vyslaného do těchto končin samotným vojvodou Bořivojem? Co asi cítila jejich přírodní duše při prvním zaznění zvonu, co si představovala při první modlitbě Otčenáše? S podivem hleděli na nový obřad pohřbu, kdy tělo nebožtíkovo neshořelo na hranici, ale bylo spuštěno do země. Dívky neoslavovaly už v čas slunovratu Ladu, bohyni lásky tělesné, ani živu, dárkyni života, ale v čase májovém nosily kvítí k nohám Panny, která porodila bohočlověka.