-
Vlachovo Březí ::
odstavce
18, 20
Jdu básníkovou krajinou, vyvolávaje si jeho přírodní dojmy - ale, drahý Jene Nerudo, které "bílé kvítko" jste tu vlastně viděl v krůpějích podzimí nich mlh? Je tu řebříček, je tu parnasie i "sedmikrása bělolistá" - ale "bílé kvítko jahodové" přece už dávno, dávno odkvetlo.
...
Nechtěl jste snad vyjádřiti touto (nechtěnou?) záměnou nějaký vnitřní neodbytný pocit, posledními verši tak rozpačitě napověděný? Tato botanická zmýlená se mohla snadno přihoditi básníku výlučně městskému (i když o něm víme, že svá dětská léta aspoň zčásti prožil na venkově) - ale proč to omlouvání za lásku, jarem dýchnutou do pavučin jeseně ? Parnasii jste znal. Nejde o omyl.
-
Krajina Jana z Husince ::
odstavec
3
Na rulových útesech u říčky Blanice živoří kleč a podzimní hořce dýchají do mlh temněfialovou kajícností. Je hořká i vůně vodních mát a bledost parnasií na lukách pod březovými hájky vyvolá dojem dívek souchotivých. Náprstníky na stráních pod Lažištěm tají ve svém drsném kalichu jed, ale jsou jediným lékem pro srdce nemocná. (Rty okoralé pro suchý polibek chudoby.) Přivoň k nim, jsou bez vůně, jako popel z ohníčku pasáčkova, rozvátý vichřicemi. "Vše je tak po česku chudé", Jene Nerudo.
-
Prácheň ::
odstavec
12
Vždycky mě zajímalo, co si vlastně Adolf Heyduk představoval pod slovem srdečník, když jím nazval jednu básnickou sbírku (Hořec a srdečník). Dozvěděl jsem se později, že tak nazýval šumavský lid tolii bahenní pro její srdčitý list. Tato květina má však ještě jedno pojmenování, úžasně krásné: parnasie. Její bledý květ, ohlašující z mlh podzimní chlad, je skutečně jakoby utkaný z par. Tedy tímto květem mínil pootavský slavík svůj srdečník. Nevěděl asi, že srdečník je také botanický název docela jiné, rumištní rostliny (Leonorus), která má drobný, bledě nachový kvítek a podle Přešla "smrdí, chutná hořce a jindá se potřebovala v lékařství". Na školním dvorku v Hejné jsem ji konečně poznal in natura, když mně ji tam ukázal jeden z nejlepších znalců pošumavské flory, ředitel Josef Vaněček.
-
K metropoli kraje ::
odstavec
133
Jindy naše pouť směřovala ke Kuglvaidu. Kvetoucí parnasie v lukách za Brlohem nasvědčují horské poloze, ale třešňové aleje, pro zdejší okolí příznačné, jsou svědectvím vhodných tepelných podmínek pro jejich růst. Zdejší krajina, uzavřená pásem vrchů proti drsným severním větrům, je jistě příznivá sadařství i zemědělství. Červené jeřabiny nad dozrávajícími ovsy dovedly nás k luční pěšině, při níž se stříbřila hláď malého rybníčku, v níž se tměl odraz zamyšlené smrčiny a břehy se červenaly rozkvetlým kyprejem, rosa jiskřila v travách tak sytě zelených a tak čistých, jako by je tu příroda připravila pro tance rusálčí. Stmívavý stín jedlí a tmavě zelené ticho dřímají nad kamennými zbytky hradu Kuglvaidu, který byl za Oldřicha z Rožmberka dobyt královským vojskem a proměněn v rozvaliny. Jen osmihvězdí listů mařinky vonné a její bílý květ napovídají příběhy o hradních pannách, modré zvonky na skále neslyšně vyzvánějí k jejich rozjímavým samotám a suché bukové listí probouzí náš krok k unikavé rozpomínce na doby, kdy se tu rozléhal třesk zbroje a za cimbuřím procházela stráž. Hledáte-li krajinu zelenou a tichou, navštivte tento pozapomenutý kout. Jsou zde svažité pastviny mezi osamělými duby a smrky se stády strakatých krav, jsou zde lesy laděné do černě a indiga, překvapí vás tu žlutý terč mléče v zeleném ovse stejně jako čistec bahenní, kvetoucí na houpavém mokřadle.
-
Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
47
Vzpomínám na toulky touto krajinou mezi loukami, močály a borovými lesíky v jednom prosvítavém srpnovém jitru, kdy proti slunci svítila rosa a v mokrých příkopech kvetla bílá řeřišnice potoční a červivec, třasaviska byla plná klikvy, rojovníků a vlochyně, podzimkový čas už přivolávaly vřesy, parnasie a starčky, mezi žitnými panáky hnědly první podmítky a na zrajících ovsech se leskly v síti babího léta přečisté stříbřité krůpěje. Vzduch voněl vodou, zemí a tesknotou...
tolie bahenní
