• 
• 
• 
• 

eremita

Poustevník na Wikipedii

Reference

• Sláva Sušice :: odstavec 56

  A potom zase vrch a důl přes rozsáhlé vřesoviště a pastviny až k Dobré Vodě se zázračnou studánkou, kostelem a hospodou, k Vintířově skále, kde dávno už poustevničil eremita Vintíř, mezi šumavskými Němci uctívaný jako jejich domácí světec. Česká vzpomínka jej spojuje s bojem knížete Břetislava o udržení samostatnosti země a poustevník Vintíř sehrál zde úlohu velmi neblahou. Převedl vojsko německého císaře tajnými stezkami Čechům do zad a tato zrada umožnila nepřátelské vítězství.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 53

  Před Češticemi vejdeme do modřínového lesa, v němž se bělá známá češtická Kalvárie, postavená nejprve na začátku osmnáctého století a přestavěná po zničujícím požáru do dnešní podoby o sto let později. Klasicistní kaple svatého Kříže je architektonickým středem této soustavy kapliček, z nichž nejbizarněji působí poustevna. Freska znázorňuje eremitu pohrouženého v modlitbách nad knihou, křížkem a lebkou v romantickém seskupení pro podívanou lidovým návštěvníkům. Malá třesnovka před vsí skýtá stín pro odpočinutí poutníkovo, trávu zase housátkům, hlídaným poklimující babičkou. Románská věž kostela svatého Jana Křtitele, charakteristická svými sdruženými okénky, se bělá na modrém pozadí nebes. Uvnitř mě okouzlily gotické fresky v presbyteriu, dále podkruchtí a velmi krásný obraz na hlavním oltáři, představující stětí svatého Jana Křtitele. Pod kostelem je zámek, přestavěný z původní tvrze vladyků z Češtic, jimž patřilo zdejší zboží po tři století. Měli stejné erbovní znamení jako Hodějovští, s nimi spříznění, totiž bílého nebo zlatého kapra. Nedaleké Doubravice patřívaly Přechům z Češtic a z bývalé tvrze se tam uchovala jen věž, dnešní kolářská dílna. Tento úkryt i výpadiště loupežných rytířů vzaly za své při trestné výpravě sousední šlechty, jejíž zbrojní tvrz vypálili a rozbořili.

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 16

  Před mnoha lety se vracel jeden voják z Itálie domů do Velešína. U Říma se setkal s poustevníkem, který ho oslovil česky a tázal se ho, zda ještě stojí v údolí u Dolního Dvořiště prastará lípa. Překvapený voják s úžasem vyslechl doznání starého eremity, svého krajana, který mu svěřil svůj pohnutý životní běh, jistě neobvyklý, a vyslechl daleko od domova dávné příběhy z rodného kraje, o nichž nemel ani potuchy. Starý kajícník byl v své mladosti příslušníkem loupežnické posádky v Louzku, zle hospodařící v lesnatém okolí hradu. Bývalý stupka, nyní oděný řeholním rouchem, číhával často v lese za lipou na kupce a pocestné, a proto mu zůstalo v paměti právě toto místo. Svěřil užaslému vojákovi, že v zmíněném údolí byla sklepem s podzemními chodbami stejně jako na Louzku, kam lupiči ukrývali nejcennčjšl lup, ukořistěný na obraných a zavražděných obětech. Starý poustevník velmi úpěnlivě prosil svého krajana, aby poklady vyzvedl, věnoval je na zbožný účel a usmířil tak krvavé činy kajícnikovy. Voják chtěl upřímné splnit krajanovo poslední přání. Stará lípa ještě stála při jeho návratu, nalezl i sklepení, ale pokladů se nedohledal. Pověst je určila tomu, kdo se odvážné za nimi vypraví v hodině duchů. Ten prý si je modlitbami přivolá a tím osvobodí duši poustevníkovu...

• Mrákovská neděle :: odstavec 11

  Usadil se na čas v Mrákově v tísnivém okupačním ovzduší, pilně tu maloval a nakonec uspořádal ve škole výstavku svých prací. Nejoblíbenějším jeho mrákovským modelem byl "děrek Marytuc", takový jadrný Chod k pohledání, který už jenom opatroval vnoučata a s mladými už nemusil na pole. Měl proto dost času posedět s malířem, posedět i porozprávět, takže mu s ním příjemně ubíhal čas. Jaké však bylo překvapení, když spatřil za oknem školy svůj kontrfekt, hledící přímo na kolemjdoucí. Pozapomněl totiž na svá léta a domníval se, že je stále oním pohledným chasníčkem, do jehož náruče letěla děvčata při muzice jako včely na med. Nepomyslil na čas, který pustoší ještě jinší hodnoty, než je mladá tvář. Mrákovským se výstava líbila a začali mezi sebou vybírat peníze na oltářní obraz svatého Václava. Když vybrali přes třicet tisíc korun, obrátili se na umělce, aby jim světce vymaloval. Snad mu přesně nevysvětlili své přání, snad se domnívali, že malířova představa se shoduje s jejich, trpělivě čekali na hotové dílo. Když je postavili na oltář, bylo vidět na všech tvářích nepopsatelné rozčarovaní. Chodští sedláci počítají světce-knížete k "nebeské kavalerii", musí sedět na koni a musí to být kůň jako panna. V tomto punktu si nedají nic namluvit ani vymluvit. Malíř však namaloval světce jako nějakého chudého klečícího eremitu v trní, bez koně, bez zbroje, bez přílby. U světcovy hlavy spatřili nějaký klobouk, tak málo zdůrazňující knížecí důstojenství, a tato svatozář byla ještě namalována našišato. Když se ani panu faráři nepodařilo přesvědčit věřící, přijel z Domažlic pan vikář, ale ani ten neuspěl s výkladem, že malíř má právo na svoje pojetí. Neuznali pěšího světce Václava s nažloutlou tváří churavce za hodná svých modliteb a jeho obraz pověsili do šera na kruchtě.