bitva na Bílé Hoře

Bitva na Bílé hoře na Wikipedii

Reference

Stříbrné Hory :: odstavec 5
Vyjděme lipovou alejí od Hradešic, jejichž kostel si ve věži uchoval romanské zdivo a v podstřeší jednu z nejstarších výtvarných památek kraje, fresky, které pamatují konec dvanáctého století. Náhrobek Johanky Švihovské v Nalžovech nám připomene náboženské rekriminace z doby těsně po bitvě bělohorské. Tato ochranitelka českých bratří musila být uložena do chrámového hrobu téměř tajně, bez pohřebních obřadů, jak se dočítáme v "Pamětech" Jana Jiřího Haranta z Polžic. Sluneční hodiny na hradešické faře mají nabádavý nápis: Una sit ex his secunda. Hradešice měly ještě jiný primát: byla tu zavedena v Čechách první výroba známého Panuškova uherského salámu. Zcela blizoučko leží Černíč, bohatá selská ves s nedalekým zalesněným kopcem Semlinou, kde se nacházely při lesních pracích popelnicové střepy z pradávného pohřebiště. Katastrem sousedí s Hliněným Újezdem, malou obcí, ale dobře známou v celých Čechách. Zde vzniklo jedno z prvních jednotných zemědělských družstev v kraji a do odlehlé vsi se začali sjíždět zemědělci z dalekého okolí, aby tu zhlédli výsledky nového způsobu hospodaření, jež se tu plně osvědčilo. Na scelených pozemcích hučí traktory a za vsí svítí novotou stavby moderní drůbežárny a kravína. Předsedu družstva jsme viděli i na projekčních plátnech kin, kde se divákům představil s honosným osobním autem. Za Černíčským potokem svítí na kopci daleko viditelná ves Vlkonice. Pověst vypráví, že zde na místě čtyř statků stával panenský klášter, rozbořený Žižkou při obléhání hradu Rábí, jehož zříceniny se bělají v blízkosti Vlkonic nad řekou Otavou. I jedna část katastru si zachovala starý název "Na klášteře". Vrch Džbán s nepatrnými zbytky hradu byl sídlem rytířského rodu z Budětic, jenž se brzy vyšvihl mezi nejbohatší rody panské, a jedna jeho větev založila mocný hrad velhartický. Dříve ještě než bylo vystavěno Rábí, patřila k budětickému hradu celá široká krajina sahající hluboko do Šumavy. Ves téhož jména má kostel rovněž románského založení, s kamenným gotickým sanktuariem, žulovými středověkými epitafy i gotickou Madonou, umístěnou v zaskleném výklenku vnější zdi presbyteria. Od Budětic už vlastně začíná krajina sušická a my se vracíme zpátky k Hradešicům.
Hlasy domova :: odstavec 85
Také žádná vzručená historie naším městečkem neprocházela. Archeologické nálezy prokazují existenci osídlení našeho domova už v 10. století, první historickou zprávu o něm máme z roku 1183 a již před husitskými válkami byly Bělčice městečkem. Na starém tvrzišti u Hrádku se střídaly vladyčí rody, z nichž Běšínové vládli téměř dvě století. Oni dali podobu dnešnímu kostelu, přestavivše jej do pozdní gotiky, která se honosí sklípkovou klenbou lodi, nejsevernejší v jihočeské oblasti. Za jejich vlády byla postavena radnice v jagellovské době a všechny rybníky kolem dokola máme tu po nich na památku. Tesne před bitvou bělohorskou stává se vrch Budín dvoudenním tábořištěm armády Bedřicha Falckého, který zde osobně povzbuzoval své vojáky, potom už zdejším městečkem projíždí bělohorský vítěz s 500 vozy kořisti do Bavor a válka třicetiletá zpustoší místo i kraj. V okolí zaniká ves Záluží s vladyčí tvrzí i ves Telčovice a bělčické zboží přechází na vrchnost lnářskou.
Strakonice :: odstavec 34
Ani nevšímavost pozdějších časů, ani chlad a střízlivost okolí nemohou utlumit čistý výdech těchto míst, patřících poesii. Poučený zrak odhrne s nich i cíp floru tragedie bělohorské, kdy po odchodu kalvínského vojska Mansfeldova nalezli zde jesuité obraz Bohorodice s vypíchanýma očima. Nesen jako korouhev v čele zfanatisovaného cizáckého voje stal se zástavou moci trestájící, která na bělohorské pláni rozhodla osud této země na tři století. Ne bez zachvění prohlížím jeho kopii, visící vedle postranního oltáře. Reliéf svatých Tří králů připomíná výtvarnou vlohu skrytou v lidu, který má tak blízko k dřevu a Šumavě. Bělohorský kostel Matky Boží Vítězné je jen replikou chrámu římského, vystavěného pod dojmem této události. Katolicitu strakonickou si nějak hlouběji uvědomíš i vzpomínkou na panskou jednotu, která z tohoto hradu nečesky a sobecky mařila moudré vladaření krále z Poděbrad. Maltánský kříž vyvolává mimoděk i jiné obrazy, zastřené truchlorouškou...
Krajina alšovská :: odstavec 55
Nad soutokem Otavy s Vltavou šedne skála, na níž na místě starších hradišť strmí od počátku třináctého století královský hrad, založený Václavem I., za jehož doby se kolem dokola rozléhal psí štěkot a láni psovodů, neboť tento Přemyslovec byl náruživě milovný lovu. Zvíkovský hrad stal se svědkem sporů mezi starým králem a jeho synem Přemyslem Otakarem, který s pomocí šlechty chtěl se zmocnit trůnu; synovy vyjednavače, mezi nimiž byl i biskup Tobiáš, dal prchlivý král na Zvíkově uvěznit. Později byl královský hrad Zvíkov zastaven pánům s erbem pětilisté růže, za Oldřicha Rožmberka se stal spolehlivou oporou proti táborům, po Rožmbercích se dostal do majetku Švamberků a na Zvíkově se jejich posádka držela statečně ještě dvě léta po bitvě bělohorské proti císařské moci, kdy byl hrad dobyt nejvyšším lajtnantem Lichtensteinova pěšího regimentu Grambem, a od té doby patřil Eggenberkům, po nich Schwarzenberkům.
Třeboň :: odstavec 45
Ve Lhotě už měli před první světovou válkou scelené pozemky, Mazelov zas svého písmáka Václava Frolíčka. Zachoval se i "pelikán" na trhání zubů, s kterým kovářka Fiřtová uměla prý zacházeti lépe než mnozí zubní lékaři, vydatněji technicky vyzbrojení. Viděl jsem jej na vlastní oči u ševětínského lékaře dr. Suchana, známého v kraji svou rázovitostí a osobitými lékařskými metodami. Poseděl jsem s ním v hospodě, kde čepovával trunk Šimon Lomnický z Budce, Rudolfem II. na básníka korunovaný a jako básník dvorský obdařený hojnými příjmy. Po bitvě bělohorské byl prý pro jednu bouřlivou píseň ztrestán stem ran, zchudl a žebral, nazývaje sám sebe Ptocheus. Jung-mann vypočetí na 42 jeho spisů obsahu náboženského, moralistního i satirického. Nejšťastnější dobu života prožil asi v Ševětíně, kde spisoval, šen-koval a jeden čas i rychtařil, pobyv tu po boku své druhé manželky 34 léta.
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 12
Dírnou poznáme okamžitě podle mohutné chrámové věže s arkádovitými výklenky i podle cibulky zámecké věžičky, kterou zrcadlí úzký, protáhlý rybník, obklopený kolem dokola vzrostlým stromovím parku. Jak tu musí být krásně na jaře, když bílé svíce rozkvetlých kaštanů vidíme dvojmo, v korunách i na tmavé hládi, a když vzácně vzrostlé stromy jsou rozezpívány písněmi z ptačích hnízd. Tehdy také na modrém pozadí nebes vyniknou všechny bílé starodávné štíty na dírenské návsi, skládající obraz půvabnosti přímo alšovské. Z historie vzpomeňme Bohuslava z Dírné, držitele staré tvrze, stojící na místě dnešního zámečku, přestavěného v 18. století. Tento rytíř byl ve stavovském povstání přívržencem zimního krále Fridricha Falckého a po bělohorské bitvě mu byl zkonfiskován všechen majetek. Tragická postava českého exulanta jistě zaujala i historika Tomáše Bílka, jehož Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618 celým srdcem sympatizují s evangelickými emigranty. Tento historik pocházel z Deštné, kam vede cesta zpátky na Červenou Lhotu a odtud lipovým stromořadím krajinou celkem chudou. Jméno Deštné rozšířila radioaktivní minerální voda zvaná "Deštěnka", u jejíhož pramene byly založeny lázně dříve hojně navštěvované. V kapli visívala slavná Assumpta z Deštné, deskový obraz z poloviny patnáctého století, dnes chovaný v pražské sbírce starého umění. Pětilistá růže na portálu gotického chrámu svatého Othona není znakem řádu německých rytířů, kteří jej založili, ale za zhlédnutí stojí kamenné gotické sanktuarium, křížově sklenutá presbyteř, gotický portál sakristie i krásná renesanční křtitelnice.
Od Milevska k Bechyni :: odstavec 36
Rozhlédněme se po kraji! - Není odtud daleko do Borotína. Hradní zříceninu znají čtenáři Grillparzerovy Pramáti, méně už vědí o mistru Janu z Borotína, obhájci kompaktát a neúprosném odpůrci mnicha Jana Kapistrána, ale měli by vědět o jiném členu pánů Borotínských, Mikuláši, i když je to vzpomínání neblahé. On první napadl tábory v bitvě u Lipan, první se svými skočil do jejich válečných vozů a rozhodl svou odvahou tuto bitvu ve prospěch panstva, jehož sobectví dovedlo národ až na Bílou horu... Roman Cikhart věnoval borotínské historii mnoho času a studia; rádi jsme čítali jeho články v Jihočeském historickém sborníku. Borotín, toť také rodiště muzikantského kantora Jana Kypty, jehož Deník, před časem vydaný, zaujal mnohé čtenáře.