Plánice

Plánice na Wikipedii

Odkazy

Domovská stránka

Reference

Stříbrné Hory :: odstavce 9-10
Na západním svahu Slavníka leží Neprochovy, malá ves s dvorem na místě staré tvrze, kde vládli Zmrzlíkové ze Svojšína, z nichž jednoho můžeme zařadit mezi hejtmany Žižkovy. Na návsi překvapí kaplička s vysokou dřevěnou zvoničkou na nízké šindelové střeše, kterou tesař ještě opakuje tvarem v Černíči a Vlkonicích. Staré založení mají i Těchonice s kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož sakristie zůstala z původního gotického kostelíka, později přestavěného do barokního slohu. Nad rybníkem aspoň z terénu uhádneme fortifikační ráz tvrziště, které ještě v polovině šestnáctého století patřilo Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, jehož žulový náhrobník udává rok jeho úmrtí 1558. Do Těchonic umístil Karel Klostermann část dějiště svého románu "Vypovězen", z něhož rozsáhlejší dějová část patří sousedním Velenovům. Realistickému pohledu romanopiscovu neupřeme hloubku vidění do osudů chudých lidí zdejších končin i do smutného údělu "obecních dětí", jejichž život jsem poznal po půlstoletí ještě sám. Někde, zdá se mi, je však naneseno příliš černě v charakteristice kraje: "... vždyť je to kraj Bohem prokletý... a vlci jako by tam přebývali, a ne lidé". Chudoba kraje je patrná na první pohled z kamenitých pastvin, které charakterísují celé Plánicko, vysoko položené a otevřené studeným větrům. Velenovské Škádlí v kraji přezdívkou "šťaváci", protože prý mívají na pouť šťávu ze zelí. Oni zas na oplátku říkají stříbrnohorským měšťanům "třepáci". Velenovy mají v něčem jiném krajový primát: jsou největší obcí na horaždovickém okrese a jejich ves je rodištěm bývalého českobudějovického biskupa Josefa Hůlky, který si uchoval skromnost rodného prostředí až do smrti. Byl to vskutku lidový biskup. I pohřeb si přál prostý a žádné světské bohatství po sobě nezanechal. Osvědčil se jako příznivec studentů z rodného kraje a mnoho z nich jeho podporou vystudovalo seminář. Okolo Velenov nastavěl mnoho křížů a myslím, že í kostelík mají po něm Velenovští na památku. Na cestě z Velenov do Plánice leží Zborovy s nejstarším kostelíkem v krají, jehož románská rotunda je jediná svého druhu v celých jihozápadních Čechách. Jeho založení je připisováno napůl pověstí a napůl legendě. Do křižáckých válek se prý vypravil i zdejší rytíř Hanuš z Boru. Byl zajat Turky a uvržen v okovech do žaláře. Plynula léta a žádná naděje nebyla na vysvobození. Tu rytíř se obrátil v modlitbách k svatému Janu Křtiteli a slíbil, podařídí se mu uprchnout ze žaláře a navrátit se domů, že postaví ve vlasti svatyni k uctění tohoto světce. V noci se mu prý zjevil svatý Jan a vyvedl ho z vězení. Po velikých útrapách a dlouhé cestě se dostal rytíř Hanuš do vlasti, ale doma ho z počátku nikdo nepoznal. Do války odjížděl mladý muž a vrátil se stařec s rozrytou tváří, s vlasem a vousem bílým jako mléko. Splnil svůj slib, a kostelík přečkal mnohou pohromu až po dnešní čas. Spisovatel Prokop Chocholoušek, který se nějaký čas zdržoval v Plánici, napsal ze zdejšího prostředí historickou povídku "Na dvoře krále Václava", jejíž děj umístil zčásti do Zborov a zčásti do Zavlekova. Na zborovském hrádku roste kleč a mezi zbytky zdiva vidíme bažanku, svídu i brslen a po lišejníku na kmeni křivé sosny se šplhá do větví ještěrka. S výšiny zahlédneme Kvášňovice jako pozdrav kraje Prácheňského, radický ovčín s topoly, Strážovice i zámeček lovčický. Plánicku patří poutní kostel nicovský, jedno z posledních děl Dientzenhoferových, kde radu let jako farář působil František Kašpar, autor mnoha sbírek veršů jednak inspirace náboženské, jednak zaměřených přímo ke kraji, jehož drsnatou chuť dobře znal a po svém vyjádřil. V Plánici vzpomeňme dvou jmen. Devět let tu působil jako rada probuzenecký básník Šebestián Hněvkovský, který zde za svého pobytu napsal směšnohrdinský epos "Děvín", ve své době hojně čtený, a baladu "Půlnoční soud v Klatovech", tištěnou v příloze Vídeňských novin v roce 1815. O českém Edisonu, vynálezci obloukové lampy ing. Františku Křižíkovi, zdejším rodáku, píši podrobněji na jiném místě. Malíř historických obrazů Karel Svoboda, uctívaný Alšem, patří svým zrozením rovněž do Plánice.
Z Plánice už není daleko k rybníku Hnačovskému, v jehož blízkosti se na Nové Hospodě narodil básník Rudolf Mayer, druh Máchův a Nerudův, autor první české básně sociální, nazvané "V poledne". Tesknota "Stínů večerních" a melancholie "Znělek nočních", plné máchovského neklidu, zaznívají ztlumenou melodií z ticha této krajiny, do jejíhož sirotčího smutku se tento básník vposlouchával nadmíru citlivě:
Klatovy :: odstavec 17
Jméno Františka Křižíka, plánického rodáka, proslulo daleko za hranicemi svými objevy v oboru elektřiny, a básník Jaroslav Kvapil z blízkých Chudenic zapsal se trvalou pamětí do dějin Národního divadla; svým podnětem k manifestu českých spisovatelů za první světové války do vědomí celého národa. Za nedělních odpůldní pod starými stromy městského sadu zní marnivá hudba do kroků švadlenek s rozpíchanými prsty, a na písku pěšin si děti staví zámky svých snů.
Od Milevska k Bechyni :: odstavce (45), (53)
Náš chudý bratr v Kristu přestěhoval sem tehdy ze zapadlé farky nicovské v kraji plánickém své úly, folianty a kresby... ale jistě i tady pomáhal svým osadníkům radou a skutkem. Nerad opouštěl sídlo Matky boží nicovské, jíž oddaně sloužil v barokním Dientzenhoferově chrámu, postaveném mezi vrchy kamenitého Pošumaví, kde svými farníky milován prožil celý mužný věk. Nebyl věru Nicov bohatou prebendou: chudý kraj, chudý farář. Ze svého mála naškudlil, od úst si utrhávaje z přetenkého krajíce, padesát tisíc korun, aby dal opravit tento chrám.
...
Dva starci sedávali v parku pod staletým dubem, vzpomínajíce zjasněnou pamětí dnů své mladosti v končinách tak drahých oběma. Stařičký vynálezce, rodák plánický, vyvolával si v důvěrných hovorech nicovskou tišinu, kde jeho otec byl jeden čas příležitostným šenkýřem ve zrušené již panské hospodě, a chlapec s několika haléři v kapse lačně nakukoval o slavné nicovské pouti pod plátna bud, plných dobrot a sladkostí. Z nizoučkého domku plánického ševče nemohli mu valně přilepšovat na studiích, ba ani později ne, když z Klatov přestoupil do Plzně. Týdně za ním docházívala maminka do vzdáleného města, aby mu v nůši přinesla pecen chleba - a jen své houževnatosti, vlastní lidem tohoto kraje, vděčil za všechny úspěchy, poctivé zasloužené. Nic nelze lapnout, všechno si musíme zasloužit - to byla životní devíza zkušeného starce. Není ze Stádlce daleko do Bechyně. I tam je kus jeho díla: první elektrická dráha v Čechách, vedoucí do Tábora... Starý básník se rád přihřál u tohoto ohníčku vzpomínání, vždyť stádlecké krajině pfívykly jen jeho včelí roje, ale on sám nechal v pošumavském kraji celé své srdce. Těžko zarůstaly kořeny stromu pozdně přesazeného v nové krajině, byť bohatší a vlídnější.