-
Stříbrné Hory ::
odstavec
34
Květ hořce i netřesku, připomínaný v toužebném vzpomínání na přírodu kolem Letov, i rozmarná báseň "Sylva" o loveckém psu, psaná ve vězení jako vánoční dar své ženě, uvádějí nás při četbě znovu do Stříbrných Hor a v krajině stříbrnohorské si zase my vyvoláváme na každém kroku jeho tvář s pocity vděčnosti nejen pro vzpomínku, ale i pro život plný dělnosti, hodný příkladu.
-
Krajina Jana z Husince ::
odstavec
3
Na rulových útesech u říčky Blanice živoří kleč a podzimní hořce dýchají do mlh temněfialovou kajícností. Je hořká i vůně vodních mát a bledost parnasií na lukách pod březovými hájky vyvolá dojem dívek souchotivých. Náprstníky na stráních pod Lažištěm tají ve svém drsném kalichu jed, ale jsou jediným lékem pro srdce nemocná. (Rty okoralé pro suchý polibek chudoby.) Přivoň k nim, jsou bez vůně, jako popel z ohníčku pasáčkova, rozvátý vichřicemi. "Vše je tak po česku chudé", Jene Nerudo.
-
Krajina mýtu ::
odstavec
38
U řeky Malše se potápí pod hladinu podivný pták skorec a mořská vlaštovka míří někam nad šípatky trocnovských rybníčků. Kvetly už v lukách parnasie, tu a tam se zamodraly hořce, vítr roznášel semínka odkvetlých arnik, i tučnice na mokřadle se už rozloučila s létem, když jsem pod dramatickými mračny obcházel krajinu kolem Ostrolovského Újezda za větrného dne, kdy hučelo v dubech a temně modrá zdvižená vlna Novohradských hor zdála se být na dosah ruky. Těžké, namoklé oranice se temně táhly k obzoru, mezi lesy žloudy už louky plné ostřice a starčků, a chalupy se odrážely ostrou svítivou bělí od lesních černav. Na březích Stropnice šedly rozstřílené bunkry, olšiny byly temnější než jindy, z vody válo chladem.
-
Od Hradce k Počátkám ::
odstavec
58
V dvacátých letech pobýval v počáteckém hotelu Modrá hvězda několikeré léto básník Jan Rokyta se svou rodinou. Miloval zdejší tichou končinu se zvláštním druhem olše zelené, lidově zvané "limbí", jíž lidové lékařství přikládá zvláštní léčivou moc. V zdejších lesích rád houbařil, ale hořcového květu se tu nikdy nedočkal - rozkvétá až v podzimkových dnech.
-
Obděnická pouť ::
odstavec
33
Snad... Byla to jen touha po mamonu, která zvala do křepenického zámku mistry alchymie, bez nichž si nedovedeme představit život rudolfínské doby, i když zkušeností z Třeboně se nemohly vykázat ani jediným průkaznějším úspěchem? Tento muž, který se jistě vyznal v lidech a musil překonat tolikerou záludnost a závist, nemohl přece podlehnout tak snadno očividnému, vemlouvavému šejdířství, proti němuž byl předobře vyzbrojen celou svou životní praxí, či v něm bylo přece jen kus člověka, omezeného svou dobou, kus fantasty, pokoušejícího přízeň paní Náhody? Byla tehdy mezi jeho vrstevníky nálada vskutku chiliastická, kdy byl očekáván konec světa, kdy v kostelích obou vyznání kazatelé rozjímali o marnosti všeho pozemského a poutníci se znovu vypravovali do Svaté země. Neměl snad i tento chiliasmus určitý vliv na opuštěného starce, který, podruhé ovdověv, usebíral své myšlení k posledním věcem člověka? V Dublovicích pochoval svou dceru Marianu, nad jejíž tělesnou schránkou dává do kostela vytesat týž náhrobek jako svůj v Obděnicích, ale s nápisem českým, jehož výraz však nevybočuje z obvyklosti podobných počinů. Přežil i pana Viléma, předposledního z rodu, v jehož dlouholetých službách okusil hořec i med.
hořec
