Sedlice

Sedlice (okres Strakonice) na Wikipedii

Související

kostel sv. Jakuba v Sedlici

Sedlice, obora, Starý zámek

Sedlice, lobkovický buk

Sedlice, panská hospoda

Sedlice, obora, Posvátný vrch

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

Rošice :: odstavec 25
Pražský student jistě se zájmem pozoroval pouťový rej, který se pestře rozvířil v samé blízkosti tetinčiny myslivny, jindy tak tiché. Byl to ještě živý projev lidového baroka. Zámecké čekanické služebnictvo mělo na starosti úpravu kapličky a jejího okolí. Děvčata uvila věnce, ozdobila jimi rám obrazu, vybílila zdi, zametla prostranství. Čekaničtí šenkýři přivezli objemné sudy a kramáři i pernikáři začali se stavbou plátěných bud. Na lesní cestě stříhali ušima vypřažení koně, ruce se míhaly a děti z hájovny, myslivny i blízké vsi pokukovaly zvědavě na tuto každoroční podívanou. V neděli přicházelo procesí z jednotlivých kolatur, z Blatné i ze Sedlice, ze Záboří a z Kadova a dále z vesnic od strakonické strany, od Mečichova a Hlupína, z Nahošína i Doubravice. Ta bývala zvlášť bohatě naparáděná. Kněžské kvadrátky se střídaly se svítivou bělí nažehlených družiček, které nesly vyzdobené "trůny" se sochami světic; za nimi šly větší družičky se sochou Panny Marie, svátečně oblečenou do blankytného nebo růžového pláště, a v týchž barvách byly i stuhy, vedoucí z dlaní děvčátek k nosítkům trůnu. Vdané ženy, černě oděné, s bílými šátky na hlavách, nosívaly sochu svaté Anny, nad hlavami vlály v slunci červené poutní korouhve ověnčené polním kvítím, zněl hlas předříkávačů i táhlý poutnický zpěv. Kolem druhé hodiny odpolední se řadila procesí v ustáleném pořádku. V čele šli hoši s korouhvemi, za nimi školní děti, dále družičky a ženy nesoucí trůny, kněží, zpěváci a nakonec ostatní poutníci. O třetí hodině byla vykonána obvyklá pobožnost, zazněly loretánské litanie, skončilo požehnání. Nyní se pomíchaly děti s dospělými, vítali se příbuzní a známí, nastala zábava i odpočinek. Děti utrácely v krámcích nastřádané peníze za mejdlíčka a cukrové "špalky", které v ústech dlouho držely svou sladkost, mládenci kupovali děvčatům perníková srdce, ženy obrázky do modlitebních knížek a dárky pro známé, kteří musili z nějakých důvodů zůstat doma. Hospodáři a chasníci se tlačili k pípám šenkýřů, babičky a hospodyně odběhly ještě s lahvičkami k studánce pro léčivou vodu. Když večerní slunce dloužilo stíny stromů, začaly se rozjíždět bryčky, nastalo loučení přátel a prořidlé řady poutníků se připravovaly k návratu do svých domovů. Mnohá dvojice se už k procesí nepřipojila a radši zabloudila do zšeřelých alejí krásných Rošických lesů.
Hlasy domova :: odstavce 193-194, 196, 198, 201, 206
Cihelna, ovčín a panský dvůr jsou vzpomínkou na staré hospodaření, boží muka na lidovou zbožnost, ale my nastoupíme další pouť strmými zátočinami stále do kopce až k Sedlici.
Slýchával jsem v kraji starou průpovídku, že ani kráva koupená na jarmarku v Sedlici není dobrá. Zdá se mi, že se tu lidová moudrost přece jen poněkud přehlédla i přeslechla. Nevím, která zkušenost přisoudila Sedlickým tento rys lidí neužilých, ale dnešním poměrům už dávno neodpovídá.
...
Po rytířských rodech Kaplířů ze Sulevic, Malovců z Pacova a Řepických ze Sudoměře dostala se Sedlice v držení panského rodu Šternberků, kteří nazvali sedlické zboží "zlatou kvočnou"; jistě právem, neboť z její kukaně se vylíhlo mnohé a mnohé další bohatstvo. Erboví hvězdy na portálku renesančního zámečku, v sedmnáctém století přestavěného z původní tvrze, a sgrafita na "velké hospodě" nám připomenou jejich jména. Hraběnka Černínová z Chudenic zavedla zde již v osmnáctém století domácké paličkování krajek, jehož výtvory representovaly jemnou českou práci i na výstavách v zámoří. Téměř dvě století patřila Sedlice Lobkovicům. Zůstala po nich jediná památka: ohrazená obora s vysokou zvěří, ale o té si povíme později.
...
Pod nebem cvrčků se klikatí polní cesty, do jejichž prachu kladou jabloně jemný stín svých prosvítavých korun, zabelají se čela krav, zadrnčí vůz a mezi šelestivými toteny luk se ztrácejí travnaté pěšinky plné rosy a ticha. K Velkému rybníku rojickému se svažují režné obdélníky zvlněných žitnišť, z nichž voní svlačec a čiřikají koroptve, na medulkách jetelů bručí čmeláci, jitro je rozezpíváno skřivany a v bramborových brázdách trhají ženy lebedu. Za proužky sosnových lesíků se stříbří rozlehlá hláď Milavy, nepohnutě ční zakřivené větvoví dubů na hrázi rybníka Velkoborského a vzadu, za Strakonicemi, v pobledlé modři strmí Boubín, do jehož měňavého zbarvení vložil Jan Pravoslav Koubek povětrnostní zkušenost celých generací, osloviv jej v jedné své básni "barometer našich rolníků". Nemusí být člověk zrovna rodákem sedlickým, aby pochopil tuto krajinu jako domov milostiplný.
...
U písecké silnice mezi Sedlicí a Drhovlí se rozkládá rozlehlá obora. Sel jsem jejími travnatými cestami v rosách jitřních hodin za střídání slunce i podmraku, kdy v pasekách rudne vrbovka a chladivý stín vydychuje vlhkostí mechů, kořáním, pryskyřicí i čerstvě narostlými hřiby. Došel jsem až k "obětnímu kameni", zastíněnému listovím buku, kde dávná ruka promeníla žulový balvan v přírodní oltář, do jehož důlků sypala zrní na usmíření temných sil, aby neškodily lidem, zatím co krev obětovaných zvířat stékala za zpěvu neznámých obřadů vysekanou stružkou, dodnes patrnou. Za údolím, jež si zachovává až do našeho času staré pojmenování "Pohřebiště", se zdvíhá "Posvátný vrch", zarostlý smrčím, jako nápověd kultů pradávných obyvatel, po nichž zůstaly mohylné pahorky mezi rybníky Kamenným, Močeným a Bojíčovem se stráží chráněných sosen, i vlnovky na střepech nádob, Čas od času zdvíhaných vichřičnou rukou i s prstí podkořání při vývratech.
...
Škoda, že se na svých cestách nedostal do této obory Julius Mařák. Jak by jej byla okouzlila, a Sedlici se mohlo dostati v našem umění čestného úkolu i názvu českého Barbizonu.