• 
• 
• 
• 

sládek

sládek na Wikipedii

Reference

• Rošice :: odstavec 27

  Rodina z myslivny patřila svým společenským postavením mezi zámecké úřednictvo, k němuž byl počítán sládek, správce i "residiální" kaplan, denně sloužící mši v zámecké kapli. Aspoň v neděli se jí zúčastnil i pan lesní Schnurpfeil, poněvadž to patřilo k patrimoniálním zvyklostem, jež se ve zdejší odlehlosti držely dlouho, předlouho. Nevíme, nakolik se pražský synovec musil podílet na společenských povinnostech svých hostitelů, ale některým návštěvám jistě neušel. Pražský student lnul více k jemné tetičce, jejíž útlocit měl sdostatek porozumění pro zvláštní záliby nedružného jinocha, který co chvíli se vytratil s knihou bud ke "kudrnatému buku" u Zákličí nebo na samotářské toulky k Chvalovskému rybníku. Zde, v blízkosti hajnice, svítila novotou čerstvá omítka zámecké hrobky, zbudované v módní pseudogotice, a v okolí hájovny i rybníků strměly nevídaně vysoké keře jalovců. (Stály tu ještě do nedávna. V roce pětačtyřicátém je porazili madarští zemědělští dělníci, přikázaní na práci do dvora, kteří si na jejich planoucím voňavém jehličí udili šunky.)

• Hlasy domova :: odstavec 33

  Před lety sem pravidelně docházíval z Příbrami se svým přítelem, soudcem Josefem Ševcem, jiný malíř, žák Mařákův, Jaroslav Panuška. Nevím, co ho očarovalo víc, zda stará tvrz proměněná v špejchar, či hladiny rybničné, nebo stará "radikovaná" hospoda u Kellerů, kde příbramský sudí objevil v rozhovoru s hostinským, že on je vlastně Panuškovým bratrancem, neboť otec hostinského a Panuškova maminka byli bratr se sestrou. I rozjeli se sudí s malířem do lnářského kláštera a v tamní knize sňatků zjistili, Že František Panuška, lesník na statku Kiósie v Uhřích, stár 29 let, vstoupil ve svátost manželskou s Josefou, dcerou Františka Kellera, hostinského v Thorovicích č. 41. Svědkové byli Václav Votava, mlynář z Hydčic, a Josef Podhrazký, sládek z Oselec. Toto ověřené zjištění Panuškových rodových kořenů bylo nejen důvodem k domácí rodinné slavnosti, ale Panuška si ještě víc zamiloval tuto rodnou krajinu svých rodičů, o jejíchž rybnících prohlásil, že jsou nejkrásnější v Čechách, a ani třeboňské prý se jim nevyrovnají. A jaká krásná jména pro ně zdejší lid vymyslil: Radov, Smyslov, Vitanovy, Hadí - poslední dva jsou rozložené v zelené tišině uprostřed lesů.

• Pěšinkami mrtvých :: odstavec 34

  Trhanovský sládek Čeněk Hrubý, pocházející ze starého rodu českých humanistů, kteří se psali z Jelení, hostil u sebe mladého vyučence Ženíškova a Pirnerova už na sklonku osmdesátých let a byl vlastně prvním, kdo se zasloužil o příchylnost mladistvého malíře k chodskému kraji. Jan František Hruška se stal Špillarovým přítelem za zcela jiných okolností. Sám o tom vypravuje. Potřeboval k svým národopisným obrázkům ze života chodských dětí ilustrační doprovod a kdo jiný povolanější ho mohl provázet do tohoto dětského světa než právě Jaroslav Špillar? Když se malíř stal na Peci bezprostředním sousedem jeho švagra Špadrny, u něhož v myslivně žil i Hruškův otec, tak láskyplně vykreslený synem v Pamětech děrečka včalaře, sblížili se malíř a spisovatel ještě přátelštěji. Děreček včalař musil být zajímavou osobností, o které se velmi pochvalně zmiňuje i Alois Jirásek. Nedivme se, že v myslivně za černých hodinek zasvěcovali malíře oba Hruškové, otec a syn, do "duševní říše" chodské a nad tyto uvaděče nebylo tenkráte na Chodsku jistě povolanějších, znalejších věci. V knížečce Z pozadí chodského národopisu je těchto důvěrných setkání vzpomínáno myslí dojatou a vřelým srdcem.