-
Pouť vzpomínavá ::
odstavec
37
Z Volyně sem zajel Alois Kalvoda, aby tu na objednávku maloval žňový motiv s pozadím městečka, a Bohumil zase zachytil v akvarelovém obrázku oblíbeného krajináře při práci v plenéru, jak sedí pod paraplíčkem. Kluci zvědavě nakukují zpovzdáli, jak mu jde malování pěkně od ruky.
-
Kašperské Hory ::
odstavec
24
Pět let byl stavěn Kašperk paumajstrem Vítem Hedvábným z příkazu císaře Karla IV., aby jeho posádka chránila dílo havířů i zlaté couky v krajině kašperskohorské, od pradávna známé snad už starým Římanům. Byl zbudován i jako sídlo pevné královské moci v těchto končinách země proti šlechtě. Až ze vzdálených vesnic na Volyňsku posílali poddaní na stavbu tohoto královského hradu vejce a vápno, robotníci míchali do malty svůj pot a každý kámen, zasazený do zdí, byl nejdříve potěžkán v tvrdých rukou neznámých pracovníků. Ani prach nezůstal už z jejich těl, život se změnil k nepoznání, ale hlavní zdivo hradu vzdoruje dodnes nepohodám a času. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé purkrabí ani jména pánů, jimž byl čas od času zástavován; po třicetileté válce byl už zpustlý a neobývaný.
-
Do šumavského Podlesí ::
odstavce
2-3, 6-8, 26, 34
Strohý obrys Boubína vedl mne jižně od Strakonic po vlnách kopců drsnátou, málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet, a na žitných políčkách plál z prořidlého nízkého obilí chudoučký planý mák. Kopky sena už hnědly na zatopených lukách, přibývalo pahorků i pastvin, odkud se rozléhalo hlasné kejhání početných husích hejn. Až z Plzně si jezdí v podjarním čase ženy železničářů k Volyni pro housátka. Žluťoučká jako kanárci je přenášejí babičky v košících. Šátkem přikrytá, z kouzně na první travičku, a sotva se u plotů objeví první kopřivy, už je děti škubají pro malé štěbetalky. Několik učedníků předjelo mne na kolech; jistě spěchají do průmyslové školy volyňské, kde se učí truhláři i tesaři, jejíž výstavnou budovou se toto město právem chlubí.
Malý vláček udýchaně skanduje svou každodenní říkanku: "Do Volyně, pomaloučku, do Volyně...""
...
Údolím Volyňky se kolébával známý komediantský vůz krajináře Aloise Kalvody, z něhož tento malíř namaloval volyňské náměstí s renesanční radnicí, jejíž štítoví zdobila Lhotova sgraffita; věžička ani její podloubí nejsou bez půvabu, stejně jako šplounání kašny v dusném bezvětří u chladivého stínu kvetoucích lip. I Ota Bubeníček, žák Mařákův, zajíždíval do Volyně k profesoru vysokého učení technického Jindřichu Svobodovi a namaloval zde více obrazů. Rybničná tichost jednoho volyňského motivu zlákala jiného mařákovce, Josefa Holuba z Kralup, aby ji barevně vyjádřil svým lyrickým pojetím. Barokní sousoší českých patronů pietně renovovali bratři Boháčové, zdejší rodáci. Přespal jsem ve škole a ráno přihlížel přípravám provazolezce Dominika Třísky k večernímu producírování. Právě vztyčovali na náměstí dva stožáry s napjatým lanem a zavěšovali pod ně ochrannou síť. Mnozí Podlesáci dobře znají potulné živobytí ze svých "světáckých" toulek za chlebem.
Staré sídlo župy volyňské se dělí na vlastní město, Hradčany a Podolí. Po schodech vystoupíme k farnímu chrámu Všech svatých, vedle něhož jsou zbytky staré tvrze přestavěné na špejchar. Prohlédněme si prehistorické sbírky zkamenělin, dar archeologa J. V. Želízka, i soukromé museum bratří Boháčů, jehož překrásný soubor minerálů nashromáždil Volyňským otec těchto tří umělců - "Volyňská trojice" je známa všem milovníkům literatury. Václava Lacinu jsme vám představili. A. M. Píšu jistě znáte z jeho díla básnického a kritického a Jaroslav Hůlka, nadějný prosatér z družiny wolkrovské, zemřel příliš mlád, než mohl rozvinout svůj slibný talent. Bylo by křivdou nevzpomenout i jiného významného rodáka volyňského, Dr Josefa Kaizla, národohospodáře velmi zvučného jména.
Čtrnácté století ustálilo půdorys města, rozloženého při staré obchodní cestě na levém břehu Volyňky, které nebylo nikdy opevněno, majíc po celý středověk jen brány, uzavírající náměstí v noční čas nebo v době válečného nebezpečenství. Přirozené hrazení tvořily těsně semknuté domy a zahradní ohrady většinou zemědělského obyvatelstva, které kromě polarení se zaméstnávalo chovem ovec, pro nějž bylo v nejbližším okolí sdostatek rozlehlých pastvin. Hojnost domácí vlny dala vznik soukenickým dílnám a ze všech cechů byl právě soukenický nejpočetnejší řemeslnickou složkou města. Volyně byla nejprve zbožím královským, později se dostala pod vládu knězské berly, kde se poddaným žilo nejlehčeji. Gotika dala městu farní chrám s křížovou klenbou presbyteria a pozdější síťovou v lodi, renesance přidala sličné průčelí šlechtických domů, zdobených sgraffitovým rejsováním, z nichž zůstal do dnešní doby jen rathaus, nejtypičtější stavba volyňská. Několik portálů a stavba residence na jižní straně náměstí, toť vše, co zbylo ze staré krásy města po velikém požáru, který je postihl v.minulém století. Z chrás mového interiéru je nejzajímavější obraz hlavního oltáře Všech svatých, nax malovaný vynikajícím malířem z okruhu Skřetova. Epitaf krejčího Pavla Dleska z roku 1581, zasazený do kostelní zdi, v svém rustikalisovaném tvaru ukazuje místní kamenickou práci, jíž nemůžeme upřít kus líbeznosti. Pod krucifixem klečí na jedné straně sám mistr se svými čtyřmi syny a proti němu manželka s pěti dcerami. Bývaly jistě početné řemeslnické rodiny volyňské, žijící zde v šestnáctém století...
...
Začiřikání koroptví z bramborových brázd a zaječí panáčkování na polní mezi neodvedlo mou mysl od jednoho příběhu, který mi vyprávěl náhodný sekáč u prostého, železného křížku, stojícího u svažité cesty mezi Milivicemi a Volyní. Nebyl tu postaven bez záměru. Dva sousedé z Milivic, Vladyka a Bízek, vraceli se za pozdní noci domů z Volyně. Měli mezi sebou starou rozepři o vodu, kterou jeden druhému odvedl z louky. Slovní půtka skončila nepředvídaně: rozkacený Vladyka vztáhl na Bízka ruku vražednickou tak surově, až přepadený vydechl duši. Nebylo svědků této vraždy, ale vraha hryzlo svědomí a šel se ze svého hrůzného činu vyzpovídat do Jinína. Duchovní odepřel rozhřešení. Kajícník se odebral do Hoštic, ale tam zase nenalezl kněze. V zoufalství sám vztáhl na sebe ruku, vyzradiv ještě svůj hřích. Zakopali ho na mrchovišti, v neposvěcené zemi. Jeho matka, která se prý vyznala v kouzlech, chtěla ho v nocí vykopat a jeho mrtvé tělo přenést na hřbitov. Nemohla vsak odvalit kameny, které byly těžší než nebožtíkova vina, a musila s nepořízenou odejít. Na místě vraždy byl pro paměť budoucím postaven železný kříž. Než mi průvodce dovyprávěl příběh, stmívalo se hustě, dole ve Volyni vyskočila první světélka a táhlá vlna Javorníku vábila mou vzpomínku do krajiny jiné.
...
Nynější Malenice jsou opravdu přívětivou vsí, kam rádi jezdívali letní hosté, o jejichž veselých příhodách napsal pan farář Špalek celou vzpomínkovou knížku. Malenickým zanechal jednu památku: kapli svatého Václava mezí břízkami na vrchu Hůrce, kterou dal vystavět za přispění archiváře Teplého v podobě románské rotundy. Na hřbitově pod bílou věží kostelní spí věčný sen páter František Teplý, bývalý archivář jindřichohradecký, autor rozsáhlého díla historického, z něhož uvedme aspoň několikadílné dejiny Jindřichova Hradce, dějiny Volyně a nedocenitelné dílo "Příspěvky k dějinám českého rybnikářství". Rodák z kraje, z Marčovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Poznal jsem ho osobně jako člověka nadmíru skromného a ušlechtilého, vlastence horoucího, milujícího své rodné Podlesí láskou věrnou až do posledka. Jeho výrazně hraněná tvář upoutávala rysy vrozené dobroty, hloubavé přemýšlivosti a niterné pevnosti. Poznal jsem ho za okupace a vím, jak přesvědčená byla jeho víra v českou budoucnost. Nikdy nezakolísal. Chápu, proč měl tak rád Chody, jejichž historií důvěrně znal jako málokdo; jeho pevně tesaný profil mi vždycky připomínal hlavu Matěje Přibka, chodského praporečníka z Jiráskových Psohlavců. S pohnutím jsem postál nad jeho hrobem a četl si verše, vytesané na černém mramorovém pomníčku. Nevím, zda on sám je jejich autorem, ale mají závaznost odkazu i poselství.
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
30
Svatý Vojtěch na vršíčku, Svatá Máří v dolině, pověz ty mně, můj Honzíčku, kdy zas přijdeš z Volyně.
Volyně
