• 
• 
• 
• 

Jaroslav Vrchlický

Jaroslav Vrchlický na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavce 7, 185

  Nevím, byl-li zdejším hostem také Jaroslav Vrchlický, pobývající v nedalekem oseleckém zámku u svého překladatele barona Viktora Boss-Waldecka, kde před ním byli hosty Mánesové a kam později zajíždíval básník J. V. Sládek i členové Českého kvarteta. Tento samotářský, podivínský šlechtic byl v přátelských stycích s převorem řádu páterem Aloisem Majerem a odevzdal mu několik opisů přeložených básní knížete české poesie. Ostatně jsem jist, že Vrchlický se jistě víckrát zadíval s vrchu Svaté Markéty na tento líbezný kraj. Mosaika Viktora Foerstra umístěná na průčelí kostelní zdi upozorňuje na další kulturní styky se zdejším konventem. I básník Jakub Deml chtěl zde nalézti domov, ale snad vrtkavost, snad jiné příčiny zmařily tento plán. Rozloučil jsem se s barokní kamennou Madonou na rajském dvoře, vonícím heřmánkem i pelyňkem, a pod odkvétající lipou sešel schodištěm k zámku.

  ...

  Jda od Blatné k Buzicům kolem rybníků Topiče a Řitovízu, vzpomínal jsem na krajináře Jaroslava Panušku, který touto cestou putoval několikrát. Blatenský hotel Beránek, z jehož oken bylo možno obdivit gotiku kostela i věže, poskytoval mu ložumenty, a malíř se hned po ránu vypravoval na pouť za svými motivy. Nikdy se neopomněl zastavit na místě staré šibenice, na němž byly tehdy ještě patrny zbytky základů. Tehdejší své krajiny si zalidňoval přízraky a strašidly; nedivme se proto, že právě toto místo ho přitahovalo svou atmosférou, jako stvořenou pro jeho strašidelnickou fantasii. Nevím, nakolik znal historii tohoto popravčího místa. Na sklonku šestnáctého století byli na této blatenské Spravedlnosti potrestáni hrdelním právem šamoničtí sedláci, kteří v noci zavraždili na loži svého pána Ludvíka Loreckého ze Lkouše i s jeho dvěma syny. Jednal s poddanými nelidsky a vzal od nich stejně nelidskou odplatu. Ubozí robotníci byli dohnáni k zoufalému činu jeho zpupností a krutostí. Rozpakuji se líčit, jak bylo s pachateli naloženo. šafářku Voršilu dřeli biřici na hřbetě "dělajíce jí šnity po knechtsku" a rychtáře Dulíka měl "v práci" táborský kat Jíra, jenž "maje kropáč, omáčel jej ve vroucí smole, tím ho kropil a potíral, a když se to zpřeštilo, tedy to s něho strouhákem k tomu přistrojeným strouhal a to trápení trvalo v půl hodině". Jaroslav Vrchlický i Adolf Heyduk vyjádřili slovem básnickým své sympatie k nelidsky mučeným obětem.

• Sláva Sušice :: odstavec 2

  Tak zaznívalo dětským diskantem z oken venkovské školy, a nevím, poznávají-li babičky ze slov této písně právě Sušici, kam chodívaly za mlada na slavné poutě k mariánskému obrazu nebo na vrch za městem do kostela Andělů strážných. Žáčkové deklamovali o hoře Svatoboru zanícenou vlasteneckou báseň Jaroslava Vrchlického a na hřbitůvcích se ještě dnes loučívá venkovská kapela dojímavou písní "Zasviť mi, ty slunko zlaté", jejíž slova napsal v probuzeneckých dobách Karel Maria Drahotín Villani, rodák sušický. Z farních knihoven bývalo půjčováno a pozorně čítáno mravoličné čtení pro lid, sepsané od Františka Pravdy, který je v hrádecké tišině po mnoho let pro své čtenáře vymýšlíval.

• Velhartice :: odstavec 17

  Zastavili jsme se na děkanství u děkana Václava Brdlíka, moudrého a spravedlivého kněze, synovce spisovatele Františka Pravdy, pietně ošetřujíčího celou strýcovu pozůstalost. Vlídná tvář starého duchovního, zjemnělá přirozenou lidskou dobrotou a pokreslená vráskami mnoha zkušeností člověka z lidu, jejž miluje, připomněla leckterou postavu z české doby probuzenecké. Probíráme se zažloutlými listy staré korespondence, kde čteme jméno Nerudovo, Hálkovo, Bendlovo - na pamětní adrese, zaslané "Májem", nás upoutá podpis Vrchlického, Jiráskův a jiných, ale nejvíce nás zaujme dopis, poslaný z Prahy do hrádecké samoty v pohnutých dnech svatodušních roku osmačtyřicátého. Co tu podnětů, vzpomínek i nedávné historie. Kaligrafické písmo starého spisovatele napovídá mnoho o jeho povaze, i když zrovna nejste zasvěceni do tajů grafologie. V soupisu prací jsou zaznamenány překlady mnohých děl do cizích jazyků. - I zasvěcený literární historik byl by překvapen mnohými objevy a podrobnostmi.

• Klatovy :: odstavec 16

  Romantickou citovost studentů minulého století výstižně charakterisuje zjev básníka Rudolfa Mayera, jehož bledá tvář "s lyrickým rámečkem vousů" máchovsky tesknila v nocích, plných padajících hvězd. Svou mladostí ji nakrátko vystřídala jiná postava básníka renesanční svrchovanosti, Jaroslava Vrchlického, která se pak stala representačním typem české poesie, dovršujíc úsilí té vrstvy národa, jež, bohatnouc z průmyslového rozmachu, vytvářela další osudy i tohoto města.

• Na Vodňansku :: odstavce 15, 63, 65

  Gotika vodňanského chrámu patří svou původní podobou století čtrnáctému; Mockrova úprava z devadesátých let odstranila staré barokní oltáře, ale ruka Alšova proměnila tento prostor v chrám duše české. Do sakristie věnoval Julius Zeyer obraz Bohorodice, přivezený do Vodňan z jedné ruské cesty. Atika Heritesovy lékárny přivolává dobu čamar a studentských deklamací, čas Anemonek, sborníku jihočeského studentstva, v němž otiskli své první verše básníci tak rozdílného vnitřního ustrojení, jakými byli Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Když na dvanáct let zakotvil v paláčíku U čápů Julius Zeyer, byl už Otakar Mokrý kromě Jihočeských melodií autorem několika svazků básní a váženým notářem. František Herites, druhý ze slavné trojice, který vladařil v lékárně, vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky. Jeho lékárna byla svědkyní mnoha hovorů těchto tří přátel, s jejichž jmény si literární historie spojila Vodňany už navždycky. Z Heritesových Vodňanských vzpomínek si vyvoláme celou životní atmosféru těchto let, které doplnil bratr básníkův Teodor Mokrý drobnou, ale teple vyprávěnou knížkou Nezapomenutelné dojmy zlatého mládí. Ve vilce při Budějovické ulici byly pietně uchovávány rodinné památky heritesovské; kromě rozsáhlé knihovny viděli jsme tu i několik překrásných obrázků Alšových, portrét spisovatelův od Miloše Jiránka a podobiznu spisovatelovy dcery Boženky, namalovanou Marií Štětkovou. Lomecký hřbitůvek a vodňanská krajina s rybníkem, díla Jana Zrzavého, byla v tomto kulturním prostředí jistě milým setkáním.

  ...

  Votavův tatínek, panský kočí ze Záhorčí u Chelčic, byl povýšen na šafáře a přeložen do knížecího dvora v Sviněticích u Vodňan. Zbožná maminka si přála mít ze synka velebného pána jako většina tehdejších maminek v kraji. Když pobyl rok na vodňanské měšťance, poslali ho rodiče na české gymnasium do Českých Budějovic. Tam studoval úspěšně až do chvíle, kdy byl prozrazen jako autor ateistického článku Můj bůh, otištěného v třídním časopisu Naše snahy, který vydávali studenti tehdejší sexty. Číslo s Votavovým článkem se dostalo do rukou rektora chlapeckého semináře pátera Šnejda, který vyzvěděl jméno autorovo od jednoho studenta pod závazným slibem, že je neprozradí, ale ještě zatepla se vypravil k řediteli gymnasia. Důsledek této schůzky byl nabíledni: konference profesorského sboru vyloučila studenta ze školy a musil do čtyřiadvaceti hodin opustit policejní obvod českobudějovický. Podle svědectví jednoho žijícího Votavova spolužáka bylo tehdejší budějovické studentské mládí smýšlení vyhraněně anarchistického. Tehdy byl básník Fráňa Šrámek exhortován z Klatov do budějovického vojenského vězení a nezapomeňme ani na Jaroslava Haška, jehož bohémské manýry nepřestávaly očarovávat budějovické studentstvo všech kategorií. Není proto divu, když bylo v tehdejší sextě ohlášeno Votavovo vyloučení, že všichni žáci vstali a ostentativně zazpívali Rudý prapor. Byl to jistě statečný projev sympatie, nad nímž musili profesoři zamhouřit obé oči, ale vyloučenec se marně snažil uchytit na některém jiném ústavu. Vyčkával v Plzni, odkud psal zoufalé dopisy budějovickým kamarádům o sebemenší hmotnou pomoc, po marném čekání odjel do Prahy, kde se obrátil přímo na Jaroslava Vrchlického. Básník mu nemohl okamžitě pomoci jinak, než ho doporučit kočující herecké společnosti v Rychnově nad Kněžnou, u níž byl přijat za čtyřicet korun měsíčního platu. Zkusil dost bídy v tomto potulném živobytí, měl však ještě dost síly vytrhnout se z něho a po odpočinku ve Sviněticích začít v Praze novou kandidaturu existence. Plicní nemoc nabyla rázu tak povážlivého, že musila pro něho přijet sestra a odvézt ho k rodičům do Svinětic. Od začátku dubna do konce srpna roku 1907 vzdorovalo tělo dvacetiletého, churavého studenta Smrtholce, až 26. srpna vydechlo naposled. Přítel a krajan dr. Jindřich Veselý píše v posmrtné vzpomínce:

  ...

  Víc než půl století se převalilo nad událostmi, které tolik vzrušily účastníky a vrstevníky, ale my bychom si chtěli přiblížit živou tvář. Nalezneme ji především v knížce Když vzpomínalo mládí a ve verších otištěných v Hýskově antologii předčasně zesnulých českých básníků, s máchovským názvem Strhané struny zvuk. Mezi autory vzpomínek posmrtného sborníčku nacházíme Jaroslava Vrchlického, Fráňu Šrámka, Karla Půlpána, Miroslava Rutteho a Františka Taufra, všichni účastným slovem oživili tvář, ztrativší se do nenávratna. Typická tvář jihočeského studenta před půlstoletím...

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 20

  Vrchlického Noc na Karlštejně, o níž je tolikerá zmínka v korespondenci obou přátel, zdomácněla natrvalo na českých divadelních scénách, Zeyerova tvorba dramatická zůstává až podnes popelkou. Nebudeme zkoumavě ohledávat příčiny rozchodu těchto básníků, ale z určitých náznaků je vytušíme právě v některých místech této korespondence. A přece měli k sobě blízko nejen generačně...

• K metropoli kraje :: odstavec 7

  Lákání tohoto kulturního klimatu neodolal Julius Zeyer, který zde byl jistě několikrát z blízkého vodňanského domova, ale jednou, v srpnu roku 1888, se tu podepsal se svými přáteli Mokrým a Heritesem, jež provázel historik dr. Jindřich Vančura a básník Jaroslav Vrchlický. Zbylo tu po něm několik vzpomínek a jedna překrásná báseň. Tehdy při návštěvě básníkové odpadávala štukatura a zámek i s chrámem působil melancholicky svou zanedbaností. Na dlažbě mezi smetím se válelo sádrové oko, odpadlé z neznámé tváře. Básník je zvedl, dlouze se na ně zadíval, zadumal se a napsal báseň nazvanou Oko, kterou čteme v jeho sbírce Má vlast. Aspoň úryvek si z ní přečteme:

• Krajinou básníkovou :: odstavce 25, 40, 44, 60, 81

  Z tichého nádvoříčka prohlížím tuto půvabnou barokní stavbu, jejíž půdorys má podobu velkého písmene H, snad po panu Janu Jáchymu Harrachovi, který pověřil zhotovením plánu stavitele velmi citlivého k subtilitám doby a slohu. Po kmeni vzrostlého modřínu se pne brečtan, zámecká věžička má korouhvičku namířenu k outěchovické straně. Díky! - jen si, holoubci, bublejte z vikýře šindelové střechy, i my jsme spokojeni, poněvadž pěkné počasí máme připraveno na tuto pouť. Ať někdo vymyslí krásněji vzrostlý buk schwaigrovské pohádkovosti, který právě tady vévodí celému parku! Na lavičce pod ním sedával nejen Ignát Herrmann, ale i Jaroslav Vrchlický, na nějž upomíná malá besídka. Snad táž, do níž Jiří Frejka umisťuje baronesu z napoleonské doby, "kterou si představoval bledou a s Černými kadeřemi VC stylu directoire". Já jsem si na jejím průčelí přečetl dvojverší a marně dumal, do které básníkovy knížky je zařadit.

  ...

  Antonín Sova byl už studentem píseckého gymnasia, když na lukaveckou školu přišla učit Jana Frídová, sestra Jaroslava Vrchlického - a nastěhovala se k panu řídícímu do jednoho pokojíčku. Za ní přijížděla její churavá sestra Ema. Známe ji z První lásky ve Zlomené duši básníkově.

  ...

  Ve vašem lukaveckém bytě Jaroslav Vrchlický byl - ale vás zatím v Písku mořili nějakou latinskou deklinací. Něco z těchto prvních lásek vás už po-znamenalo navždycky... vzplanutím i rozchodem.

  ...

  Salačova Lhota pod Stražištěm není jen tak lecjaká ves. Před 200 lety zde sídlil Ignác Kletečka, vrchní starší svobodníků, kteří podléhali přímo královské komoře. Odtud se zakoupil do Obrátic, kde byl nalezen zbytek tohoto svobodnického archívu se zajímavými doklady o zakoupení statku v Růžkově Lhotici otcem Bedřicha Smetany. Z dochovaných listin je možno sledovat po dvě staletí v kraji rod Frídů, usedlý v Bradáčově. Věděl Jaroslav Vrchlický při svých návštěvách v zdejší končině, že vlastně prochází domovem svých předků? Kdo nám dnes už zodpoví tuto otázku, která zneklidňuje naše vzpomínání a chce být přece jen něčím víc než vyplněním určité mezery v literární historii...

  ...

  Aspoň ještě na okamžik zaběhneme do kostela, kde na hlavním oltáři je krásný pozlacený reliéf a vedle vlevo veliká Pieta - a než se rozloučíme s Těchobuzí, vzpomeňme i Jaroslava Vrchlického, který si několikrát zajel k své sestře Janě, provdané za správce Neckáře. Učívala v Lukavci s otcem Antonína Sovy a půjčovala mladému studentu, jenž byl i jejím žákem, knížky poezie svého bratra, přispívajíc tak prvním poučením k růstu pozdějšího básníka.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 50

  Jméno svého rodiště, známé z jedné písně "Ta slukovská náves pěkně široká", přijal za své jméno umělecké význačný český herec Jakub Vojta Slukov, který na Národním divadle vytvořil mnoho postav v hrách našich i cizích klasiků. Byl přítelem básníků Vrchlického a Sládka, stejně jako Mikoláše Alše, a jeho umění i horoucího vlasteneckého citu si vážil Jan Neruda. Oblasti divadla věnoval úsilí celého svého života další veselský rodák, knihovník Národní a universitní knihovny v Praze dr. Jan Sajíc, divadelní kritik, jenž znalecky ovládal vývoj našeho dramatu a měl vypěstěný kritický smysl pro hodnocení jednotlivých hereckých výkonů. Byl úžasně skromnou osobností, která neznala jiné výsady než sloužit domácí tvorbě s vlasteneckým zápalem a buditelsky horoucím srdcem.

• Pěšinkami mrtvých :: odstavce 5, 43

  Tento misogyn, který znal velký kus světa a doma se obklopoval uměním, byl vnitřně daleko složitější osobností, než ji lze postihnout jen z díla beletristického a medicínského. Měl jistě velikou potřebu přátelství. Jeho vyběravost v tomto směru byla náročná, ale koho jednou přijal do svého srdce, zůstal mu věrným kamarádem po celý život. Trojici nejbližších přátel tvořili Vrchlický, Jirásek a Aleš. Thomayerův vztah k Vrchlickému se.neměnil od studentských let klatovských až po básníkovo tragické stáří. O manželském martyriu knížete českých básníků byl asi zpraven nejdůvěrněji. Žel, ani jeho lékařskému umu se nepodařilo odvrátit Damoklův meč od básníkovy duše. Opravdu visel jen na vlásku...

  ...

  Byl na Peci u Špillarů dvakrát. Poprvé navštívil s "maminkou" přítelovu domácnost v červnových dnech roku 1912. Zastavil se v Domažlicích u Jaroslava Vrchlického, ale nemocný básník jen pokynem hlavy naznačil, že poznává "Mistra Mikoláše". V Peci se dlouho nezdrželi. Napsal dceři Maryně lístek, v němž si posteskl na deštivé počasí, a oznámil brzký příjezd. Tehdy Karel Špillar namaloval Mistra Mikoláše v červené čepičce - a to je vlastně poslední známá kreslená Alšova podobizna. O rok později se vypravili do Pece v témže měsíci, ale ani tentokrát nebyl svatý Petr milosrdnější. Povětrnostní nepřejícnost se opakovala do slova a do písmene.

• Hlasy domova :: odstavec 5

  Překvapila mne busta Alšovy hlavy v místnosti klášterní hovorny - opravdu překvapila, ne bez dojetí. Nevím, byl-li zdejším hostem také Jaroslav Vrchlický, pobývající v nedalekém oseleckém zámku u svého překladatele, barona Viktora Boss-Waldecka. Tento samotářský, podivínský šlechtic byl v přátelských stycích s převorem řádu, Páterem Aloisem Majerem, a odevzdal mu několik opisů přeložených básní knížete české poesie. Ostatně jsem jist, že Vrchlický se jistě víckrát zádíval s vrchu Svaté Markéty na tento líbezný kraj. Mosaika Viktora Foerstra, umístěná na průčelí kostelní zdi, upozorňuje na další kulturní styky se zdejším konventem. I básník Jakub Deml chtěl zde nalézti domov — ale snad vrtkavost — snad jiné příčiny zmařily tento plán. Rozloučil jsem se s barokní kamennou Madonou na rajském dvoře, vonícím heřmánkem i pelyňkem, a pod odkvětající lipou sešel schodištěm k zámku.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavce 28, 31, 101

  Nevím, slyšel-li tuto příhodu Jaroslav Seifert, básník tolik milující růže i Jaroslava Vrchlického. Kdykoliv půjdu kubickou alejí, vždycky si na ní vyvolám básníkův temný stín, rozsvícený vzpomínkou na bílou růži - jako na jiném místě budu potkávat štíhlého, vysokého malíře s vyhaslým zrakem, jak v bludišti své obraznosti hledá na šumavských stráních růži žlutou...

  ...

  Co všechno by nám mohl říci Jan Křtitel Dvořák, tehdejší ředitel domažlického gymnasia a bratr zakladatele naší orientalistiky, profesora na vysokém učení Karlově dr. Rudolfa Dvořáka. Tento bžatr-vědec spolupracoval s básníkem na překladu čínské poezie Ši-king, tehdy objevné pro české čtenáře. Ostatně oba tito ušlechtilí pracovníci vydávali své překladatelské dílo v Sborníku světové poezie, vydávané tehdy v Ottově nakladatelství. Paní Evženie Dvořáková, žena ředitelova, se starala o básníka s mateřskou péčí. Největšího úspěchu dosáhly výrobky její známé kuchyně, ať to byly švestkové knedlíky nebo zvlášť upravené ryby. Poslední Štědrý večer prožil básník v jejich pohostinné domácnosti a pan ředitel Dvořák v dopisu bratrovi napsal věcnou a hutnou vzpomínku, jež byla otištěna v jednom svazku Sborníku Společnosti Jaroslava Vrchlického.

  ...

  Už Historie o těžkých protivenstvích církve české, napsaná Janem Ámosem Komenským, uvádí z Újezda pět mučedníků pro víru českých bratří. Nějaký pán ze Švamberka, uchytiv šest z posluchačů bratrských ze vsi Ouježda nedaleko Domažlic, dal je v méstečku Boru upáliti, jejichž tato jména byla: Matéj Prokop, řemesla ševcovského, Jan Šimonovic, tkadlec, Bartoloméj Hranovic, bednář, Jan Hrbek, hrnčiř, Jan a Mikuláš Nadrybka, bratři vlastni, sedláci. Kdyz knéz papežský se jich optal, chtéji-li ho za pastýře duši svých přijiti, odpověděli že oni moji pastýře duší svých Krista. Na popravu vedeni jsouce, šli zmužile; a kdyz úředník byl obzyláštné k Mikulášovi naklonén, nadéji mu zivota činil, aby jen néjakého času k rozmyšlení se, byř bylo za celý rok, popadal; on jako by to podání přijiti pomýšlel, trošku se pozastavil a hned „dlouho by to bylo a já bych toto bratrstvo své ztratil", odpovédél: a tak s nimi k hranici přece šel. Na dvou staveních, u Schránu a u Vítů, připomenou přesné nápisy tuto událost z doby švamberského útisku na Chodsku, který nebyl nijak lehčí než robotná břemena Lomikarova. Jana Selnera, řečeného Čtveráka, a chodského „prokurátora" Jiřího Ziky (u Jiráska Syky), rychtáře a šenkýře, známých ze vzpoury proti Lomikarovi, vzpomněli rodáci označením na jejich bývalých dvorech. Nakreslíš si tu ještě poslední dřevěný srub a vystupuješ mezi lískovými keři vzhůru ke Hrádku, vyvolávaje si z paměti úderný rytmus Vrchlického veršů z „Balady o smrti Jana Koziny", který tě vzrušuje už od studentských let...