• 
• 
• 
• 

Plzeň

Plzeň na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Stříbrné Hory :: odstavec 8

  Na východ se lesní hřeben svažuje k Pačejovu, o němž čteme ve starých análech, že mládenci z vladyčí rodiny Pernklovů slynuli v celém kraji pověstí lidí rvavých a trunku oddaných. Odtud už není daleko k žulovým lomům olšanským a na pačejovské nádraží. Tato končina je blízká grafiku Josefu Váchalovi, jehož žena byla zdejší rodačkou, a on sám zde nalezl několik motivů pro svou práci výtvarnou. Kus trati z Velkého Boru do Pačejova znají všichni strojvůdci, neboť zde jest největší stoupání na celé trati z Budějovic do Plzně.

• Pouť vzpomínavá :: odstavec 42

  Ať už byly vztahy štěkeňských k starému romanopisci takové či onaké, pohřeb mu vypravili slavný. Než dovezli rakev s mrtvým spisovatelem do Plzně, sešlo se tolik lidí z celého okolí, že nebylo pamětníka větší účasti a slávy.

• Hlasy domova :: odstavce (12), (57)

  Plzeňský malíř Josef Hodek ji už tolikrát namaloval.

  ...

  Na "fišerovské" silnici vedoucí z Českých Budějovic přes Písek do Plzně leží Kasejovice, městečko se starou historií zlatých ryžovišť a dolů, v nichž se několikráte kutalo po dlouhých přestávkách, a od nového dolování si nynější měšťané slibuji další rozkvět svého místa.

• Sláva Sušice :: odstavce 22, (91)

  "Já dám peníze, ty dáš rozum," řekl prý tenkráte zkušený obchodník a začalo se se stavbou továrny. První dvě fůry sirek byly v Plzni okamžitě rozprodány dychtivým zájemcům, na něž se dostalo jen po balíčku, a tento úspěch a nové poptávky umožnily rozšíření podniku.

  ...

  Smetana v Sušici duševně pookřál zvláště mezi studentskou mládeží. Nerozpačitě, jak někdy mládí bývá, pozvali studenti Smetanu na svůj výlet do Vodolenky. Smetana pozvání přijal, vyslechl deklamace a upřímně se bavil s mladými lidmi. Mohl jim míti za zlé, že si chtějí zatančit? Sám byl náruživý tanečník a toto rozesmáté prostředí mu připomnělo jeho vlastní studentskou mladost v Plzni i jeho první choť Kateřinu, do smrti láskyplně vzpomínanou. Usedl ke klavíru a hrál, a hrál... Jedna odvážná kráska vyzvala klavíristu k tanci. Překvapený Anger musil zastoupit svého přítele, který šel při tanci z jedné dívčí náruče do druhé a protancoval na Vodolence skoro celou noc. K ránu se vracela rozjařená společnost do Sušice a Smetana si ještě slastně poliboval: "Do smrti nezapomenu na dnešní den. Všechny starosti, všechny trampoty se mne spadly..." Po letech ještě vzpomínal, a kdykoliv se sešli s Angrem, vždycky připomněl znovu Sušici: "Pamatujete se na ten výlet? Pamatujete se, jak jsem tam na piano hrál a jak pro mne přišla ta děvuška?"

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 2

  Strohý obrys Boubína vedl mne jižně od Strakonic po vlnách kopců drsnátou, málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet, a na žitných políčkách plál z prořidlého nízkého obilí chudoučký planý mák. Kopky sena už hnědly na zatopených lukách, přibývalo pahorků i pastvin, odkud se rozléhalo hlasné kejhání početných husích hejn. Až z Plzně si jezdí v podjarním čase ženy železničářů k Volyni pro housátka. Žluťoučká jako kanárci je přenášejí babičky v košících. Šátkem přikrytá, z kouzně na první travičku, a sotva se u plotů objeví první kopřivy, už je děti škubají pro malé štěbetalky. Několik učedníků předjelo mne na kolech; jistě spěchají do průmyslové školy volyňské, kde se učí truhláři i tesaři, jejíž výstavnou budovou se toto město právem chlubí.

• Na Vodňansku :: odstavec 63

  Votavův tatínek, panský kočí ze Záhorčí u Chelčic, byl povýšen na šafáře a přeložen do knížecího dvora v Sviněticích u Vodňan. Zbožná maminka si přála mít ze synka velebného pána jako většina tehdejších maminek v kraji. Když pobyl rok na vodňanské měšťance, poslali ho rodiče na české gymnasium do Českých Budějovic. Tam studoval úspěšně až do chvíle, kdy byl prozrazen jako autor ateistického článku Můj bůh, otištěného v třídním časopisu Naše snahy, který vydávali studenti tehdejší sexty. Číslo s Votavovým článkem se dostalo do rukou rektora chlapeckého semináře pátera Šnejda, který vyzvěděl jméno autorovo od jednoho studenta pod závazným slibem, že je neprozradí, ale ještě zatepla se vypravil k řediteli gymnasia. Důsledek této schůzky byl nabíledni: konference profesorského sboru vyloučila studenta ze školy a musil do čtyřiadvaceti hodin opustit policejní obvod českobudějovický. Podle svědectví jednoho žijícího Votavova spolužáka bylo tehdejší budějovické studentské mládí smýšlení vyhraněně anarchistického. Tehdy byl básník Fráňa Šrámek exhortován z Klatov do budějovického vojenského vězení a nezapomeňme ani na Jaroslava Haška, jehož bohémské manýry nepřestávaly očarovávat budějovické studentstvo všech kategorií. Není proto divu, když bylo v tehdejší sextě ohlášeno Votavovo vyloučení, že všichni žáci vstali a ostentativně zazpívali Rudý prapor. Byl to jistě statečný projev sympatie, nad nímž musili profesoři zamhouřit obé oči, ale vyloučenec se marně snažil uchytit na některém jiném ústavu. Vyčkával v Plzni, odkud psal zoufalé dopisy budějovickým kamarádům o sebemenší hmotnou pomoc, po marném čekání odjel do Prahy, kde se obrátil přímo na Jaroslava Vrchlického. Básník mu nemohl okamžitě pomoci jinak, než ho doporučit kočující herecké společnosti v Rychnově nad Kněžnou, u níž byl přijat za čtyřicet korun měsíčního platu. Zkusil dost bídy v tomto potulném živobytí, měl však ještě dost síly vytrhnout se z něho a po odpočinku ve Sviněticích začít v Praze novou kandidaturu existence. Plicní nemoc nabyla rázu tak povážlivého, že musila pro něho přijet sestra a odvézt ho k rodičům do Svinětic. Od začátku dubna do konce srpna roku 1907 vzdorovalo tělo dvacetiletého, churavého studenta Smrtholce, až 26. srpna vydechlo naposled. Přítel a krajan dr. Jindřich Veselý píše v posmrtné vzpomínce:

• Obděnická pouť :: odstavce 83-84

  Ještě jako akademik se seznamuje s Alšem. Jistě je sblížila především Bosáčkova rodná Příbram, k níž se vázalo tolik Alšových vzpomínek, a jistě byl i vítaným hostem v mladé Alšově domácnosti, kde si paní Marina mohla důvěrněji porozprávět o městě své lásky a mladosti. Tato spřízněnost krajanská se ještě prohloubila spoluprací na první sgrafitové práci Alšově v Ostrovní ulici, kde navrhoval svůj cyklus Na vojně. Tady se velmi osvědčila Bosáčkova zkušenost ze školy emauzské, takže se zdarem vyškrábal Alšovu kresbu do omítky. Plzeňský architekt Rudolf Stech měl v tehdejší době pro Alše mnoho úkolů pro navrhovaná průčelí domů v "české renesanci" a Aleš potřeboval pomocníka, který by jeho kartóny spolehlivě prováděl do omítky. Vzniká krásná spolupráce dvou přátel, podmíněná vzájemnou úctou a porozuměním, a to je nejplodnější doba Bosáčkova. Provádí na lešení Alšovy návrhy v Praze, Písku, Protivíně, Strakonicích, a zejména v Plzni, která se právem honosí nejrozsáhlejším Alšovým dílem sgrafitovým. Pro kostel vodňanský maluje z vlastní invence křížovou cestu, podle návrhů Alšových čtyři postavy evangelistů na kazatelnu a provádí na zdech Alšovu výzdobu se vzácným taktem pro jeho lapidární linii.
  Poslední dílo, které Bosáček prováděl podle Alšova kartónu pod patronancí Stechovou, je sgrafito na Stechově domě v Plzni a představuje svatého Jiřího, bojujícího s drakem. Rudolf Stech řeší svou tísnivou finanční situaci sebevraždou v plzeňské synagóze a Bosáček ztrácí rázem vše: práci, přístřeší, možnost tvorby. Stěhuje se k svému bratru faráři na Makovou, kde ukončí svůj umělecký život výzdobou presbyteria - a pak ustane v své práci nadobro.

• K srdci jižních Čech :: odstavec 15

  Ani potuchy nebylo tenkrát o nějakých chatách u Kozského potoka, ale jinak krajina zůstala táž se svou přemítavou tichostí, kde v stínu kvete lecha a louky jsou plny blatouchů. V měšické škole zůstával žáček z Červeného Dvora přes poledne s ostatními přespolňáčky a vracíval se s nimi za všech ročních dob stejnou polní cestou. Třetí třídu už navštěvoval v Táboře, kam se rodiče přestěhovali do bytu na Klášterním náměstí, v němž dodnes bydlí jedna ze sester. (V témže domě bydlila jeden čas i Olga Fastrová a napsala zde románek "Fáta morgána".) Povahové bouřliváctví nezískalo studentovi přízeň profesorů, který střídal učiliště, až nakonec zakotvil v táborské reálce. Učilo tam tehdy několik výtečných pedagogů. Nejvíc vzpomíná na svého profesora dějepisu Karla Anderleho, jehož poutavé vyprávěni získalo studenty pro trvalý zájem o historii. Současně s ním tam vyučoval francouzštině profesor Adolf Kroupa, otec známého brněnského překladatele a estetika. Trojice spolužáků, kterou tvořili Václav Kaplický, Jaroslav Kabeš (pozdější básník a ministr financí) a Oldřich Smrčka, plzeňský architekt, se upjala k osobnosti, která na ni působila mnohem pronikavěji než sama škola. Známý sociolog Emanuel Chalupný působil tehdy na studenty nejen silou své osobnosti, ale i mnoha kulturními podněty. Půjčoval jim současnou literaturu, debatoval s nimi o všech otázkách kulturního života. Jeho prostřednictvím se dostali do Chýnova k sochaři Františku Bílkovi a do Počátek za Otokarem Březinou, to všechno rozšiřovalo zájmový obzor mladých lidí a prohlubovalo jejich vědomosti.

• Sluneční poutník :: odstavec 16

  A znovu se ti mihne rychlá chůze štíhlého malíře s ostrými rysy v obličeji: výbojná muška pod rtem a tesknota v zraku - toť zase on, Josef Mánes. Přišel pěšky z domažlického nádraží, kam přijel v uhelném voze od Plzně, když už po západní dráze nejezdily osobní vlaky. Ujel tenkrát v šestašedesátém roce z Prahy před Prušáky a z Domažlic zamířil k sídlu svého příznivce Kristiána Kotze z Dobrše, snad přibližně týmž směrem, kudy vede dnes železniční trať k Mariánským Lázním. V tehdejším Ronšperku (nynějších Poběžovicích) vzbudil jeho zjev takový rozruch, že ho opatrní sousedé pod vlivem válečné psychózy pokládali za pruského špióna a přes marné protesty obviněného jej uvěznili v obecní šatlavě. Jen osobnímu zásahu barona Kristiána mohl poděkovat, že se ocitl v známém prostředí svých hostitelů z Újezda svatého Kříže.

• Od Postřekova do Klenčí :: odstavce 36, 39

  Za napoleonských válek nesla rakouská štafeta důležité zprávy z Bavor do Plzně a zastavila se na klenčské poště, aby tu vystřídala koně. Vzápětí se za ní přihnali francouzští jezdci, a než se kdo nadál, stáli na chodbě před kanceláří. Všechno se udalo v okamžiku. Pan poštmistr Václav Šafránek ihned vystihl situaci, vyšel důstojníkům vstříc, ukrývaje za zády francouzský nápis kanceláře, a vyvedl nezvané hosty do protějšího pokoje. Vtom vychází z kuchyně paní poštmistrová a nese plnou zástěru mouky. Sotva zahlédli důstojníci sličnou paní, ukláněli se jí dvorně po francouzsku, ona se na ně usmívala a ještě stačila manželu česky pošeptat, že depeše jsou složeny pod moukou a nese je ukrýt na půdu. Důstojníci prohledali celé stavení od sklepů až po půdu, zajali rakouskou štafetu, ale listiny jako by se propadly někam do země. Ty odnesla jedna hezká klenčská dívčí ve svém účesu - a nebyla prý to její první úloha...

  ...

  Stará pošta přečkala i tuto poslední pohromu městečka, sužovaného už v dávné minulosti bavorskými nájezdy a později švédskými regimenty, vedenými Banerem a Königsmarkem, stejně jako španělskými soldáty dona Huerty. Když byla v dvacátých letech minulého století dostavěna erární silnice, na které projížděly poštovské diligence a pomalu se po ní sunuly do kopce těžké formanské vozy, prožívalo Klenčí dobu svého největšího hospodářského blahobytu. Tato důležitá dopravní tepna ztratila na významu, jakmile byla zřízena železniční trať z Plzně do Domažlic.

• Pěšinkami mrtvých :: odstavce 2, 39

  Staré vrby se tu zrcadlí v rybníce, kde chodští sedláci pochovávali robotu navzdory bledému ryšavci z trhanovského zámku, který podle staré lidové víry vyhrál nad nimi na tomto světě, ale do roka a do dne si odnesl sám rohatý jeho černou duši. Tady na zámeckém nádvoří předčítal Chodům plzeňský krajský hejtman list císařské nevůle, která ukládá poddaným pana Wolfa Maxmiliána Lamingera poslušnost a perpetuum silentium. Tady se ostře střetl újezdský sedlák se svou dědičnou vrchností a svou selskou tvrdohlavost zaplatil ztrátou hrdla na plzeňské šibenici. Domažlický klášterní letopisec zaznamenal do análů lidové podání o božím soudu, které se přenášelo z pokolení na pokolení. Maminka Jindřicha Šimona Baara je ještě doslova převyprávěla archiváři Františku Teplému, tolik zasloužilému o historii Chodů. Dr. František Roubík nám vylíčil ve své obšírné a obsažné práci historické nejen tento úsek chodského povstání se zevrubností a láskou, jež si zasluhuje úcty, ale celé dějiny chodského lidu, které čteme s dojetím a vzrušením. S jakou pozorností by se nad tímto dílem skláněli dva přátelé umělci, písmáčtí důkladové a upřímní milovníci české historie, jakými byli Mikoláš Aleš a Alois Jirásek. Každý z nich zanechal na Chodsku svou živou stopu.

  ...

  Po malířově neštěstí nalezla jeho žena skromnou úřednickou existenci na trhanovské poště, potom přestěhovala Špillarovy obrazy do svého božkovského působiště v Plzni a vilu v Peci osídlil malířův bratr Karel, pozdější profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Byl to malíř jiného žánru. Víc než bakchanálie s průvody plavých žen, kterými zalidňoval svá plátna, se nám dnes líbí realistické náměty z Paříže a francouzského pobřeží, citlivě barevně vyladěné. Byl milovníkem hudby, proto se vila ozývala hlasy zpěváků a hrou muzikantů, z nichž nejvíce upoutával pozornost majestátní pěvecký zjev Bohumila Bennoniho, představitele Lomikara v Kovařovicově opeře Psohlavci.

• Hlasy domova :: odstavec 10

  Plzeňský malíř Josef Hodek ji tolikrát obdivil a namaloval.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 43

  A což když si do kufříčku složil frak a skoro tajně přeběhl od Piškuntálů Vodní ulicí, aby se dostal včas k vlaku, který jej měl zavézt do Prahy nebo do Plzně. Tam doprovázel na klavír své milé přátele-zpěváky Emila a Karla Buriana, nebo pěvkyni světové pověsti, jakou tehdy byla Ema Destinová. Jedinou lidskou slabostí, která si dovedla osedlat Karla Buriana, byla sklenička dobrého vína, a když k ní slavný pěvec zasedl, byl nadobro ztracen pro všechny své posluchače. Ach, kolikrát si takto i s Jindřichem zahřešil před tváří boží... A Ema Destinová ? - Bože, ta prožila léta takové slávy, že musí dnešnímu pokolení připadat jako nějaká pohádka z Tisíce a jedné noci. Tato pěvkyně zažila ještě „zbožnění divadla v široké nádheře panovnických dvorů a v přeplněných ulicích", projevy takové úcty, jaké by se dnes dostalo jen národnímu mužstvu při vítězném návratu z mistrovství.