• 
• 
• 
• 

jeřáb

jeřáb na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Sláva Sušice :: odstavce 47, 53

  Stromořadí vzrostlých javorů stoupá od Píchu k Hlavňovicům, nejvýše položené vsi na silnici ze Sušice do Klatov. Kolem nevýstavného zámečku Kotzů z Dobrše rozkládá se park se starými duby, sosnami a javory, v lukách u Libětic strmí řada vlašských topolů a jiné dva mohutné topoly stíní kapličku ve vsi. Domovskými stromy jsou tu jeřáby. Celé aleje nechala bývalá vrchnost vysázet od zámku k lesu kvůli kvíčalám. Byly tu v zimě stříleny a posílány za hranice. I bývalý ovčín býval obklopen staletými lipami a jiné lípy von nad šindelovou střechou kostelní. Jak vidno, vždycky si v Hlavňovicích potrpěli na stromy.

  ...

  Nejkrásnější pohled na Hartmanice je od Těšova a potom od Chlumu, z úžlabí luk, kde jsou roztroušeny šedivé dřevěné boudy. Šel jsem tudy pod rudnoucími jeřáby, sekáči kosili sena, z luk voněly omamně máty a tavolníky a pod košatými jasany chladil stín.

• Strakonice :: odstavec 26

  Na východní straně strmí mezi továrními bloky okrouhlá věž "Rumpál" strakonického hradu, založeného pány Bavory na soutoku Otavy s Volyňkou, později sídlo řádu maltánských rytířů. Na nádvoří přehlédněme hromady rumu, nemající nic společného s lunatickým zjevením bílé paní, po níž zůstal i zde kamenný stůl jako vzpomínka na rozdílení sladké kaše. Marně jsem hledal na zvětralé zdi u věže nějaký strom, který by mi připomněl jeřáb. Z jeho dřeva měla být zrobena kolébka, aby byla vysvobozena z pekelných muk duše jedné chlubné paní vrchní. Z hostiového těsta si nechala cukrářem zhotovili střevíce jen proto, aby žádná paní strakonická se jí v parádě vyrovnati nemohla. Dosáhla jistě zamýšleného dojmu, stojíc vyzývavě o nedělní mši uprostřed kostela, ale lidová pověst ji překrutě potrestala. Naše závistivá parádnice propadla se hluboko pod dlažbu a bude vysvobozena teprve tehdy, až vyroste na hradební zdi jeřáb tak veliký, že z jeho dřeva bude moci být zrobena kolébka. Před dvaceti lety neopatrný zedník vyvrátil při opravě hradu tento malinký strůmek a pyšná paní má i nadále dosti času k pokání. Když noční vítr lomcuje starými lucernami, rozléhá se nádvořím její zoufalý pláč. A v ten čas je slyšet i vřeštění známých dud za kostelním oltářem... To už by byla historie jiná.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavce 15, 71

  Z čertova kamene, zalesněné dominanty tohoto kraje, spatříme širokou končinu, která se prostírá od Jindřichova Hradce až k Počátkám. Mírné vlny lesů, horizontálně seřazené nad hladiny rybníků, ustupují v šedavě modrém valéru až k jemným liniím obzoru, jenž splývá s vysokým, vybledlým nebem. Slunce střídavě osvětluje pruhy políček, sbíhající se k cestám, vroubeným břízami a jeřáby, a za temnými pásy lesů prozáří parnatou rovinu třeboňskou.

  ...

  Šindelová mohutná báň zvonice i štíhlá vížka jehlanovitého sanktusníku na blízkém hřbitovním chrámu vytvářejí typické obrysy těchto míst pro všechny počátecké rodáky, do jejichž města se vracíme zamyšlenější. Kolem dokola leží chudý kraj s "Černými bratrstvy lesů" a na mezích pod prosvítavými nebesy rozsvícený "sírovým květem" svízelu siřišťového, kraj pozdějších jar a zádumčivějších podzimů než jinde, kraj jeřábů, osik, bříz, jalovců i drobných vsí, schoulených na závětrné straně lesnatých svahů mezi drobnými políčky osad, "v nichž chalupník byl pán a sedlák boháčem". I v létě jsou tu rozevlátá oblaka studenější svou bělí než jinde a tuto zchlazenou melancholickou krásu kvetoucího vřesu, mělkých písčitých oranic, kamení a oblak hluboce procítí každý, kdo sem přijde z kraje odjinud.

• K srdci jižních Čech :: odstavec 37

  Nakloněné jeřáby provázejí naši pouť až k Sudoměřicům, kde do Černého rybníka nahlíží svými sosnami Černý les. Qgára orobince a šustící rákosové listy byly už prvními posly podzimu. Zde v staročeském zájezdním hostinci U Fantů se roku I8J6 narodil profesor Vysokého učení technického v Praze architekt dr. h. c. Josef Fanta, projektant Hlavního nádraží v Praze, budovy Hlaholu, Hlávkovy koleje, hvězdárny v Ondřejově a mohyly míru u Slavkova.

• Prácheň :: odstavec 65

  Na východ strmí mezi továrními bloky okrouhlá věž umpál hradu strakonického, založeného pány Bavona soutoku Otavy s Volyňkou, pozdější sídlo řádu altánských rytířů. Na nádvoří přehlédněme hromarumu, nemající nic společného s lunatickým zjeením Bílé paní, po níž zůstal i zde kamenný stůl ako vzpomínka na rozdílení sladké kaše. Marně jsem ledal na zvětralé zdi u věže nějaký strom, který by mi připomněl jeřáb. Z jeho dřeva měla býti zrobena kolébka, aby byla vysvobozena z muk pekelných duše jedné chlubné paní vrchní. Z hostiového těsta si nechala cukrářem zhotoviti střevíce, jen proto, aby žádná paní strakonická se jí v parádě vyrovnati nemohla. Dosáhla jistě zamýšleného dojmu, stojíc vyzývavě o nedělní mši uprostřed kostela, ale lidová pověst ji překrutě potrestala. Naše závistivá parádnice propadla se hluboko pod dlažbu a bude vysvobozena teprve tehdy, až vyroste na hradební zdi jeřáb tak veliký, že z jeho dřeva bude moci býti zrobena kolébka. Před dvaceti lety neopatrný zedník vyvrátil při opravě hradu tento malinký strůmek a pyšná paní má i nadále dosti času k pokání. Když noční vítr lomcuje starými lucernami, rozléhá se nádvořím její zoufalý pláč. A v ten čas je slyšeti i vřeštění známých dud za kostelním oltářem.