-
Sláva Sušice ::
odstavce
87, 89, 91-94, 96-97
K nejvyššímu z nich se váže vzpomínka na jedny z nejšťastnějších chvil Smetanova života.
...
V roce 1867 bylo Smetanovi 43 let. Byl tehdy kapelníkem Prozatímního divadla a jeho první houslista, Mořic Anger, pozval jej do svého rodiště. Skladatel, znechucený nepřízní svých odpůrců, radostně přijal pozvání a koncem srpna odjel se svým přítelem do Sušice. "Jeli jsme do Sušice rozjařeni a nadšeni jako studenti na vakace," vzpomíná později Anger a líčí ve svých vzpomínkách celé ovzduší tehdejší Smetanovy návštěvy. "Víte, jak to na venkově chodí. Sotvaže jsme se posadili, už mně bylo našeptáváno, že ty a ty rodiny si horoucně přejí, abychom jim prokázali tu čest a přišli k nim se Smetanou na návštěvu." I chodili oba muzikanti z rodiny do rodiny, Smetana musil hrát na klavírech domácích slečen až do umdlení, ale nijak ho to nerozladilo. Svému starostlivému příteli vymlouval jeho obavy: "Inu, slast to pro mne žádná není, ale pozorujete přece, že se k tomu nijak nenutím. Jsou to srdeční, upřímní a roztomilí lidé. Okřívám mezi nimi, výborně se s nimi bavím, nikde jinde jsem se ještě tolik nezasmál jako zde... proč bych jim tedy neudělal něco kvůli? Nezažil jsem nikdy v životě něco podobného, všechno je to pro mne novinkou..."
...
Smetana v Sušici duševně pookřál zvláště mezi studentskou mládeží. Nerozpačitě, jak někdy mládí bývá, pozvali studenti Smetanu na svůj výlet do Vodolenky. Smetana pozvání přijal, vyslechl deklamace a upřímně se bavil s mladými lidmi. Mohl jim míti za zlé, že si chtějí zatančit? Sám byl náruživý tanečník a toto rozesmáté prostředí mu připomnělo jeho vlastní studentskou mladost v Plzni i jeho první choť Kateřinu, do smrti láskyplně vzpomínanou. Usedl ke klavíru a hrál, a hrál... Jedna odvážná kráska vyzvala klavíristu k tanci. Překvapený Anger musil zastoupit svého přítele, který šel při tanci z jedné dívčí náruče do druhé a protancoval na Vodolence skoro celou noc. K ránu se vracela rozjařená společnost do Sušice a Smetana si ještě slastně poliboval: "Do smrti nezapomenu na dnešní den. Všechny starosti, všechny trampoty se mne spadly..." Po letech ještě vzpomínal, a kdykoliv se sešli s Angrem, vždycky připomněl znovu Sušici: "Pamatujete se na ten výlet? Pamatujete se, jak jsem tam na piano hrál a jak pro mne přišla ta děvuška?"
Jak se dostal Smetana na Čeňkovu pilu?
Byl tam pozván jejím majitelem Čeňkem Bubeníčkem, obchodníkem z Prahy, který tam právě pobýval s vychovatelem svých dětí Dr Ludevítem Procházkou, klatovským rodákem a neohroženým obhájcem Smetanova díla. Div že se tam nesetkali s Dr Riegrem, jehož na tehdejších cestách Šumavou provázel Klostermannův otec, který byl městským lékařem v Kašperských Horách.
Dva dny si pobyl Smetana na Čeňkově pile, ale nechrne mluviti samotného Angra, jehož písemný projev dobově podbarvuje nejen scenerii, ale zachycuje celou tehdejší atmosféru.
...
Tehdy ještě plavili na Otavě vory a docela blizoučko u Čeňkovy pily, na Paulině louce, bylo jejich vaziště. Smetana neodolal, aby neusedl na jeden z vorů, a "prý bylo na něho v tu chvíli zrovna božské podívání. Mohu říci, že jsem ho nikdy v takovém radostném rozechvění neviděl," vzpomíná Anger.
Jedna z přítomných hostitelek vyzvala naše tři hudebníky, aby každý z nich zasadil u Čeňkovy pily jeden smrček. Rádi vyhověli tomuto přání. Smrky se rozrostly a největší z nich dodnes připomíná jednu z nejradostnějších chvil Smetanových.
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
29
Jaroslave Seiferte, uvědomil sis duchovní přítomnost Nerudovu, obzíraje ze zátoňské tišiny kopce tohoto kraje? Dvě krásné, citlivé básně jsi nám tu napsal; jednu o hřbitově, ale Tvá roztoužená Musa oslovila vroucněji Bedřicha Smetanu v druhé básni věnované Zátoni. - Možná, že slyšels i písničku, ve zdejším kraji zpívanou:
-
Na Vodňansku ::
odstavec
5
Pod platanovými alejemi u pivovaru chodívala jako děvčátko národní umělkyně Marta Krasová, vynikající členka Národního divadla, později vděčně vzpomínající na svá školní léta v protivínském rodišti. Tehdejší měšťanská Ikola měla dobré učitele, z nichž sokolský pracovník Josef Házr Písecký byl podněcovatelem místního kulturního ruchu a z jeho literárního díla si zaslouží vzpomínky historický román Kašpar Matyáš ze Sudetu, uvádějící čtenáře do vodňanského života v sedmnáctém století. Umělkyně vzpomíná zejména na vzácnou učitelku Emílii Cébovou, která jí dala nejen spolehlivý základ vědomostí, ale upozornila i rodiče na dceřinu hlasovou vyspělost a poradila jim, aby ji nechali hudebně vzdělat. Tehdejší regenschori Wunsch měl v Protivíně soukromou hudební školu a mladá žákyně se u něho začala učit houslové hře a zpěvu. Pořádal se svými žáky koncerty a na jednom z nich vystoupil i Ševčíkův žák. Tehdy si ho přijel poslechnout proslavený houslový pedagog a při té příležitosti slyšel i mladou žačku, která se uvedla Smetanovými písněmi komponovanými na Hálkovy texty. Zkušený mistr měl jistě neomylný cit, neboť okamžitě rozpoznal skutečný talent děvčátka a rodičům doporučil, aby je dali učit zpěvu. Tato příležitost se naskytla v Budějovicích, kde mladá kandidátka učitelského ústavu mohla navštěvovat i hudební školu Bohuslava Jeremiáše, kde ji ředitel vyučoval zpěvu a paní Vilma Jeremiášová hře na klavír. Tato učitelská dvojice dovedla pro své žáky vytvořit nezapomenutelně krásné prostředí. Školní koncerty byly jen introdukcí pro první vystoupení na jevišti, které se stalo v Táboře při zájezdu budějovické opery, kde Marta Krasová pohostinsky zpívala svou první roli jako kněžna v Dvořákově Rusalce. Po pražském školení začínala svoji uměleckou dráhu na operní scéně bratislavské pod vedením Oskara Nedbala a odtud vedla její cesta přímo do pražského Národního divadla, kde od té doby patřila k miláčkům hudebního obecenstva a byla chloubou našehd pěveckého umění.
-
K metropoli kraje ::
odstavec
10
Pamětní deska na jednom přízemním domku připomene poutníku, že se zde narodil František Gregora, zprvu vodňanský, později písecký regenschori, hudební skladatel a pedagog, velmi zasloužilý o hudební kulturu města Písku, kde ho navštívil Bedřich Smetana i Antonín Dvořák. I jeho synové podědili po otci muzikantskou vlohu a uplatnili ji na svých působištích.
-
Přetiché město ::
odstavce
12, 23
Podobu lyry má pedál klavíru učitele hudby Ikavce, do jehož zažloutlých kláves sahaly i vaše prsty, Bedřichu Smetano, studente věčně nepokojný a zamilovaný. Tento starý nástroj stojí dnes tiše v síni městského muzea. - I přibatolilo se dítě domovníkovo a vyloudilo z něho svým malým prstíčkem jasný zvučný tón - až se ve mné ztišil dech. Neviděl jsem však v tomto dětském počínání nic znesvěcujícího.
...
I do kostela svatého Jana Křtitele jsem zašel, a hlavy světců z gotických fresek dosahovaly tam až ke stropu a korouhvička s kohoutem marně nabádala k bdělosti. Pod sloupem uprostřed náměstí stály selské vozy jako kdysi, jako by se ve světě nic nedělo a nezměnilo. I kovárna tu dovede překvapit. Vstoupil jsem do ní gotickým ostěním a teprve později, venku, když už mne neoslňoval roj jisker z kovadliny a syčící plameny výhně, jsem si uvědomil, že je to vlastně bývalá kaple svaté Alžběty, zrušená josefínským patentem. Chtě nechtě musel jsem se vrátit na hradní nádvoří k renesanční studni, jejíž hloubka je prý navlas stejná jako výška kulaté věže, a u zahrady kláštcří ku jsem si vzpomněl na sládka Františka Smetanu i jeho syna Bedřicha Smetanu, kteří tudy před sto lety chodívali. I selskou svatbu jsem potkal u radnice a nevěstě popřál dobra do nového života a mrzelo mne, že jsem nemohl vyhovět jejímu pozvání, tak upřímně a srdečně vyslovenému.
-
Od Hradce k Počátkám ::
odstavec
35
Už tehdy tam vyráběli textil. Jedna jeho povídka, celkem málo známá, obírala se velmi zasvěceně trudným životem továrního dělnictva. Dnešní fezárna má docela jiné pracovní a životní podmínky než za dob Pravdova mládí. Jen rybník s ostrovem tu zůstal týž a na pivovarském komíně se usídlili čápi. Bedřichu Smetanovi tu postavili pomník a ve vsi nevýstavný zámeček. Nad městem u lesa si včelničtí židé, kteří byli z obyvatelstva nejzámožnější složkou, založili hřbitov. Rostou tu divizny, žampiony a thuje; staré hebrejské nápisy smývá déšť. Slunce ozářilo břízy i městečko dole jako za času mariánských poutí, kdy tu pod modrým nebem chodívaly družičky a jasně zněly včelnické zvony, slyšitelné daleko do kraje. Díváš se k Čertovu kameni a na radouňské kopce, vzpomínáš na vesničku Brabec a na všechny vsi kolem, z kterých vždycky na jaře odcházeli zedníci, aby se na zimu zase vraceli z Vídně s našetřenými penězi, poplatili dluhy a spravili došky svých chalup.
-
Krajinou básníkovou ::
odstavce
28, 60
Lákala mne i Růžkova Lhotice, která patřívala Smetanovu otci a odkud před druhou světovou válkou přihlížel našim manévrům generál Gamelin, z téhož návrší, jehož vyhlídka vyvolává v paměti několik muzikantských jmen. Viděli bychom všebořickou myslivnu, rodiště Zdeňka Fibicha, i Kaliště, odkud pocházel Gustav Mahler, a když už jmenujeme slavné muzikanty, tož v pravonínském zámku meškal jedné zimy v třicátých letech minulého století Richard Wagner jako učitel hudby u hraběte Pachty.
...
Salačova Lhota pod Stražištěm není jen tak lecjaká ves. Před 200 lety zde sídlil Ignác Kletečka, vrchní starší svobodníků, kteří podléhali přímo královské komoře. Odtud se zakoupil do Obrátic, kde byl nalezen zbytek tohoto svobodnického archívu se zajímavými doklady o zakoupení statku v Růžkově Lhotici otcem Bedřicha Smetany. Z dochovaných listin je možno sledovat po dvě staletí v kraji rod Frídů, usedlý v Bradáčově. Věděl Jaroslav Vrchlický při svých návštěvách v zdejší končině, že vlastně prochází domovem svých předků? Kdo nám dnes už zodpoví tuto otázku, která zneklidňuje naše vzpomínání a chce být přece jen něčím víc než vyplněním určité mezery v literární historii...
-
Na Soběslavská blata ::
odstavec
9
Mnoho her zrežíroval v Soběslavi místním ochotníkům režisér Národního divadla Edmund Chvalovský, který působil ještě za Bedřicha Smetany, dožil se tu třiadevadesáti let a je pohřben na zdejším hřbitově.
-
K srdci jižních Čech ::
odstavec
73
Nikdy nechyběl tento hlas bouře v chórickém výdechu země. Slyšíme jej jako vyvrcholení ve "Vlasti" Smetanově i z hrdinské báje Alšovy.
-
Sluneční poutník ::
odstavec
13
Naše vzpomínka si umísťuje do poběžovického zámku v čtyřicátých letech minulého století dvacetiletého hudebního učitele thunovských komtes Bedřicha Smetanu s hubenou tváří pod obrýleným modrým zrakem a vlasy dlouze dozadu sčesanými, jak zde píše dvanáct fug pro svého pražského učitele, slepého Josefa Proksche. Tehdejší ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich Kittl doporučil na souhlas Prokschův mladého vyučence hudbymilovnému hraběti, který bral na hudbu přísné měřítko a podle něho velmi vyběravě volil i učitele. Když se kandidát muzikantské existence představil u Thunů, vzbudil jeho mladický zjev všechny možné pocity kromě důvěry. Hrabě vyzval Smetanu, aby sám zahrál nějakou klavírní skladbu. Ruka klavíristova sáhla do kláves a struny zazněly tak dokonalým úhozem těžké skladby Pia Richtra, že nový učitel byl přijat okamžitě. V tomto letním šlechtickém sídle prožil nejšťastnější chvíle svého mládí v stálém milostném toužení po své milované Kateřině Kolářové, která se později stala jeho chotí. Ach, kam se poděl starý spinet, svědek jeho citů nejintimnějších a zároveň pamětník veliké hudební kultury, kterou slynula celá thunovská rodina. Její nástupci byli stvořeni z docela jiného těsta. Coudenhovové-Calergi dali Praze dva přísné místodržitele, kteří s kumštem měli málo společného. Jeden z Coudenhovů, nevím už který, dal si od sochaře vymodelovat svůj portrét v nadživotní velikosti a kamnář jej vyhotovil jako kamna. Stála na chodbě jako kuriozita, jistě nemající obdoby v celé sluneční soustavě. Škoda, že tato "kamna-portrét" vzala zasvé po pětačtyřicátém roce. Jiný z tohoto rodu, Richard Mikuláš, autor Panevropy a přítel evropských státníků, by se tu setkal se svým dětstvím i s podivným světem vypravovánek své matky. Přišla sem jako pohádková princezna ze země kvetoucích třešní pod památnou horou Fudžijamou a její jméno zní i pro nás exoticky — Mitsu Aoyama. Jak musil působit její cizokrajný zjev na zdejší Němce "s cvočkem v uchu a s cínovými knoflíky na svátečních vestách".
-
Hlasy domova ::
odstavec
72
Víme toho na Vás víc — i stín Máchův se klade
mezi námi a Vámi — ale nevzpomíná básník "Máje" ve
své korespondenci spíš theologa Karla Blatenského,
zdejšího rodáka, a jenom v dobrém? Zvláštní shoda
rodiště i jména, že ...? Při vyslovení jména Máchova
jste zmlkl, nevadí, pokárala by Vás i jiná ušlechtilá
duše básnířčina, jejíž matka pocházela rovněž z Blatné — Eliška Krásnohorská, přítelkyně Smetanova,
autorka jeho libret. Její ryzosti a statečnosti byste se
musil omluvit — za Boženu Němcovou. Spěte klidně,
Vaše zásluhy v jiném kulturním směru jsou jistě nesporné — a já už nebudu vyčítat...
-
Dražinovská hora ::
odstavec
4
Na mnoha místech kraje se mi ozvala mužná nota básnířky Elišky Krásnohorské, jež do tohoto „krajinářského cyklu tendenčně vyhroceného"
sevřela mnoho upřímného vlasteneckého citu, jak jej prožívalo básnické
pokolení sedmdesátých let minulého století. Sám Otokar Březina, básník
zahleděný od země ke kosmu, si velmi vážil právě těchto veršů libretistky
Smetanových oper.
Bedřich Smetana
