-
Hlasy domova ::
odstavce
9, 57-58, 60, 61-62, 150, 157
Mlčí sochy svatých patronů českých pod větvemi kaštanů, sluneční hodiny měří svým stínem dění jiného času a na podřimujícím nádvoří v zeleni loubince i Neptun s trojzubcem stojí nepohnutě. Jen pták, nevím už který, se žene v bezoblačném modru za poděšeným běláskem. Zahleděn na kasejovickou stranu, vzpomínáš zápisů tamní smolné knihy. Čeho by ses v nich asi ještě dočetl...
...
Na "fišerovské" silnici vedoucí z Českých Budějovic přes Písek do Plzně leží Kasejovice, městečko se starou historií zlatých ryžovišť a dolů, v nichž se několikráte kutalo po dlouhých přestávkách, a od nového dolování si nynější měšťané slibuji další rozkvět svého místa.
Vladycký rod, jehož členové se ve 13. století psali z Kasejovic, vládl tu i další století. Anna z Frymburka, která též patřila ke Kasejovicům jako poslední členka rodu, se provdala v patnáctém století za pana Petra Zmrzlíka ze Svojšína, nejvyššího mincmistra království českého, a Kasejovice mu přinesla věnem. Ona i manžel byli upřímní ctitelé Husovi a Petr Zmrzlík se zasloužil o českou vzdělanost, dav přeložiti roku 1411 do češtiny Kroniku trojanskou. Po jeho smrti vládla vdova jako dobrá hospodyně, a když se i ona rozžehnala se světem, ujal se jejího zboží synovec Václav Zmrzlík ze Svojšína, který Kasejovice připojil k Lnářům, a od té doby podléhali Kasejovičtí vrchnosti lnářské.
...
V Kasejovicích byla i početná obec židovská, jež v roce 1848 čítala 229 členů, již dříve vystavěla si zde barokní synagogu, která je kromě měšťanského domu U Šolů nejvýznačnější městskou architekturou. Dnes je v ní soustředěna soukromá sbírka starožitností Václava Mentbergra, budovaná s kulturní poučeností a láskou k rodnému městu. Její průvodce je zároveň znatelem místního života i historie; napsal mnoho statí do různých časopisů a střeží kulturní dědictví domova s úsilím, jež si zaslouží úcty. Kasejovičtí Židé v něm nalezli svého historiografa.
...
Kromě bývalých lázní a domů očíslovaných římskými číslicemi zůstává vzpomínkou na židovskou minulost Kasejovic starý hřbitov "Na stráži". Kamenné náhrobky šednou lišejníkem, pod thujemi na hrobech rozkvétá vřes, z puklé zídky se ozývá cvrček, vánek zachvívá květy zvonků, starčků a chrastavce, za oranicemi se zamýšlí zamlžený kraj. V jemném odstínění siluet tušíš za zídkou Oujezdo, za vlnou lesa Předmíř, Zamlýní s leskem rybníků, hladinu rybníka Metelského a za ním vzadu obrys Třemšína. Stará obřadní síň je proměněna v stodolu, z vlaštovčího hnízda vzlétla kmitavá křídla vlaštovek. K tetě Gottliebové, jejíž manžel měl v Kasejovicích vetešnický krámek, jezdíval z Prahy její synovec Emil Orlik, pozdější slavný malíř a ředitel umělecko-průmyslové školy berlínské. Místní tradice vypráví, že tu v hospodě "Na staré Vrčeni" kreslíval sousedům obrázky.
Jiná hospoda, nazvaná "V boučku", stojí blízko kapličky svatého Vojtěcha, u níž se nachází studánka s léčivou vodou. Pověst jí připisuje jednomu světcovu zastavení, při němž na tomto místě vyprosil na nebesích vláhu pro zprahlý kraj. V minulém století zřídili v blízkosti lázně, jejichž éru skončila rekvísice měděných kotlů za první světové války. V roce 1848 měla národní garda kasejovická na palouku u lázní svoji střelnici.
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jako by právě v tomto označení musila být příhana - a jako by o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikoláš Aleš v zamilovaném dopisu své Marině, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku - a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii, a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už někdy taková nátura posměvačná, ale nic ve zlém.
...
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla, vzpomněl jsem i vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívat na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce vašeho narození. Ještě vás pohostili v zámku, naposledy, a potom v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou horečnatou noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností a důležitým činitelem v pražské Umělecké Besedě. S jakou radostí by vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička, "Velebín Třemšínský", vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci.
-
Od Postřekova do Klenčí ::
odstavec
32
Poutník, který se zastaví na klenčském náměstíčku, podlehne okamžitě sugesci Baarovy probuzenecké románové trilogie. Nalezne tu barokní kostel svatého Martina s oltářním obrazem, jehož autorem je Ferdinand Vele, marně však bude hledat starou školu, kde učitelský mládenec Alois Jindřich, můj krajan z Kasejovic, připravoval zpěvačky k vánoční Rybově mši. Jedno z nejpamátnějších stavení je stará pošta, zřízená v polovině
šestnáctého století, která okamžitě upoutá pohled příchozích. Rok před
jejím zřízením projížděl Klenčím Bohuslav Hodějovský z Hodějova,
český šlechtic a básník, v průvodu svého strýce, známého místosudího
Království českého Jana z Hodějova, na studia do Ingolstadtu a do svých
Faragines napsal: U Klenčí vešli jsme v černý, nescestný hvozd, plný srázů a
skalovitých dubů, jejich vltve jako obrovské ruce sklání vítr na klikatou cestu,
vinoucí se úskalím, horami. Potkával nás veliký, hřmotný lid přívětivého obličeje
a pozdravu se zbraní v ruce pro ochranu hranic. I sličná dívčí tvář mihla se mezi
nimi jako spanilá nymfa či dryadka...
-
Hlasy domova ::
odstavce
7, 69, 73
Mlčí sochy svatých patronů českých pod větvemi
kaštanů, sluneční hodiny měří svým stínem dění jiného času a na podřimujícím nádvoří v zeleni loubince
i Neptun s trojzubcem stojí nepohnutě. Jen pták,
nevím už který, se žene v bezoblačném modru za poděšeným běláskem. Zahleděn na kasejovickou stranu,
vzpomínáš zápisů tamní smolné knihy, čeho by ses
v nich asi ještě dočetl. ..
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou
dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jakoby
právě v tomto označení musila býti příhana — a jakoby o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti
tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné
zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal
Mikuláš Aleš v zamilovaném dopisu své Maryně, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku — a že
v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou
poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém
petroleji a jeho směšnotragické historii a kdyby byl
znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je
rovněž neodpustil. Byla to už taková nátura posmčvačná, ale nic ve zlém.
...
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla vzpomněl jsem i Vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. Já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívati na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce Vašeho narození. Ještě Vás pohostili v zámku, naposledy, a potom
v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou, horečnatou
noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka Vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností. S jakou radostí by Vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička — Velebín Třemšínský — vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Vždyť sám napsal rytířskou činohru o Mečislavovi a Blance, sebral a složil tolik loveckých písní mého kraje, škoda, že se nedočkal jejich vydání knižního. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci. Jistě docházel i do bniIronického zámečku k své vrchnosti světské, jíž byl vlastenecký rytíř Talacko z Ještětic, poslední potomek staročeské rodiny vladycké. Jeho rázovitou postavu nám citlivě vylíčil Alois Jirásek v krásné povídce stejného názvu, v níž se mihne i postava Jedličkova. I Jirásek musel projíti naší krajinou, neboť prostředí bratronické nemohl evokovati s touže přesností bez vlastního poznání. — Více vlastenců žilo tehdy v kraji. O budislavském panu řídícím Bachovi se mezi zasvěcenci šuškávalo, že prý je přímým potomkem slavného skladatele fug.
Kasejovice
