Richard Lauda

Richard Lauda na Wikipedii

Reference

Kašperské Hory :: odstavec 31
Kreslil jsem ši pozorně osamělou lípu u Vogelsangu s pozadím Kašperka, zamlženým Ždánovem, strmým obrysem Sedla a táhlým Javorníkem s rozhlednou, ale jak dokázat, aby se mi podařilo zachytit včelí zpěv, odfrkování koní před sekáčovou sekačkou a pospíchavý zpěv Bílého potoka? Na pastvině se rozvlnilo stádo ovec, nad horskou chrpou vzlétli bělásci, z nichž jeden, na zeleném ovesném poli, se před mýma očima proměnil v hrachový květ. Pramínky utíkají na vymleté cestě do údolí mezi osikami a lískami a už stoupáme na kraji lesa k Císařskému dvoru. Čisté pramínky pospíchají hlubokými kolejemi rozjezděné cesty, na vysoké mezi seče sekáč seno a jeho silueta vystupuje z krajiny, jako by ji sem umístil malíř Richard Lauda; v údolině pod olší rezaví auto, opuštěné německými vojáky v květnových dnech pětačtyřicátého roku. Matné slunce stříbřitě prosvítá z oparu nad zamyšlenými lesy, po deštích hnědne na lukách rozhozené seno, cvrliká cvrček. Na krajním stavení obdivujeme vyřezávané sloupky na otevřené pavláčce a vcházíme do osady, kde už zase cítíme tep života. Zaštěká pes, husy kejhají a chasník v chlévě podestýlá kravám, žena vyváží hnůj a z přírodního vodovodu crčí pramínek čisťounké vody. Pověšené kosy a hrábě připomínají čas senosečí, zvonička na dvorském stavení zase večerní klekání. Ještě cesta přes jeden kopec a otevře se pohled k Rejštejnu se stříbřitou stuhou Losenice i pohled ke Kašperským Horám, zavrcholený hradní siluetou. Dole je Amaliino údolí se zbytky starých šachet, do nichž si umístila lidová fantasie zástupy permoníčků, kteří mohou člověka obdarovat nebo způsobit mu mnohé trampoty. Rád bych měl potvrzenu zkazku, která do jedné této šachtice umístila Webrovo komponování jeho Čarostřelce. Nevypátral jsem o něm nic zřetelného, jen tuto kradmou, ztrácející se stopu...
Přetiché město :: odstavec 17
I Chittussi sem zajížděl. Snad to zvábilo podvědomé volání italské krve jeho předků a duše jejich vlasti, skrytá tady na tolika místech - Richarda Laudu zase pradleny na vajgarském břehu a pohled na město v horském letním dnu. Oba dva, každý jinak a každý po svém, jsou vedle Alše prvními a pravými zasvěcovateli do duše jihočeských krajin. Malíř Pavel Laška je stále okouzlován touto krajinou svého mládí, i když ted žije v Praze.
Od Milevska k Bechyni :: odstavce 25, 29, 31, 33-34
V této vsi se dokonce škola dědila ve třech kantorských pokoleních. Učitel se vždycky oženil s dcerou pana řídícího a tak ani byt, ani rákoska nevyšly z rodu. Poslední z nich, pan ředitel Horný, dosáhl i hodnosti senátorské. Do jeho třídy chodíval čiperný učitelský synek Alois, jehož otec, Josef Moravec, cepoval v násobilce jiného chlapce z Vilína, Bohuslava Jarolímka, kterému byla později svěřena opatská berla staroslavné kanonie strahovské. Pan učitel byl už značně letitý, když se do Chyšek přestěhoval ze sousední Jistebnice, a jeho předlouhá kštice i umělecká bradka naznačovaly jinou profesi než onu, která nechává na prstech skvrny od červeného inkoustu. Studoval zamlada na pražské technice u profesora Zenkra, zběhl pro chudobu ze studií a dvacet let se živil fraj kumštem, kresle věrně a přepečlivě portréty českých velikánů. Jeden čas jej bohémská bída zahnala i na stavbu. Dohlížel na bourání Poříčské brány, a když jej toto nestálé živobytí omrzelo, oženil se a šel učitelovat na venkov. Nejdříve na Slánsko, kde přijal v Kloboukách vychovatelské místo v jedné statkářské rodině, a potom jej osud zavál do chudého Táborska. V Jistebnici zůstala po něm celá galerie podobizen různých potentátů, pro barona Nádherného nakreslil expozici pernaté a lovné zvěře, jíž se chlubil na krajinské výstavě táborské - ale jiná věc je hodná zaznamenání. Přišli k němu rodiče Laudovi, jejichž synek Richard se nechtěl učit kupcem v Mladé Vožici a čmáral na kdejaký papír panáky a husy. Autorita učitelova měla zvrátit tento bláznivý klukův plán, ale zklamaná touha novopečeného pedagoga proměnila domluvu v slova jistě nečekaná od rodičů, kteří důvěřivě přišli do školy se svým soužením. - "Pane Lauda, kornouty může dělat leckdo, ale malířem nemůže být každý, dejte ho na to." A tak Richard Lauda se dostal do speciálky Pirnerovy. - Chyšečtí nemohli zpočátku zvyknout na nového učitele, jehož sčetlost, zkušenosti a různá podivínství byly podnětem k tolikerým dohadům, škola mu k srdci nikdy nepřirostla; bloumával dlouhé hodiny po lesích, sbíraje kdejakou prašivku, ještě ve stáří skákal "šipku" do vody, o všechno možné se zajímal, čítaje knihy ruské, francouzské i německé. Za tmy se vracíval ze samotářských potulek, a když se dost nasytil západů slunce, zašel do hospody na besedu se statkářem Siebertem a kaplanem Šimkem, od něhož si vypůjčoval Kurýra. Jinak byl tvor zcela nepraktický; koupě uhlí byla pro něho větším problémem než všechna vojevůdcovská rozhodování těch nejrozmanitějších generálů v soudobé rusko-japonské válce. Sousedé mu nosívali fotografie, které překresloval na velký formát, a paní učitelové přibyly tak do kuchyně mnohé naturálie, jistě nezbytné pro početnou rodinu.
...
Na nadějkovském náměstíčku neupoutá zrak nic pozoruhodnějšího kromě kostela, v němž je jen mramorová bysta polního maršála Feuersteina z tereziánské doby, bývalého majitele zdejšího zámečku. Proslulejší je fara, kde umřel u faráře Antonína Čechoslava Fikara spisovatel Prokop Chocholoušek, k jehož úmrtnímu loži přijel sám Jan Neruda. Pomníček na zdejším hřbitově a honosný pomník v jeho sedleckém rodišti může cosi říci o vděku potomstva, ale stodola u rodného domku byla poslední pracovnou pronásledovanému romanopisci, v níž psal své jihoslovanské povídky do knihy Jih, a nebýt porozumění okolního duchovenstva, nutně by zemřel v opuštěnosti. Hraběnka Kokořovská hostila tu jednou krajináře Václava Jansu, a toť vše, co lze o místním zámečku zajímavějšího pověděti. Za vsí šumí alej starých lip, na louce kosí sekáči a já vzpomínám na Richarda Laudu.
...
Tento větrný kraj prořidlých hájků u kamenitých pastvin, kde v šedivých mračnech mizí matná silueta ptačích odletů a u ohníčků (bazalek) se za dětmi pestří strakatina krav, znají školáci po celých Čechách z obrazů Richarda Laudy. Proslavil mezi dětskou drobotí svůj chudý domov jako kdysi Alšův Slabikář krajinu prácheňskou.
...
Starý výměnkář jde pomalou chůzí za mladými na pole, zastavuje se u mne a já se ho ptám na Richarda Laudu. Bude tomu čtyřicet let, co zemřel, a mladší jistebnické pokolení o něm ví už jenom z doslechu. Dědeček vypráví, jaký byl Lauda hodný člověk, jak ho měli lidé rádi, a že vlastně byl prvním lyžařem v Jistebnici. Na radnici mají od něho obrazy, nemám se na ně zapomenout podívat, a truhlář Popelka z Vyšehrádku byl jeho nejlepší kamarád; u něho také něco uvidím.
Vcházeje do Jistebnice, šel jsem vlastně do světa důvěrně známého. Náměstí s kašnou, svatojanskou statuí i zámečkem a domy s mansardovou střechou jsem si dobře pamatoval z jednoho Laudova obrazu, reprodukovaného snad v Zlaté Praze, který byl dějištěm Květné neděle v Jistebnici. Nejpodivnější bylo, že dětská představa nebyla v rozporu s viděnou skutečností. I starosvětská fara s kostelní věží a pracujícími ženci na poli je táž, jak nám ji zanechal malíř na jednom ze svých leptů. Nalezl jsem i přesné místo, odkud byl kreslen tento motiv, a nejvíce jsem byl překvapen starou hrušní, dodnes um stojící. Krok za krokem jsem šel po stopách Laudových od Maří Magdalény až k starému židovskému hřbitovu a zase od Vyšehrádku až ke kapličce s prastarou lípou, stojící u sedlecké silnice. Na hřbitově jsem našel hrob jeho otce, koželuha. Na náhrobku byla ještě fotografie muže středních let s inteligentní, vousatou tváří. V zasedací radniční síni mají Jistebničtí na památku dvě rozměrná plátna Laudova a několik leptů. V muzeu jsem však našel velmi málo po rodáku malíři, který celé své dílo tvořil jako nepřetržitou oslavu právě tohoto domova.
Bechyně :: odstavec 9
Tato sytá modř nebes zdůraznila bechyňské panoráma i tehdy, když před ně usedl Václav Špála, aby je sevřel do své hutné, trojbarevné akvarelové zkratky. Antonína Slavíčka více zaujalo barevné ladění klášterního štítu a jeho prejzových střech a potom ještě jeden pohled od schodů na celý klášter v přitlumeném světle podmraku. Otakar Lebeda maloval celkový pohled na město, Viktor Stretti stráň se zámkem a Karel Štěch si nakreslil na motiv bechyňského panorámatu několik větších kreseb. Richarda Laudu přilákal námět stavby velikého železobetonového mostu k tvorbě celého leptového cyklu a jeden lept s tímto motivem známe i od A. J. Alexe. Všichni tito umělci byli hosté, kteří neměli k Bechyni citový vztah rodácký.