Do šumavského Podlesí ::
odstavce
33-34, 37, 43, 45
V překrásném údolí, kde mezi olšovím protéká reka Volyňka, tvoříc rybnaté zákruty a tůně, leží Malenice, stará osada, již ve třináctém století připomínaná jako majetek vladyk z Dobeve. Zdejší rodák byl Michal z Malenic, řečený Čížek, Husův vrstevník, jehož jedna učená řeč na universitě způsobila v celé tehdejší Praze veliký rozruch. Ve svém universitním hádání označil jako Antikrista samého papeže. Měl jistě souhlas svých učených druhů, neboť byl od nich zvolen roku 1413 rektorem pražského učení. S jinými malenickými rodáky se setkáváme i v "Popravčí knize rožmberské". Byli horlivými stoupenci Žižkovými a postavili se proti Štěpánu z Češtic na Malenicích, který byl katolíkem a sloužil Rožmberkům. Nebudeme vypočítávat všechny držitele vsi, která v šestnáctém století slula dokonce městečkem.
Nynější Malenice jsou opravdu přívětivou vsí, kam rádi jezdívali letní hosté, o jejichž veselých příhodách napsal pan farář Špalek celou vzpomínkovou knížku. Malenickým zanechal jednu památku: kapli svatého Václava mezí břízkami na vrchu Hůrce, kterou dal vystavět za přispění archiváře Teplého v podobě románské rotundy. Na hřbitově pod bílou věží kostelní spí věčný sen páter František Teplý, bývalý archivář jindřichohradecký, autor rozsáhlého díla historického, z něhož uvedme aspoň několikadílné dejiny Jindřichova Hradce, dějiny Volyně a nedocenitelné dílo "Příspěvky k dějinám českého rybnikářství". Rodák z kraje, z Marčovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Poznal jsem ho osobně jako člověka nadmíru skromného a ušlechtilého, vlastence horoucího, milujícího své rodné Podlesí láskou věrnou až do posledka. Jeho výrazně hraněná tvář upoutávala rysy vrozené dobroty, hloubavé přemýšlivosti a niterné pevnosti. Poznal jsem ho za okupace a vím, jak přesvědčená byla jeho víra v českou budoucnost. Nikdy nezakolísal. Chápu, proč měl tak rád Chody, jejichž historií důvěrně znal jako málokdo; jeho pevně tesaný profil mi vždycky připomínal hlavu Matěje Přibka, chodského praporečníka z Jiráskových Psohlavců. S pohnutím jsem postál nad jeho hrobem a četl si verše, vytesané na černém mramorovém pomníčku. Nevím, zda on sám je jejich autorem, ale mají závaznost odkazu i poselství.
...
Ještě jedno zadívání do údolí na krásu stromoví, ještě pohled na políčka, stoupající strmě do kopců, a ještě malá zacházka k vápencové skále "V závětří", abych viděl i malenickou jeskyni. Stará lidová zkušenost tvrdí, že když se sečou panské louky u Malenic, vždycky pršívá. Je to louka oplakaná. Lčovická vrchnost asi před 150 lety chtěla si neprávem přivlastnit jednu selskou louku. Sedlák byl paličák, soudil se s pány, ale zadlužil se a přišel o všechen majetek. Jeho žena, žebrácká, píakávala nad loukou, proklínajíc pány, příčinu svého neštěstí. Její žalost byla veliká a pláč dlouhý. Proto se v Malenicích říká, když v senách začne pršet: "Selka pláče a neví se, kdy její slzy vyprší..."
...
Neubráníme se však mocnému pohnutí, díváme-li se s Věnce po kraji. Skoro každý vrch, který je na dohled, má stopy nějaké dávné fortifikace a nelze nepostřehnout, že je v tom určitá zákonitost a soustava. Při pěších potulkách v kraji co chvíli narazíme na různé hrůby, mohyly, "tejna" a hradíště, na staré topické názvy polních tratí, sahající hluboko do minulosti. Strážná úloha kraje je ověřena jeho minulostí králováckou, kterou nám tak pozorně vysledoval archivář Teplý. V hovoru s lidmi postřehneme i zvláštní starobylou češtinu, jinde už neslýchanou. Tento domov lidí starožilých, nepraktických, lpějících houževnatě na starých zvyklostech i přežitcích, je také domovem pověstí, ústním podáním předávaných z pokolení na pokolení. Nedivme se, že uslyšíme o divci, divém muži, balvany na pastvištích se nám promění v zkamenělé stádo a mlha zase v plačící zakletou paní. I boží muka jsou zdrojem pověstí. Nejstarší z nich, stojící mezi Malenicemi a Zálezly, pamatují století třinácté. V každé vsi uvidíme nějaký krásný domovní štít a nikde není rozhozeno tolik zbytků starých tvrzí a zámečků jako tady. Vytvářel se tu zvláštní typ drobné šlechty, nazývané kobylkáři, z nichž Kraselovští vymyslili i pověst, dávající zdání historie, aby jí podtrhli svou rodovou starožitnost. Myslím na truhlu, chovanou v kraselovském kostele, která předpovídala smrt. I když mnozí zdejší lidé, nazývaní světáky, viděli opravdu veliký kus světa, lnou k rodné domovině a vžívají se zas do starého způsobu života. Na staré důvěřivosti a starožilosti kořistili mnozí čiperní podnikavci, ale lid rostl dál ze svého jádra a myslil si při tom své.
...
Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům, a ani autorita pana ředitele Černého je neuchrání před klukovskou chtivostí. Na návsi jsem vzpomínal na přítele Josefa Ladu, jemuž by se jistě líbila pro uspořádání jejich štítů a vjezdů. Sedl jsem si na klády před kapličkou a kreslil pozorně jedno stavení za druhým: každý štít má jiné členění a každá chalupa je oštafírovaná jinou barvou. Nebe bylo v tu chvíli čistě modré, sluníčko svítilo na trávník, kde štěbetala housata, a než jsem všechno obhlédl, nakreslil a okoloroval, byl už čas obědvání. Od Uhlíků vyšel hospodář, aby v kapličce odzvonil poledne. Zaplať Bůh za to zvonění, neboť bez něho bych nebyl objevil překrásnou lidovou sochu svaté Anny, jejíž tvář měla výraz hluboké selské zbožnosti, jaký jsem jinde neviděl. A to je co říci: celé Pošumaví je samá svatá Anna. Tento den mě potkalo štěstí několikrát. Dík setkání s píseckým památkářem ing. Ivo Benešem u nahořanské kapličky, jenž se také pokochal nahořanskou návsí i svatou Annou, ale poněvadž je duše praktická, začal se shánět i po hospodě. Nic nedal na mé upřímné tvrzení, že člověku stačí krásná krajina - a jídlo, podávané třikrát denně, že je předsudek ještě z gotické doby, a opravdu pro nás vynašel hojné pohoštění. Hospoda byla sice zavřená, protože hostinského vystěhovali jako kulaka, ale v stavení u Maršálků nás pohostili "drbáky" s uzeným, všechno bratru za celých šest korun. Musil jsem mu kajícně přiznat, že i tato světská marnost má při putování svoje půvaby a tvrdošíjná odpíravost nemusí vždycky být ctností. Rozloučili jsme se před školou, on si to zamířil k Malenicím a já, s radiovkou plnou darovaných třesní chrupavek z nahořanské školní zahrady, opačným směrem k Dobrši.
Malenice
