-
Rošice ::
odstavec
25
Pražský student jistě se zájmem pozoroval pouťový rej, který se pestře rozvířil v samé blízkosti tetinčiny myslivny, jindy tak tiché. Byl to ještě živý projev lidového baroka. Zámecké čekanické služebnictvo mělo na starosti úpravu kapličky a jejího okolí. Děvčata uvila věnce, ozdobila jimi rám obrazu, vybílila zdi, zametla prostranství. Čekaničtí šenkýři přivezli objemné sudy a kramáři i pernikáři začali se stavbou plátěných bud. Na lesní cestě stříhali ušima vypřažení koně, ruce se míhaly a děti z hájovny, myslivny i blízké vsi pokukovaly zvědavě na tuto každoroční podívanou. V neděli přicházelo procesí z jednotlivých kolatur, z Blatné i ze Sedlice, ze Záboří a z Kadova a dále z vesnic od strakonické strany, od Mečichova a Hlupína, z Nahošína i Doubravice. Ta bývala zvlášť bohatě naparáděná. Kněžské kvadrátky se střídaly se svítivou bělí nažehlených družiček, které nesly vyzdobené "trůny" se sochami světic; za nimi šly větší družičky se sochou Panny Marie, svátečně oblečenou do blankytného nebo růžového pláště, a v týchž barvách byly i stuhy, vedoucí z dlaní děvčátek k nosítkům trůnu. Vdané ženy, černě oděné, s bílými šátky na hlavách, nosívaly sochu svaté Anny, nad hlavami vlály v slunci červené poutní korouhve ověnčené polním kvítím, zněl hlas předříkávačů i táhlý poutnický zpěv. Kolem druhé hodiny odpolední se řadila procesí v ustáleném pořádku. V čele šli hoši s korouhvemi, za nimi školní děti, dále družičky a ženy nesoucí trůny, kněží, zpěváci a nakonec ostatní poutníci. O třetí hodině byla vykonána obvyklá pobožnost, zazněly loretánské litanie, skončilo požehnání. Nyní se pomíchaly děti s dospělými, vítali se příbuzní a známí, nastala zábava i odpočinek. Děti utrácely v krámcích nastřádané peníze za mejdlíčka a cukrové "špalky", které v ústech dlouho držely svou sladkost, mládenci kupovali děvčatům perníková srdce, ženy obrázky do modlitebních knížek a dárky pro známé, kteří musili z nějakých důvodů zůstat doma. Hospodáři a chasníci se tlačili k pípám šenkýřů, babičky a hospodyně odběhly ještě s lahvičkami k studánce pro léčivou vodu. Když večerní slunce dloužilo stíny stromů, začaly se rozjíždět bryčky, nastalo loučení přátel a prořidlé řady poutníků se připravovaly k návratu do svých domovů. Mnohá dvojice se už k procesí nepřipojila a radši zabloudila do zšeřelých alejí krásných Rošických lesů.
-
Pouť vzpomínavá ::
odstavce
2, 22, 24, 31
Navštíví-li poutník Velký Bor na Horaždovicku, kde se Ullrych v devadesátých letech narodil ve škole, zbudované ze starého zámečku, stěží se tam už něco dozví o panu učiteli Ullrychovi, otci našeho malíře. Nezdržel se tu dlouho a vystřídal ještě jiné štace strakonického okresu, kde působil až do své smrti. Bývala zde vladyčí tvrz s klášterem klarisek, zbořeným tábority, a jen název louky "Pod městem" připomíná onačejší podobu osady a byvší čas borské slávy. Tomu je však již strašně dávno... Nikdo z rodáků později nevynikl; jméno Silvestra Krnky, vynálezce rychlopalné ručnice, která přispěla k vítězství ruské armády ve válce s Turky, kromě zasvěcených odborníků dnes už nikomu nic neříká. Puška "krnovka" byla tehdy nejmodemější zbraní své doby, ale i jinší jména se vytrácejí z lidské paměti.
...
Šel jsem po jeho stopách. Tento "sluneční poutník" kreslil si v nedálekých Katovicích kostelní věž se zvláštními sochami ve výklencích, kreslil i nádvoří strakonického hradu, a dokonce sedmkrát si pozorně prokreslil hrad Rábí se všech stran. Odkud a kam šel? Nepříputoval snad z Oselec, kde se po letech našla jeho neznámá fotografie? Máme zjištěno, že jeho otec Antonín pilně akvareloval ve Vrčeni a zachoval nám v jedné kresbě podobu nepomuckého náměstí s dominantou Zelené hory, jak vypadala před sto lety. Neprovázel jej už tenkráte jeho syn Josef? Nevím, ale sugesce tažovické zahrady byla tak mocná, že jsem sám pro sebe uvěřil v Mánesovu přítomnost. Jak by ho asi upoutaly sochy na kamenných podstavcích, ať už představují Pallas Athénu, Hygieiu, Marta nebo pastýře s pastýřkou zcela ve stylu doby. A měl by tu i typicky český venkov v podobě ničím neporušené. Asi by se jen tiše pousmál nad modrým výklenkem glorietu, mazlivě nazvaného "V nebi". Večer v jídelně pod rozsvíceným lustrem, kde nám hostitelé vyprávěli staré historie i galantní příběhy, představil jsem si živě mánesovská symposia u jeho přátel na Hané...
...
Sedmileté dětské království ve Strašicích skončilo maminčinou smrtí a změnilo se vše. Otec se čtyřmi dětmi se stěhuje do Novosedel, blíž k dráze a městu Strakonicům. Dominantu kraje tvoří "Kátoucká hora" se spečenými valy pravěkého hradiště, k níž je soustředěn děj balady Čelakovského z "Ohlasů písní českých", nazvané "Svatební den". Tenkráte se jí žáčkové celého okresu strakonického učívali nazpaměť. Pod horou je starodávný můstek, pojmenovaný po Žižkovi, z roviny se zvedá zámeček Střela a tmí se Šibeniční vrch, kde prý hrával Švanda dudák viselcům. Na obzoru dýmají komíny strakonické fezárny a zbrojovky a melodii kraje vyzpívává řeka Otava.
...
Alík ostatně nebyl jen miláčkem rodiny, ale těšil se i přízni ouřední. Kdykoliv přišel ze Strakonic zvisitýrovat školu pan inspektor Dyk, nejenže Alíka pohladil, ale Alík směl být přítomen i tak důležitému úkonu, jako byla inspekční konference. Nebývaly bouřlivé jako na jiných školách, kde zjistil neopravené sešity a děti při zkoušení málo uměly. Pan inspektor Dyk těšil se mezi učitelstvem upřímné vážnosti nejen pro své osobní chování, ale í pro svou činnost mímoúřední. Jeho vzdělání vynikalo vysoko nad běžný průměr a vyznal se v mnoha oborech. Vydal pro potřebu škol "Místopis okresu volyňského" i "Popis okresu strakonického", založil strakonické museum, zasloužil se o zřízení gymnasia ve Strakonicích, přednášel i v nejodlehlejších obcích a učitele zbytečně nesekýroval. Samozřejmě, že v Novosedlech obzvláště ocenil mravenčí práci pana řídícího.
-
Hlasy domova ::
odstavce
(25), (198)
Když Kopecká vyčerpala svůj repertoár a odjela na jinou štaci, malíři se vypravili do okolí; navštívili Blatnou, jejíž zámek Kašparovi učaroval, i do Strakonic si zajeli a všude bylo co okukovat, co obdivovat. Lolek sblížil nedružného Kašpara i s klášterním převorem páterem Aloisem Majerem, kterého nakreslil u oblíbeného gramofonu, právě vyhrávajícího úryvek z nějaké operety: Küssen ist keine Sünd...
...
Pod nebem cvrčků se klikatí polní cesty, do jejichž prachu kladou jabloně jemný stín svých prosvítavých korun, zabelají se čela krav, zadrnčí vůz a mezi šelestivými toteny luk se ztrácejí travnaté pěšinky plné rosy a ticha. K Velkému rybníku rojickému se svažují režné obdélníky zvlněných žitnišť, z nichž voní svlačec a čiřikají koroptve, na medulkách jetelů bručí čmeláci, jitro je rozezpíváno skřivany a v bramborových brázdách trhají ženy lebedu. Za proužky sosnových lesíků se stříbří rozlehlá hláď Milavy, nepohnutě ční zakřivené větvoví dubů na hrázi rybníka Velkoborského a vzadu, za Strakonicemi, v pobledlé modři strmí Boubín, do jehož měňavého zbarvení vložil Jan Pravoslav Koubek povětrnostní zkušenost celých generací, osloviv jej v jedné své básni "barometer našich rolníků". Nemusí být člověk zrovna rodákem sedlickým, aby pochopil tuto krajinu jako domov milostiplný.
-
Do šumavského Podlesí ::
odstavce
2, 23
Strohý obrys Boubína vedl mne jižně od Strakonic po vlnách kopců drsnátou, málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet, a na žitných políčkách plál z prořidlého nízkého obilí chudoučký planý mák. Kopky sena už hnědly na zatopených lukách, přibývalo pahorků i pastvin, odkud se rozléhalo hlasné kejhání početných husích hejn. Až z Plzně si jezdí v podjarním čase ženy železničářů k Volyni pro housátka. Žluťoučká jako kanárci je přenášejí babičky v košících. Šátkem přikrytá, z kouzně na první travičku, a sotva se u plotů objeví první kopřivy, už je děti škubají pro malé štěbetalky. Několik učedníků předjelo mne na kolech; jistě spěchají do průmyslové školy volyňské, kde se učí truhláři i tesaři, jejíž výstavnou budovou se toto město právem chlubí.
...
Důvod k návštěvě Milejovic dala rodinná kronika malíře Josefa Kočího, v níž jsem četl příběhy jeho předků, sahající až do tereziánské doby. Pocházeli z "Milivic", jak zní staré pojmenování, a já měl zjistit, zda tam ještě žije někdo z jejich rodu. Tedy důvod celkem soukromý. Šest vrb stojí nad návesním rybníčkem jako stráž a slunce zrcadlí v něm bílé štíty statku i navečerní stmívavou tichost, na svahu návsi vévodí kaplička, vedle ní vysoký kamenný kříž a všude před staveními šumí košaté koruny stromů. Ptaje se po místních znamenitostech, vyzvěděl jsem, že nebudu zklamán, navštívím-li Dobrou Vodu. Stoupal jsem k lesu, odkud se rozevřel nádherný rozhled do širokého kraje. Je možno přehlédnout značnou část otavského údolí až za Katovickou horu, dýmavé Strakonice, vrchy nad Jinínem i jihozápadní obzor, zavrcholený Ostrým. Dobrá Voda, jako ostatně všechny Dobré Vody, co jsem jich viděl, vznikla kolem léčivé studánky. Víra v její zázračnou moc je živá i dnes; neznámá žena mi v lese vyprávěla příběh o divuplném uzdravení své matky, s jejíž nemocí si prý už lékaři nevěděli rady, ale naděje v hojivý účinek a užívání vody ze zdejší studánky jí prý vrátilo zdraví natrvalo. Opustil jsem hospodyni, shrabující hrabanku na podestlání v chlévě, a šel sám lesní cestou plnou voňavého stínu a ticha až k místu, kde se tmáň náhle rozsvětlila zeleným světlem. Na malé akropoli uprostřed lesa stojí kaple, jejíž architektura neudiví, ale alej bílých kapliček, rozestavěných v kruhu pod košatými lipami, vyzařuje takovou zvláštní poesií, až ti zatrne srdce. Pod motýlím nebem prostřely trávy svůj měkký svit, v němž taje houslení cvrčků, a větve prosívají svým listovím zeleň tetelivých stínů. Končina jako stvořená pro májové schůzky milenců za padání rosy, kdy na nebesa přicházejí první hvězdy, kdy je slyšet jenom prudký horký dech a ústa ovívá jemná vlna zlatavých dívčích vlasů, vlhká vůně kořání i omamný výdech vadnoucího sena. Místo pro usebrané zpovědi duše, tišina soustředěná k modlitbám, díkům, prosbě a zasnění...
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
6
Domek v uličce Na Kavčinci připomene svého zrozence Jana Vlastislava Plánka, vlasteneckého písmáka a strakonického buditele, z jehož "Pamětí" se dovíme mnohou podrobnost ze zdejšího života té doby. Zdejší fara hostila delší čas i samotného patriarchu našeho obrození Josefa Jungmanna a probuzenecký autor tragedie "Angelina", František Turínský, tu dvě léta justiciároval.
-
Prácheň ::
odstavce
39, 46, 56
Profesor Rudolf Urbánek, historik doby Poděbradského, mohl by nám ověřit horaždovickou chloubu, která tvrdí, že se zde v čísle pátém na den svatého Jiří drakobijce léta Páně 1420 narodil paní Anně z Kunštátu syn, který byl jménem tohoto světce pokřtěn. Což, nebylo by to rodiště zrovna nevhodné pro husitského krále, neboť všechna prácheňská města kromě Strakonic stála vždy věrně při Žižkovi.
...
V dávných dobách měl Kozlov část selskou, robotnou, rozloženou kolem vladyčího tvrziště, a rýžovnickou dole u řeky. Rytíř z Bračic, tehdejší pán na Kozlově, nerad viděl své poddané podléhati svodu zlatých zrn, a proto prý záhy nastalo zjevné nepřátelství mezi ním a lidem, ušklebujícím se nad prací polní. Nová varianta horymírovská skončila však v Kozlově jinak než známým skokem Šemíkovým s vyšehradské skály do Vltaviných vln. Náš rytíř si vyjel koňmo dohlédnout na žence k veřechovské straně a tu jej od vody zahlédli rozhořčení ryžovníci, cháska všeho schopná jako rybnikáři. Brzy ho dohonili na louce "Strádalce", kde ošidný močál naráz zarazil cval jeho koně. Divoká chasa na místě utloukla svého nepřítele k smrti. Pohozené mrtvoly se ujali kozlovští sedláci, omyli ji, přivezli do Kozlova a se smutnou zprávou ujížděl posel do kláštera strakonického, aby ji sdělil nebožtíkovu bratru, maltánskému řeholníkovi. Kozlovští byli bohatě odměněni za svou křesťanskou službu, neboť pánův bratr vymohl jim mnohé výsady a jejich robota byla od té doby značně zmírněna. Privilegia kozlovská byla důkladně sepsána na pergamenech a sousedé svoje "preverie" střežili jako dědictví nezadatelné. Rychtáře vždycky přísnou přísahou zavázali k jejich ochraňování a byl za ně celé obci odpověden. Dřevěná schránka skrývala vzácné písmo a žádný nezasvěcenec nemohl odemknouti zámek ze dřeva; jen zvláštní otočení dřevěného knoflíku uvolnilo nějaký ozub a teprve potom víko nadskočilo.
...
Slyšeli jste někdy mluvit venkovany od Strakonic, kteří poslední slabiku vždycky zpěvávě protáhnou? Představte si naši bábu, která právě vchází do školy a bodře lichotí ženským slabostem paní řídící: "Milostpaní jako abatyše, slečinka tváře krev a mlíko, zuby jako Eliška - paní řídící v Novosedech má dva syny..." I mistr tesař se utne a naší bábě se každá veselka vždycky nevyvedla. Do jednoho statku nesměla vejiti ani na dvůr. Jen ji hospodyně zhlédla, už zahořekovala: "Bábo, že jste si nohu nezlomila, když jste k nám prvně vešla."
-
Strakonice ::
odstavce
13, 26, 29, 32-33, 35-37, 41, 43, 46-47
Jiná báseň z "Kvítí" patří jistě také do Strakonic.
...
Na východní straně strmí mezi továrními bloky okrouhlá věž "Rumpál" strakonického hradu, založeného pány Bavory na soutoku Otavy s Volyňkou, později sídlo řádu maltánských rytířů. Na nádvoří přehlédněme hromady rumu, nemající nic společného s lunatickým zjevením bílé paní, po níž zůstal i zde kamenný stůl jako vzpomínka na rozdílení sladké kaše. Marně jsem hledal na zvětralé zdi u věže nějaký strom, který by mi připomněl jeřáb. Z jeho dřeva měla být zrobena kolébka, aby byla vysvobozena z pekelných muk duše jedné chlubné paní vrchní. Z hostiového těsta si nechala cukrářem zhotovili střevíce jen proto, aby žádná paní strakonická se jí v parádě vyrovnati nemohla. Dosáhla jistě zamýšleného dojmu, stojíc vyzývavě o nedělní mši uprostřed kostela, ale lidová pověst ji překrutě potrestala. Naše závistivá parádnice propadla se hluboko pod dlažbu a bude vysvobozena teprve tehdy, až vyroste na hradební zdi jeřáb tak veliký, že z jeho dřeva bude moci být zrobena kolébka. Před dvaceti lety neopatrný zedník vyvrátil při opravě hradu tento malinký strůmek a pyšná paní má i nadále dosti času k pokání. Když noční vítr lomcuje starými lucernami, rozléhá se nádvořím její zoufalý pláč. A v ten čas je slyšet i vřeštění známých dud za kostelním oltářem... To už by byla historie jiná.
...
Spisovatel Pavel Bojar napsal ze zážitků vlastního strakonického dětství svůj první román "Siné roky", který nás uvádí do světa továrních dělníků v letech po první světové válce. Je to prvý zdařilý literární pokus z oblasti strakonického průmyslu.
...
Nejdříve tu mléko třídí podle jakosti, potom je pasteurisují, aby bylo zdravotně nezávadné, na odstředivkách odstředují, vyrábějí z něho máslo a tvaroh, část mléka expedují pro konsumenty, ale to bychom mohli vidět ve všech mlékárnách a nemusili jet zrovna do Strakonic. Zdejší pozoruhodností je sušení mléka. Nejlepší jakost má značka Sunar a Eviko, které je určeno dětem, dále tu suší mléko pro těstárny, pečivárny a cukráře, a nakonec odstředěné mléko krmné i sušenou syrovátku pro podobné účely. Sušicí stroj je taková složitost, že jsem se jí upřímně podivoval, ale nedovedu jej ani popsat. Jiný stroj už práškové mléko naplní do kelímků, uvnitř vyztužených hliníkovou folií, kontrolní váha je zváží, další stroj kelímky uzavře a další stroj, etiketovací, vtiskne na uzavřené kelímky příslušné vignety. I v expedici mají plno práce, než krabičky zabalí a rozešlou do světa. V zimních a jarních měsících tu suší i vejce, ale tuto výrobu jsem neviděl. Závod je umístěn v krásném přírodním prostředí uprostřed zeleně a ticha, zaměstnanci mají všechny hygienické vymoženosti moderní doby, jako koupelny a sprchy, vše je tu podřizeno vzorné čistotě od pracovních plášťů až po ubrusy v závodní jídelně. Tento dojem bělosti a čistoty jsem si odnášel ze závodu, v němž pečlivé ruce připravují pro kuchyni městských hospodyň nejvýživnější část jejich jídelního lístku.
Ani továrny, ani překotně rostoucí ulice nového města, věčně rozkopané a neladné, nám nevyvolají duši strakonickou. Ta je skryta v gotických freskách ambitů, kde stávala proslulá Madona Strakonická, a nesvěřuje se na potkání. Jistě by nám o ní mohla mnoho zasvěceného povědět historička umění Dr Alžběta Birnbaumová, jejíž gotické objevy v celém kraji radostně překvapily všechny ctitele umění. Přiblížila nám nově i Pannu Marii Podsrpenskou, do jejíhož kostela putuje tolik procesí z celého širého okolí... V řádovém chrámu svatého Prokopa ve Strakonicích uzříte na zdech nabádavá a střídmá gesta proseb, modliteb i žehnání, v kterých neznámý mistr zanechal bohatý život své duše vlastní i odlesk vysokého snu své doby.
...
Morový sloup na náměstí před radnicí s Alšovými sgraffity, v nichž velký malíř zdůraznil erbovní atributy strakonické historie: střelu, rožmberskou růži a maltánský kříž, v typicky alšovské ornamentice, dále kamenný reliéf řezníka s býkem na průčelí masných krámů je snad s kostelem svaté Markéty vše, co z oblasti výtvarného umění nabídne toto město.
Nikdo však nevymyslí případnější jméno pro českého kováře, aby v jeho zkratce byl zhuštěn typ, jaké jsem zcela náhodně objevil na jednom domku: Václav Hromíř, kovář. Pádné, rozhodné, jako rána perlíkem na kovadlinu. Strakonický lid netrpí sentimentalitou.
Málokdo si uvědomuje, že Strakonice jsou rodištěm národního umělce Josefa Skupy, loutkáře, jenž se svým Spejblem a Hurvínkem obveseloval dětské diváctvo po celém světě.
...
Mladý malíř Jiří Rejžek, usedlý v Strakonicích, ilustroval "Růži stolistou" a zobrazil strakonické motivy na mnoha citlivých plátnech.
...
Byla tehdy ve Strakonicích svatba veselá právě o hromnicích, kdy snoubence sezdal březnický zámecký kaplan a básník František Jaroslav Vacek Kamenický, a do Strakonic přijel i Josef Krasoslav Chmelenský, který s Plánkem vykonali funkci svědků. Novomanžel se o svém dni svatebním ihned svěřuje Karlu Vinařickému a z jeho dopisu se dobře dozvíme, jaké to tenkrát na té svatbě bylo. Čelakovský píše: "Pozdravení Vám vzkazuje Vacek a Chmelenský, ti dva jonáci Vám řádili o mé svatbě, tak veselých vlastenců jsem jakživ neviděl. My dva, chvála Bohu, když se do toho dáme, také hezky smíchu a žertu natropíme, ale to nic není, co ti lidé tropili, Strakonice by byli převrátili." V Březnici vzpomíná dvorný Kamenický tohoto dne rovněž intensivně, jak je vidno z řádků psaných zase Čelakovskému: "Především mou nejhlubší a nejuctivejší poklonu Vaší nejmilejší paničce a spolu i boží požehnání od veselého pana pátera; a potom teprv přátelské pozdravení a políbení Vám."
...
A ještě jednu postavu si vyvolejme z probuzeneckých Strakonic.
Hle, nad belhavou chůzí vidíme vznícenou souchotinářskou tvář pátera Josefa Šmidingera, vracejícího se z apoštolské pouti pro českou knihu. Kolik vsí a dvorů asi prošel, na kolika školách a farách se zastavil tento neúnavný churavec, aby získal členy pro "Matici českou" nebo předplatitele na Jungmannův Slovník - a nikdo neví, kolika chudým, dychtivým čtenářům rozdal zdarma "České čtení". Jak nevzpomenouti známějšího pátera Matouše Vrby z Jiráskova "F. L. Věka" - Šmidinger je jeho souputník a bratr do slova a do písmene. Jeho tvář zpodobnil v jedné ze svých nejsvěžejších prací, nazvané "Tajemství strýce Josefa", umístěné tentokrát do Strakonic, mistr žánrové maloměstské povídky František Herites. Z kraje pocházejí dva Čapkové. Tomáš, historiograf České Ameriky, se odstěhoval za velikou louži z Chrašťovic a jeho jmenovec Norbert, význačný pracovník v náboženském hnutí českých unitářů, a rovněž známý mezi americkými krajany, je rodákem radomyšlským.
-
U Sudoměře ::
odstavec
(17)
Od Strakonic se valem blíží opravdová železná jízda, celý les kopí se tyčí nad ní, Bohuslav ze Švamberka a Hanuš z Kolovrat jedou v čele - a kdo je to mezi nimi? Je v sedle jako oni, oděn v brnění, ale na rudém plášti mu svítí vyšitý bílý kříž? Toť urozený pán Jindřich z Hradce, strakonický velmistr johanitského řádu, zarputilý nepřítel; což nezříte, jak pobízí své, aby nečekali, že toto stádečko sedláků a ševců na kopytech svých koní roznesou, tentokrát pozná jednooký zemánek sílu moci panské a církevní. Tentokrát...
-
Krajina alšovská ::
odstavec
58
Nejen přírodní znaky krajinné, lidé, děti, zvířátka, kytičky, ale i hrdina, jehož se dobral, pocházejí z domova. Stejně vzpomínavě a něžně polaská úponek hrachu jako zrcadlení studánky, pomazlí se s křivkou obzoru a rozvlní arabesku mračen, obdiví košatou lípu v poli a s dětským úžasem se zadumá nad pasáčkem u ohníčku, na koně posadí kyrysníka nebo husitu a nad boží muka vyšlehne vertikálu topolů. Nikde nic nehledá, vše je v něm hotové, dotvořené, stále živé. Podoba kraje se ustálila v jeho citovém světě jako nepřetržité vzpomínání, jako vzácná jednota nitra a světa, jemuž se neodcizil nikdy. Neutuchající úžas dětského zraku vyvolá mu melodii maminčiny písničky stejné jako strejčkovu pohádku nebo moudrost přísloví, historický děj i maloměstský život jeho mládí, a všechno mu spojí v harmonii a hudbu.. Potřebuje-li mlýn, sáhne do paměti, a ty z obrázku poznáš, že ten se šindelovou valbovou střechou je od Drahenic, jiný se starými koly si zasadíš do Závišína, boží muka pod Zvíkov a kalichy na husitských korouhvích jsou zase jen vzpomínkou na některé náhrobky hřbitůvku putimského. Česká představa Žižky je alšovská, patří k Sudoměři - dudáček zase do Strakonic, střevlík na pěšinu cerhonickou a děti na pastvu za Lučkovicemi.
-
Na Vodňansku ::
odstavce
16, 19
Kostelík svatého Vojtěcha nad rybníky u strakonické silnice byl téměř denním cílem procházek Zeyerových, hlavně ve večerním soumraku, kdy slunce už zapadlo za Skočickou horu, louky voněly rosou a stromy se měnily v živé bytosti jeho hrdin a vysněných postav. Tato přírodní scenérie zdála se mu jako stvořená pro pašijové hry a jistě pomýšlel i na jejich napsání, ale tento sen, příliš poetický v době střízlivého podnikání, nebyl nikdy uskutečněn.
...
Staleté rybniční hospodářství dostalo před čtyřiceti lety rybářskou školu, učiliště, odkud vycházejí noví porybní a baštýři. Za okupace přišel na zdejší výzkumnou stanici rybářskou strakonický rodák MVDr. Václav Dyk, tehdejší asistent brněnské Vysoké školy veterinární, a ujal se čile práce se svými spolupracovníky. Připravil s inž. Václavem Podubským a Eduardem Štědronským malou rybářskou encyklopedii. Později vydal rozsáhlou studii o našich rybách, perlorodkách, veliké obrazové dílo o horských řekách slovenských a celou řadu dalších publikací. I ted když přesídlil natrvalo do Brna jako profesor Vysoké školy veterinární, vracívá se aspoň na chvíli o prázdninách za myslivostí, kterou podědil po svém dědovi les-mistru, a zastaví se i ve Vodňanech mezi přáteli. Jedním z nejdůvěrnějších je malíř Václav Štětka, kterého všichni rybáři počítají mezi své, neboť není významnějšího rybolovu v kraji, u něhož by nestál se svým malířským nádobím a nemaloval. Znají ho všichni porybní i chlapci z rybářské školy. Říkají pyšně: "To je náš malíř a naší práci rozumí, podívejte se, jak je správně namalována." Vypravil jsem se s ním na dva rybolovy o dušičkových dnech. Ještě na vodňanské věži svítil do tmy ciferník, když jsme projeli liduprázdným náměstím a dál kolem vypuštěných rybníků na strakonickou silnici směrem k Cehnicům. Hustá ranní mlha obklopila auto neprostupnou stěnou, v matném kuželi světla se mihl na cestě zajíc, potom jsme odbočili polní cestou a ještě před svítáním zastavili na hrázi Cehnického rybníka. Nad rybníkem mezi lesíky seděl u ohně baštýř a vyšel nám s puškou vstříc na hráz. Pomalu se rozednívalo v prázdné krajině. Přikládali jsme na ohýnek, sedíce na otepi sena, a čekali na rybáře. Ne dlouho. Malíř si zatím postavil stojan s plátnem a začal podmalovávat obraz, aby měl aspoň naznačenu krajinu, než začne vlastní rybolov. Každý rybník je jinak zasazen do krajiny, má svou vlastní vegetaci, své osvětlení, pokaždé jiné a neopakovatelné, a všude je jiný způsob výlovu. Po rozednění přijelo auto s rybáři, kteří složili na kádiště kádě, na hráz připravili nevod, kesery, ohnoutky, necičky a ostatní rybářské nářadí. Přijelo druhé auto se žáky rybářské Školy k "přistrojenému" rybníku. Baštýř se ujal žezla, rybáři nevodu a oznobené červené ruce táhly nevod k prvnímu zátahu.
-
Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
20
Hořká vůně arniky, květy náprstníků a zelené světlo pospíchající vody pod zalesněnými stráněmi vedou naše kroky až k zříceninám hradu Pořešína. Do čistého blankytu nebes promítá slunce oranžové sosnové kmeny jako jantarové sloupy. Marné jsem se snažil před zavalenými příkopy vyvolat si původní podobu tohoto hradu, založeného pány Bavory ze Strakonic, kteří jej směnili se svými příbuznými za hrad vitějovický, aby tak zaokrouhlili své državy u Bavorova. Noví majitelé psali se už z Pořešína a užívali v erboví střelu, v klenotu sokola a psa. Markvart z Pořešína dosáhl dokonce hodnosti hofmistra u královny Elišky, manželky Karla IV. V polovině patnáctého století koupil hrad Oldřich z Rožmberka a dal jej sám rozbořit, aby se nestal pevností husitskou.
-
Obděnická pouť ::
odstavec
83
Ještě jako akademik se seznamuje s Alšem. Jistě je sblížila především Bosáčkova rodná Příbram, k níž se vázalo tolik Alšových vzpomínek, a jistě byl i vítaným hostem v mladé Alšově domácnosti, kde si paní Marina mohla důvěrněji porozprávět o městě své lásky a mladosti. Tato spřízněnost krajanská se ještě prohloubila spoluprací na první sgrafitové práci Alšově v Ostrovní ulici, kde navrhoval svůj cyklus Na vojně. Tady se velmi osvědčila Bosáčkova zkušenost ze školy emauzské, takže se zdarem vyškrábal Alšovu kresbu do omítky. Plzeňský architekt Rudolf Stech měl v tehdejší době pro Alše mnoho úkolů pro navrhovaná průčelí domů v "české renesanci" a Aleš potřeboval pomocníka, který by jeho kartóny spolehlivě prováděl do omítky. Vzniká krásná spolupráce dvou přátel, podmíněná vzájemnou úctou a porozuměním, a to je nejplodnější doba Bosáčkova. Provádí na lešení Alšovy návrhy v Praze, Písku, Protivíně, Strakonicích, a zejména v Plzni, která se právem honosí nejrozsáhlejším Alšovým dílem sgrafitovým. Pro kostel vodňanský maluje z vlastní invence křížovou cestu, podle návrhů Alšových čtyři postavy evangelistů na kazatelnu a provádí na zdech Alšovu výzdobu se vzácným taktem pro jeho lapidární linii.
-
Od Milevska k Bechyni ::
odstavce
(15-16)
Je tomu už dávno. Stalo se tak v strakonické měšťance, kam jej tatínek poslal do čtvrtého ročníku, jenž chyběl tehdejšímu učilišti milevskému.
V roce 1910 učil v Strakonicích modelování pan ředitel Hadraba, výrazná pedagogická osobnost, která už tehdy seznamovala žáky s psaním na stroji a těsnopisem. V hodinách modelování byl však líšnický chlapec žákem nejdychtivějším a nejsoustředěnějším. S velikým zájmem modeloval ovoce podle přírody, podle sádrových odlitků akantové listy a ke konci školního roku se odvážil i na heraldického lva a svoje výtvarné snažení zavrcholil náročným úkolem, reliéfem hlavy mistra Jana Husa. Pan ředitel Hadraba uznale pochválil mladého snaživce: "Koukejte, chlapci, jak je Benda pilný, z něho si vezměte vzor, ten jednou někým bude." Jistě tenkrát pan ředitel Hadraba netušil, že právě tento žák proslaví nejvíce jeho pedagogický fortel a předvídavost. Poradil otci, aby synova nesporná sochařská vloha se dále tříbila v nějaké umělecké škole.
-
Prácheň ::
odstavce
22, 36, 40, 52, 65, 68-69, 71, 74
Pan profesor Rudolf Urbánek, historik doby Poděbradského, mohl by nám ověřiti oprávněnost horažďovické chlouby, která tvrdí, že se zde v čísle pátém na
den svatého Jiří-drakobijce narodil Léta Páně 1420
paní Anně z Kunštátu syn, který byl jménem tohoto
světce pokřtěn. Což, nebylo by to rodiště zrovna nevhodné pro husitského krále, neboť všechna prácheňská města kromě Strakonic stála vždy věrně při
Žižkovi.
...
Slyšeli jste někdy mluviti venkovany od Strakonic,
kteří poslední slabiku vždycky zpěvavě protáhnou?
Představte si naši bábu, která právě vchází do školy
a bodře lichotí ženským slabostem paní řídící: "Milostpani jako abatyše, slečinka tváře krev a mlíko, zuby
jako Eliška — pani řídící v Novosedech má dva
syny..." I mistr tesař se utne a naší bábě se každá
veselka vždycky nevyvedla. Do jednoho statku nesměla vejíti ani na dvůr. Jen ji hospodyně shlédla,
už zahořekovala: "Bábo, že jste si nohu nezlomila,
když jste k nám prvně vešla ..."
...
Od koho jiného může být tato báseň ostrého vtipu
a zdánlivě dobrácké uštěpačnosti, než právě od básníka, narozeného ve Strakonicích.
...
A což tato báseň z "Kvítí"? Jistě patří do Strakonic.
...
Na východ strmí mezi továrními bloky okrouhlá věž
umpál hradu strakonického, založeného pány Bavona soutoku Otavy s Volyňkou, pozdější sídlo řádu
altánských rytířů. Na nádvoří přehlédněme hromarumu, nemající nic společného s lunatickým zjeením Bílé paní, po níž zůstal i zde kamenný stůl
ako vzpomínka na rozdílení sladké kaše. Marně jsem
ledal na zvětralé zdi u věže nějaký strom, který by
mi připomněl jeřáb. Z jeho dřeva měla býti zrobena
kolébka, aby byla vysvobozena z muk pekelných duše
jedné chlubné paní vrchní. Z hostiového těsta si nechala cukrářem zhotoviti střevíce, jen proto, aby žádná paní strakonická se jí v parádě vyrovnati nemohla. Dosáhla jistě zamýšleného dojmu, stojíc vyzývavě o nedělní mši uprostřed kostela, ale lidová pověst
ji překrutě potrestala. Naše závistivá parádnice propadla se hluboko pod dlažbu a bude vysvobozena teprve tehdy, až vyroste na hradební zdi jeřáb tak veliký, že z jeho dřeva bude moci býti zrobena kolébka.
Před dvaceti lety neopatrný zedník vyvrátil při opravě hradu tento malinký strůmek a pyšná paní má
i nadále dosti času k pokání. Když noční vítr lomcuje
starými lucernami, rozléhá se nádvořím její zoufalý
pláč. A v ten čas je slyšeti i vřeštění známých dud za
kostelním oltářem.
...
Ani zbrojovka, vyrábějící motocykly, ani překotně
rostoucí ulice nového města nám nevyvolají duši strakonickou. Ta je skryta v gotických freskách ambitů —
kde stávala proslulá Madona Strakonická — a nesvěřuje se na potkání. Jistě by nám o ní mohla mnoho zasvěceného pověděti dr. Alžběta Birnbaumová, jejíž gotické objevy v celém kraji radostně překvapily všechny ctitele umění. — Přiblížila nám nově i Pannu
Marii Podsrpenskou, do jejíhož kostela putuje tolik
procesí z celého širého okolí.... V řádovém chrámu
svatého Prokopa ve Strakonicích uzříte na zdech nabádavá a střídmá gesta proseb, modliteb i žehnání,
v kterých neznámý Mistr zanechal bohatý život své
duše vlastní i odlesk vysokého snu své doby.
Ani nevšímavost pozdějších časů, ani chlad a střízlivost okolí nemohou utlumiti čistý výdech těchto
míst, patřících poesii. Poučený zrak odhrne s nich
i cíp floru tragedie bělohorské, kdy po odchodu kalvínského vojska Mansfeldova nalezli zde jesuité Fra
Jesu a Jesu Maria obraz Bohorodice s vypíchanýma
očima. Nesen jako korouhev v čele zfanatisovaného,
cizáckého voje stal se zástavou moci trestající, která
na bělohorské pláni rozhodla osud této země na tři
století. Ne bez zachvění prohlížím jeho kopii, visící
vedle postranního oltáře. (Reliéf Svatých tří králů připomíná výtvarnou vlohu, skrytou v lidu, majícího tak
blízko k dřevu a šumavě). Bělohorský kostel Matky
Boží Vítězné je jen replikou chrámu římského, vystavěného pod dojmem této události. Katolicitu strakonickou si nějak hlouběji uvědomíš i vzpomínkou na panskou jednotu, která z tohoto hradu nečesky a sobecky
mařila moudré vladaření krále z Poděbrad. Maltánský
kříž vyvolává mimoděk mnohé obrazy, zastřené truchlorouškou...
...
Strakonice...
...
A byla svatba veselá právě o Hromnicích, kdy snoubence sezdal březnický zámecký kaplan a básník, František Jaroslav Vacek Kamenický, a do Strakonic přijel i Josef Krasoslav Chmelenský, který s Plánkem
měli funkci svědků. Novomanžel se o svém dni svatebním ihned svěřuje Karlu Vinařickému a z jeho dopisu se dobře dozvíme, jaké to tenkrát na té svatbě
bylo. čelakovský píše: "Pozdravení Vám vzkazuje Vacek a Chmelenský, ti dva jonáci Vám řádili o mé svatbě, tak veselých vlastenců jsem jak živ neviděl. My dva,
chvála Bohu, když se do toho dáme, také hezky smíchu a žertu natropíme, ale to nic není, co ti lidé tropili,
Strakonice by byli převrátili." V Březnici vzpomíná
dvorný Kamenický tohoto dne rovněž intensivně, jak
je vidno z řádků psaných zase Čelakovskému: "Především mou nejhlubší a nejuctivější poklonu Vaší nejmilejší paničce a spolu i boží požehnání od veselého
pana pátera; a potom teprv přátelské pozdravení a políbení Vám."
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
5
Domek v uličce na Kavčinci připomene svého
rozence, Jana Vlastislava Plánka, vlasteneckého písmáka a strakonického buditele, z jehož »Pamětí« se
dovíme mnohou podrobnost ze zdejšího života té doby.
Fara pana faráře Kareše hostila delší čas i samotného
patriarchu našeho obrození, Josefa Jungmanna. Probuzenecký autor tragedie Angelina, František Turínský, tu dvě léta justiciároval.
»Výryvky mého života,« jež psal slavný přírodopytec Jan Evangelista Purkyně, mají velmi zajímá-
nu zmínku vlachobřezskou: »Moje matka Rosalia
její starší sestra byly dcery panského šafáře jméem šafránka ve Vlachobřezí, panství to Dietrichteinském,« matka se provdala »za mého otce, tehdáž
kontribučního ve Vlachobřezí.« V dětských letech navštívil tento učenec s matkou její rodiště, ale na desce
iměti zůstal jen obraz setřeného obrysu.
Strakonice
