• 
• 
• 
• 

refektář

refektář na Wikipedii

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 14

  Dva hlasy ho sváděly neodolatelně, myslivost a malování, a přely se v něm neustále o prvenství. Stýská si melancholicky, že myslivosti zde málo užil. A malba? Nákres vrat k oboře, mapa, obrázek hmyzu pečlivě nakreslený podle přírody, malba jeviště pro ochotnické představení nebo kaligrafický vinš baronce Lilgenauové, to byla objednaná themata, jistě málo schopná vyplniti tolik horoucích tužeb mladíka posedlého čaromocí barev. Jak vítal živelnou katastrofu povodně, která mu konečně poskytla motiv ve zbořené tchorovické sádce, jejíž obrázek snad dodnes visí na stěně lesní kanceláře. V úřednických domácnostech měli mnohou památku na tohoto malíře, který býval i častým návštěvníkem klášterním. V refektáři přemaloval obraz, představující strohé a trochu popisně suché panorama lnářské, "do večerní nálady", jak nikdy neopominul podotknouti stařičký pan farář. Ptám se hajného.

• K metropoli kraje :: odstavec 173

  Proti toku Vltavy dojdeme k táhlému ostrohu, odkud se nad řekou zdvíhá k východu Třebonínská hora a západní obzor uzavírá zdvižená, zalesněná vlna Kleti s věžičkou rozhledny na vrcholu. V říčním údolí založil český král Přemysl Otakar II. po vítězství nad Uhry u Kressenbrunnu nový klášter, který bohatě obvěnil a povolal do něho cisterciáky, aby kolonizovali tento odlehlý kraj i aby uprostřed držav Vítkovců měl oporu své panovnické moci. Zřízenému klášteru věnoval kromě světského bohatství jeden trn z Kristovy trnové koruny, dar to francouzského krále, a podle tohoto daru dostal klášter jméno Svatá Koruna, později přezvaný na Zlatou Korunu - Aurea corona. Lesnatá tichost a blízkost řeky s možností rybolovu dobře vyhovovala otcům cisterciákům, jejichž jídelní lístek obsahoval většinu krmě připravované z ryb, jak jim předpisovala řádová regule. Ještě tu mniši valně nezdomácněli, když došlo ke královské katastrofě na Moravském poli, a začaté stavební dílo bylo napadeno soldateskou, prameny neudávají, zda habsburskou nebo vítkovickou, a ještě nedostavěné proměněno v sutiny a spáleniště. Během století čtrnáctého nastala zde nová stavební činnost a zboží zlatokorunského kláštera se stalo jedním z největších panství jižních Čech. Tento lesk klášterního života měl i své stíny, v přílišných nárocích mnichů na robotu, berně a desátky poddaného lidu, který využil první příležitosti, aby napadl klášter, jenž zanedlouho byl navštíven znovu ničivou rukou bojovníků husitských, zapálen a vybit. Dlouho stály očazené zdi pod zřícenými klenbami a gotická nádhera se tu v původní sličnosti už neobjevila nikdy. Oldřich z Rožmberka, využiv válečných zmatků, uchvátil klášterní latifundie pro vlastní obohacení a neměl nijakého zájmu, aby se přemyslovský klášter zvedl k bývalé slávě. Až s postupující protireformací se ujal rozbořeného kláštera nový řád, který postupně zrenovoval jak chrám, tak ostatní budovy. Rakouský kupec Eggenberk, povýšený do panského stavu za finanční a hospodářskou podporu císařské moci proti české evangelické šlechtě, dostal od něho bývalé panství zlato-korunské a stal se s ostatní protičeskou šlechtou příznivcem kláštera. Po zrušení cisterciáckého řádu stává se Zlatá Koruna majetkem Jana Schwarzenberka. Ambity, konvent, cely i tři chrámy přestaly být centrem zbožnosti: pronajal si je čiperný podnikavec a přeměnil je v objekt fabriční. Z kláštera se stala nejdříve továrna na kartouny, pak prádelna a nakonec slévárna. Refektář i křížová chodba otřásaly se duněním strojů, krásné rokokové fresky očazoval kouř a v kostele svaté Markéty se vyráběly sirky. Tato katastrofa krásy pokračovala tak dlouho, až i továrna musila být zrušena a provedeny nej nutnější záchranné práce. Důkladné renovace se dočkala tato vzácná architektonická památka až v roce 1939, kdy po několikaleté práci zaskvěla se krása starého kláštera v podobě, jež je poznamenána rokokem z údobí posledního opata Bylanského, rodáka z Prachatic.

• Obděnická pouť :: odstavce 13, 82

  Tento veliký ekonom nebyl zcela určitě ve svých mladých letech nějakým asketou, jednostranně upjatým k hospodářským zájmům, které by předpokládaly vypětí veškeré životní vůle. Chudý rytířský synek z Kolínska, jehož predikát byl v tehdejším běhu světa hodnotou spíš iluzorní než reprezentační, dostává se záhy do borovanského kláštera jako správce jeho světského zboží. Má jistě mnohem víc aspirací než zkušeností životních, vrhá se do víru života s celou dychtivostí mladého ctižádostivce, ale neodmítá žádnou příležitost, kterou mu nabízí jeho nové postavení. Dočítáme se, že mu borovanský farář "polštáře s vrkoči sjednával", a v refektáři jistě neodmítal vyprázdnit mnohou cínovou hubatku opojného nápoje, okřídlujícího jeho smělou fantazii. Zavčas si jej povšimne rožmberský vladař, učiní jej purkrabím na Krumlově a umožní mu do netušené šíře rozvinout všechny jeho schopnosti hospodářského budovatele.

  ...

  Tehdejší Příbram, sídlo báňské akademie a rušné město poutní, mohlo umožnit domácímu synkovi, podporovanému širokou přízní, slušnou základnu pozdějšího živobytí. V mladém pekaři však žila mocná touha výtvarná a na radu místního učitele, jehož záliba byla táž, nebránili rodiče, aby se synek stal malířem, i když poctivé řemeslo pekařské mělo po jejich názoru zlaté dno. Nevíme, kdo jim poradil, aby jejich Josef vstoupil do učení k beuronským mnichům v Emauzích, kteří měli svou vlastní školu, ale jistě toto řešení jim nebylo proti mysli. Město pod Svatou Horou formovalo své syny rysem zbožnosti, a proto malba náboženských obrazů měla v sobě pro rodáky zvláštní přitažlivost a čest. Vedení Školy pod P. Gabrielem Jakubem Wůrgerem, který byl mistrem svého oboru, naučilo mladého snaživce základním disciplínám náboženské malby. Nejenže se podílí na sgrafitové práci v jejich řádovém chrámu, ale pokouší se i o vlastní tvorbu. Obraz, znázorňující Ruth a Noemi, je už natolik vyspělý, že rozhodne o přijetí autora na malířskou akademii, kde se šest let školí u profesorů Pirnera, Sequense a Lhoty. Jeho žákovská práce Ženy u hrobu Kristova, vystavená na školní výstavě, upoutala pozornost Lannovu, že ji zakoupil do své náročné sbírky, proslulé velikým souborem díla Mánesova. (Lanna to byl, kdo umožnil Mánesovu cestu do Itálie, skončivší tak tragicky.) Tvorba mladého malíře se ustaluje v námětech náboženských, maluje do kostela v Lužné oltářní obraz svaté Barbory, Maří Magdalénu pro refektář kláštera na Skalce u Mníšku a pro chrám osecký u Rokycan Neposkvrněnou Bohorodici. Tuto zakázku dostal na přímluvu bratra faráře, který chtěl bratrovi nalézt cestu do kruhů církevních.

• Hlasy domova :: odstavec 11

  Zde začal svoje malířská učednická léta Stanislav Lolek, myslivecký mládenec u pana lesního rady Theodora Mokrého, bratra jihočeského básníka ze známé vodňanské trojice. Dva hlasy ho sváděly neodolatelně — myslivost a malování — a přely se v něm neustále o prvenství. Stýská si melancholicky, že myslivosti zde málo užil — a malba? Nákres vrat v oboře, mapa, obrázek hmyzu, pečlivě nakreslený podle přírody, malba jeviště pro ochotnické představení nebo kaligrafický vinš paní baronce Lilgenauové, to byla objednaná themata, jistě málo schopná vyplniti tolik horoucích tužeb mladíka, posedlého čaromocí barev. Jak vítal živelnou katastrofu povodně, která mu konečně poskytla motiv ve zbořené tchorovické sádce, jejíž obrázek snad dodnes visí na stěně lesní kanceláře. V úřednických domácnostech mají mnohou památku na tohoto malíře, který býval i častým návštěvníkem klášterním. V refektáři přemaloval obraz, představující strohé a trochu popisně suché panorama lnářské "do večerní nálady", jak nikdy neopomene podotknouti stařičký pan farář.