Pouť vzpomínavá ::
odstavce
18, 22
Jan Markvart Kotz z Dobrše byl v osmnáctém věku vyslancem u francouzského krále a zamiloval se tam horoucně do jedné z dvorních dam. Jeho toužení bylo pařížskou krasavicí vyslyšeno, ale než přivolila k sňatku a k odjezdu do cizí studené země na severu, vymínila si na svém snoubenci jeden dar. Musil jí slíbit, že v Tažovicích zřídí zahradu, která by jí stále připomínala její francouzský domov. Rozjeli se do Čech architekti, zahradníci a sochaři, zřídili kašnu a jiné "wasserkunsty", na balustrády před zámečkem postavili aleje soch, na okraje zahrady zasadili lipky a buky pro stinná loubí, a vystavěli gloriet, zakončený kamennou lvicí a dvěma korouhvičkami.
...
Šel jsem po jeho stopách. Tento "sluneční poutník" kreslil si v nedálekých Katovicích kostelní věž se zvláštními sochami ve výklencích, kreslil i nádvoří strakonického hradu, a dokonce sedmkrát si pozorně prokreslil hrad Rábí se všech stran. Odkud a kam šel? Nepříputoval snad z Oselec, kde se po letech našla jeho neznámá fotografie? Máme zjištěno, že jeho otec Antonín pilně akvareloval ve Vrčeni a zachoval nám v jedné kresbě podobu nepomuckého náměstí s dominantou Zelené hory, jak vypadala před sto lety. Neprovázel jej už tenkráte jeho syn Josef? Nevím, ale sugesce tažovické zahrady byla tak mocná, že jsem sám pro sebe uvěřil v Mánesovu přítomnost. Jak by ho asi upoutaly sochy na kamenných podstavcích, ať už představují Pallas Athénu, Hygieiu, Marta nebo pastýře s pastýřkou zcela ve stylu doby. A měl by tu i typicky český venkov v podobě ničím neporušené. Asi by se jen tiše pousmál nad modrým výklenkem glorietu, mazlivě nazvaného "V nebi". Večer v jídelně pod rozsvíceným lustrem, kde nám hostitelé vyprávěli staré historie i galantní příběhy, představil jsem si živě mánesovská symposia u jeho přátel na Hané...
Tažovice, gloriet
