Krajina alšovská ::
odstavce
10, 15, 20
Ráno jsem odbočil do stinné dubové aleje, vedoucí přes Chlum na Buda, stranou k samotě u Nováků, kde jsem hledal dějiště jedné povídky Terezy Novákové, nazvané Železný kříž. Autorka v ní realisticky vylíčila dětskou tragédii, která se tu před lety udála. Její tchán odtud pocházel a jeho vnuk, literární historik Arne Novák, rovněž navštívil rodovou kolébku a jistě z přímého citového zážitku pramenila jeho úcta k tradici alšovské. Tereza Nováková poznala už jen z vyprávění příběh, na nějž dodnes upomíná železný kříž, zasazený do vysokého kamenného podstavce. Nápis:
...
Přes lesnatý vrch Hrad, kde se podnes zachovalo keltské hradiště, cíl studentských poutí Alšových, došel jsem až k Budám, vsi, jejíž náves voní pelyňkem a rudne dozrávajícími třešněmi na pěstěných stromech, které jsou jistě zdejší chloubou. Stará kaplička pamatuje dětská léta Márinky Kailové, Alšovy choti, i její hry, které se podstatně nezměnily podnes. Dívám se dolů přes údolí Lomnice až k vrchu Šibeňáku a Kněžskému lesu, jež něžnou křivkou uzavírají obzor mirotické kotliny.
...
Kolem horního mlýna pojdme do Lučkovic, kde měla Alšova maminka vdanou sestřenici a kam malý Mikolášek odbíhával na pastvu mezi vesnické děti. Ještě dnes tu nacházíme podzimní rozkvetlé ocúny na několika pastvištích, ještě dnes stojí u cesty za vsí vysoký dřevený kříž, zasazený do mlýnského kamenného žernovu, tolikrát Alšem nakreslený. Mírná vlna pahorků, zarostlých lištím a sosnami, zdvíhající se k Brejlím a Budám, je táž, která zůstala v malířových vzpomínkách se všemi podrobnostmi až do pozdního stáří. Jen říčka je tu zregulovaná a svatojanskou sochu, která ještě donedávna stávala na kamenném pilíři, přenesli jinam. Znáte ji všichni z jedné drobné Alšovy kresbičky. Proti toku říčky pojdme pro jinou alšovskou vzpomínku až k Mírči, kde jsou i dnes tůně plné ryb; až sem chodíval z Mirotic Alšův tatínek František na svou nejmilejší rybařinu. Tady padne na poutníka zvláštní zelená tichost a tesknota, do jejíž měkkosti zaznívá vrkání divokého holuba, k rozkvetlému hrachoviní přiběhla srna a stín rozložitého dubu vábí k odpočinku. Ještě kousíček cesty lesem do vrchu a jsme v Stráži, kde na zídkách chalup zavoní suchá chvůj i smola pařezů a za vsí se s hřebene rozevře výhled na celý Alšův kraj, zavrcholený k severozápadu Třemšínem a na jihovýchodě modravými lesy vrážskými. Rybník Landa uprostřed lesů byl několikrát namalován krajinářem Antonínem Hudečkem i jeho druhem grafikem Josefem Řeřichou, u jehož píseckých příbuzných míval pravidelné ložumenty. Poslední kartón Hudečkův byl namalován právě zde 19. června 1941. Tento poslední obraz maloval s popředím borovic; náhle se zamračilo, začalo přeprchat, malíř sklapl skřínku s barvami - a navždycky skončilo jeho milované krajinaření.
Boudy
