• 
• 
• 
• 

Stožice

Stožice na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Na Vodňansku :: odstavce 13, 43, 46

  Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.

  ...

  Za okupace přijel do kraje jiný malíř, Jan Kojan, který se tehdy obíral zamýšlenými ilustracemi k Holečkovým Našim a jeho přípravná důkladnost k této práci ho tu zdržela jistě delší dobu. Miloval Holečkovo dílo opravdově, nejen pro jméno jedné z ústředních postav této jihočeské selské ságy, svého jmenovce Jana Kojana, ale i z prosté vděčnosti za cestu, kterou mu jihočeský epik objevil k vlastnímu malířskému dílu. Malíř nemluva a důklada si zajel nejdříve na Lomeček, kreslil pozorně jeho lipové aleje, od Chelčic si studoval pohled na Stožice s dominantou Skočické hory, zde si také načrtl scény k vesnickému posvícení. U Holečků se jistě rozcházela představa získaná z četby s přestavěným statkem, a proto si zaznamenal podle fotografie aspoň tváře Holečkových rodičů. V Lidmovicích se nejdéle zdržel u Hošků. Tam si kreslil vnitřek starodávného selského stavem se zástolím, dubovými židlemi, hliněná kamna i pelargónie za oknem v květináčích, a v Kloubu zase štíty a vjezdy. Když jsem prohlížel tyto náčrtníky, pociťoval jsem dvojí lítost: nad zmařenou nadějí Kojanovou i nad dílem Holečkovým, jehož nové vydání jsme už dávno měli mít uskutečněno.

  ...

  Do Černohorských povídek Josefa Holečka dostaly se i Strunkovice, v kraji kdysi proslulé svými muzikanty. Nebudeme sledovat obšírné osudy Dominika Vondráška cestou na Černou Horu i na Černé Hoře samé, ale při pohledu na věž neubráníme se rozpomínkám z této rozmarné četby. Spisovatel ze Stožic si dobře zapamatoval škádlivé vyprávění o strunkovických věžních hodinách a se svou důkladností je zaznamenal humorně.

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavce 8-9

  Chápu, že jste tu nezahlédl vyjíždět na koni z lesního průseku schwarzenberskou kněžnu Adu (onu krutou a marnivou loutku z epopeje Holečkovy), která bičíkem šlehá stařičkou vesnickou matku jen proto, že si dovolila z panského lesa odnést v nůši trochu chrastí. Vaše niterná optika mohla promítat jen obrazy jiného světa - světa snu a kouzelné lampy Aladinovy. Má však někdo právo vám právě toto vyčítat? Nebyl jste rodem z této krajiny, a proto jste nemohl cítit hluboký rozpor mezi deputátnickou odvislostí panského dvora a feudální pýchou libějického zámku Holečkova knížete Egona. Tato krajina vám svěřila svou krásu a křídla - básníku, který vyšel ze Stožic, svou selskou moudrost, rozlohu a tíhu.
  Na rozcestí mezi Stožicemi a Chelčicemi stojí železný kříž vzácného kovářského díla jako výraz lidové zbožnosti. Nemohl jste jej minout při svých procházkách. Nesděloval také vašemu zraku nutnost přetnout horizontálu obzoru? Ano, to je ve zdejším kraji ještě dédictví z gotiky: přetnout vertikálou rukou vztažených k modlitbě rovinu každodennosti a do výšky vztyčovat strmou kolmici ducha. A proč i pozdější doba vztyčovala tady u silnic vertikály topolů? Gotická tvář jižních Čech tají dodnes v sobě odlesk niterné horoucností a její spanilost bývá nesrozumitelná všem, kdož necítí zákonitou souvislost mezi gotickou vroucností a husitskou vůlí po pravdě. Obě rostou z jednoho kořene a krystalizují z jednoho ložiska. Nevím, zda jste viděl Třeboň, Zlatou Korunu nebo Vyšší Brod. Toužil jste po klášterní cele, a tady jistě byste nalezl někde zalíbení. Mohl bych si evokovat víc vzpomínek; proč právě na vašem vodňanském "paláčíku" sídlili čápi - jak jste miloval Heritesovy děti - jak jste se snažil sblížit se zdejším lidem, jehož málomluvnost a váhavost vás zneklidňovaly - ale to ponechme už literárním historikům.

• K metropoli kraje :: odstavec 15

  Z Netolic, kam jsme se vrátili, pojdme budějovickou silnicí až k Podeřišti s gotickými božími mukami, za nimiž se zdvíhá lesnatý vrch se zříceninami hradu Poděhús, rozbořeného Žižkou při jedné odvetné výpravě na statky Oldřicha z Rožmberka. Dále procházíme Půjdáckem, krajinou Holečkových Našich. Zleva nás pozdraví báň kostelíka lomečského, vyhlédající z lesnatého kopce, a vpravo zajděme do Líkařovy Lhoty, odkud jezdíval na koni Adam Králenec za ospalou Anýžkou Bakulouc, dcerou mohovitého sedláka ze Stožic, jenž své veliké hodinky nosíval zavěšené vpředu na kabátě, aby každý mohl zhlédnouti tuto chloubu v celé její majestátnosti. Dožila dávno sláva formanská na Nové hospodě, jen věžička na hřebeni střechy z ní zbyla a altánek před okny, v němž jsem si přál spatřit cikánku Asniju, tak plnokrevně Holečkem nakreslenou, a slyšet i vyhrávání strunkovické muzikantské bandy ze sálu na dvůr. Po celých jižních Čechách ji znali; i knížeti pánu jednou zahrála na noční hrázi kdesi až u Třeboně, ale tato příhoda může být pro svoji rozpustilost vypravována jen za zamčenými dveřmi.