Na Vodňansku ::
odstavce
13, 24, 27, 31, 35, 43, 63
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.
...
Pro mne je to na Vodňansku jeden rybník, ležící na půl cestě z Vodňan do Chelčic. Jmenuje se Hliněný a turista by na něm nalezl sotva něco zvláštního. Z jedné strany se od něho táhnou pole na vodňanskou stranu, k Chelčicům se mírné zdvíhají louky ještě s jedním rybníkem a řadou topolů; západní obzor uzavírá dvojhřbetí skočického zalesněného hradiště. Hráz Hliněného mi přivolá dvě tváře; básníkovu, který tady často procházel, a jinou, dávnější, již si jen domýšlím vznícenou obrazností. Petr Chelčický došel až sem na pozvání táborského biskupa Mikuláše Biskupce, aby si porozprávěli o bohovědných subtilitách, týkajících se svátosti oltářní. Zachovala se nám replika selského myslitele, která toto středověké hádání umísťuje na zdejší hráz rybničnou, a uvádí ještě jednoho svědka, kněze Lukáše. Bylo asi více těchto setkání, jak vyrozumíme z jiných kapitol repliky; jednou tu byl Biskupec s táborským knězem Václavem Korandou, jindy navštívil Chelčického v jeho domově, jak přesně udává jedno místo: "v komoře své mezi lofyrn a pulpitem a já sedím před tebú na lavici".
...
Usoustředěné ticho nad žírnou rovinou se zamýšlí prosvítavými nebesy i šedým zrakem hladin, ze suchého rákosí vzlétly koroptve, z remízku zakvokal bažant, na hrázi šelestí duby a mlha zatahuje černé oranice i rozlehlé louky až k tušeným lesům na obzoru. Nad chelčickým kostelíkem krvavě zapadá slunce. Slyšíš jen hlasy přírody, cítíš dech otevřené země.
...
Josef Holeček vzpomíná v Našich na bratra svého děda, který se přiženil do Chelčic a chodíval se synem k svému stožickému bratrovi na hrátky. Byl výborným vypravěčem a malému synovci, pozdějšímu spisovateli, zůstalo v paměti jeho vyprávění:
...
Teprve pronikavé studie Gollovy a vydání některých základních spisů Chelčického podnítilo zájem o tuto velikou postavu. Malíř Antonín Slavíček, přítel Gollův a čtenář právě vydané Postily i gollovských studií, chtěl sám vidět jeho rodnou ves. Vypravil se tam o prázdninách roku 1908, ale nevybral si pro tuto návštěvu nejpříhodnější čas, kdy tato krajina nejdůvěrněji promlouvá k duchu. V Chelčicích byla právě pouť s krámky a kolotočem, proto nalezl jinou skutečnost, která byla v rozporu s jeho představou, vytvářenou z četby. Chodil tehdy přes hodinu kolem Chelčic, hledaje nejvhodnější místo, odkud by mohl malovat, ale nic ho neuspokojovalo, a proto druhého dne namaloval zcela jednoduchou ves, která se vůbec nemohla pochlubit žádným slavným rodákem, jak nás o tom zpravuje Gollova dcera Ada: "To čistě malířské bylo silnější než všechny vztahy k minulosti." Jaroslav Goll, který tehdy přijel se Slavíčkem do Vodňan z Koloděj, svědčí, že slavný impresionista si namaloval skicu kostelíka s okolím, ale náčrt se ztratil a objevil se až na jeho poslední souborné výstavě. Slavíček hledal ještě druhý den u Chelčic nový motiv, ale už nemaloval a odjel do Husince.
...
Za okupace přijel do kraje jiný malíř, Jan Kojan, který se tehdy obíral zamýšlenými ilustracemi k Holečkovým Našim a jeho přípravná důkladnost k této práci ho tu zdržela jistě delší dobu. Miloval Holečkovo dílo opravdově, nejen pro jméno jedné z ústředních postav této jihočeské selské ságy, svého jmenovce Jana Kojana, ale i z prosté vděčnosti za cestu, kterou mu jihočeský epik objevil k vlastnímu malířskému dílu. Malíř nemluva a důklada si zajel nejdříve na Lomeček, kreslil pozorně jeho lipové aleje, od Chelčic si studoval pohled na Stožice s dominantou Skočické hory, zde si také načrtl scény k vesnickému posvícení. U Holečků se jistě rozcházela představa získaná z četby s přestavěným statkem, a proto si zaznamenal podle fotografie aspoň tváře Holečkových rodičů. V Lidmovicích se nejdéle zdržel u Hošků. Tam si kreslil vnitřek starodávného selského stavem se zástolím, dubovými židlemi, hliněná kamna i pelargónie za oknem v květináčích, a v Kloubu zase štíty a vjezdy. Když jsem prohlížel tyto náčrtníky, pociťoval jsem dvojí lítost: nad zmařenou nadějí Kojanovou i nad dílem Holečkovým, jehož nové vydání jsme už dávno měli mít uskutečněno.
...
Votavův tatínek, panský kočí ze Záhorčí u Chelčic, byl povýšen na šafáře a přeložen do knížecího dvora v Sviněticích u Vodňan. Zbožná maminka si přála mít ze synka velebného pána jako většina tehdejších maminek v kraji. Když pobyl rok na vodňanské měšťance, poslali ho rodiče na české gymnasium do Českých Budějovic. Tam studoval úspěšně až do chvíle, kdy byl prozrazen jako autor ateistického článku Můj bůh, otištěného v třídním časopisu Naše snahy, který vydávali studenti tehdejší sexty. Číslo s Votavovým článkem se dostalo do rukou rektora chlapeckého semináře pátera Šnejda, který vyzvěděl jméno autorovo od jednoho studenta pod závazným slibem, že je neprozradí, ale ještě zatepla se vypravil k řediteli gymnasia. Důsledek této schůzky byl nabíledni: konference profesorského sboru vyloučila studenta ze školy a musil do čtyřiadvaceti hodin opustit policejní obvod českobudějovický. Podle svědectví jednoho žijícího Votavova spolužáka bylo tehdejší budějovické studentské mládí smýšlení vyhraněně anarchistického. Tehdy byl básník Fráňa Šrámek exhortován z Klatov do budějovického vojenského vězení a nezapomeňme ani na Jaroslava Haška, jehož bohémské manýry nepřestávaly očarovávat budějovické studentstvo všech kategorií. Není proto divu, když bylo v tehdejší sextě ohlášeno Votavovo vyloučení, že všichni žáci vstali a ostentativně zazpívali Rudý prapor. Byl to jistě statečný projev sympatie, nad nímž musili profesoři zamhouřit obé oči, ale vyloučenec se marně snažil uchytit na některém jiném ústavu. Vyčkával v Plzni, odkud psal zoufalé dopisy budějovickým kamarádům o sebemenší hmotnou pomoc, po marném čekání odjel do Prahy, kde se obrátil přímo na Jaroslava Vrchlického. Básník mu nemohl okamžitě pomoci jinak, než ho doporučit kočující herecké společnosti v Rychnově nad Kněžnou, u níž byl přijat za čtyřicet korun měsíčního platu. Zkusil dost bídy v tomto potulném živobytí, měl však ještě dost síly vytrhnout se z něho a po odpočinku ve Sviněticích začít v Praze novou kandidaturu existence. Plicní nemoc nabyla rázu tak povážlivého, že musila pro něho přijet sestra a odvézt ho k rodičům do Svinětic. Od začátku dubna do konce srpna roku 1907 vzdorovalo tělo dvacetiletého, churavého studenta Smrtholce, až 26. srpna vydechlo naposled. Přítel a krajan dr. Jindřich Veselý píše v posmrtné vzpomínce:
Chelčice
