Na Vodňansku ::
odstavce
44-45
Pod bílými pospíchavými oblaky jsem šel kolem Dřemlínského rybníka, kde hnědá cigára orobince a nafialovělé laty rákosu přetínaly obzor Skočické hory, v blízkosti rybníka Strpského se bělaly chalupy stejnojmenné vsi a kousek dál tměly se u lesa duby na hrázi Černoháje, jejichž stín se proměnil v travách v žlutofialový květ černýše hajního i v zasnění kvetoucího vřesu. Potom jde mělké úžlabí luk mezi smrkovými lesy a objeví se samota Klus, kde v osmnáctém století žil první český letec Vít Fučík. Zabýval se samými prapodivnými věcmi: sám od sebe se naučil řezbařit a truhlařit, vymyslil zvláštní kudlu, z níž stisknutím vyskočilo několik jiných malých kudliček. Bylo to zvláštní, lidé se podivili této umné práci, ale jejímu původci začali přezdívat Kudlička a tato přezdívka mu zůstala do smrti. Když mu bylo padesát let, začal se zabývat věcí do té doby v kraji neslýchanou. Zhotovil si zvláštní křídla, přivázal si je na sebe a ze střechy své chalupy se rozletěl daleko, daleko v pojmu svých vrstevníků. Vypráví se, že jednou letěl až do Vodňan, hodinu cesty vzdálených, a přistál zrovna vedle synagógy, právě když měli židé bohoslužby. Vyběhli ven, domnívajíce se, že mezi ně přiletěl Mesiáš, pohostili ho bohatě a dostal nové pojmenování "Zlatý ptáček". Jednou ho však srazil vítr na hráz Černoháje a trochu pošramotil, což pan farář z Bílé Hůrky svým osadníkům vyložil jako přirozený trest, poněvadž se člověk nemá rouhati Pánubohu. Letec si vzal toto naučení na chvíli k srdci a z kovových částí samoletu zhotovil kříže, které rozestavil kolem stavení. Ruka boží ho nepotrestala pádem, jak mu předvídal rozhněvaný duchovní; náš letec se dožil 85 let a umřel přirozenou smrtí roku 1804 a odpočívá svůj věčný sen na hřbitůvku rozprostřeném kolem kostela na Bílé Hůrce.
Není to daleko z Klusu. Za tratí zahlédneme na modrém pozadí nebes bělat se nad zelenou vlnou polí bílou, štíhlou věž kostela v Záblatíčku jako pastýře nad stádečkem střech. Vzpomínám na svítivost jednoho Ullrychova akvarelu, do něhož vbásnil své pohnutí, když se tu jednou zastavil na potulce uprostřed léta. Odtud zahlédneme radomilický dvůr a v zeleni luk baštu, kde jsme jednou byli s malířem Václavem Štětkou hoštěni velmi hodnými lidmi. Jižní obzor uzavírá táhlá křivka Kleti jako pozdravení krajiny budějovické. Směrem severním dojdeme k Bílé Hůrce, kde nad rozlehlým rybníkem se zdvíhá zvonice, tvoříc dominantu překrásné krajině, malíři dosud neobjevené.
Klus
