Když jsem já šel tou Putimskou branou ::
odstavec
7
Horká vlna milostné písně zčeřila ticho kamenné hradní síně, břečťanem stínů pne se milostné touhy hlas tam venku pod gotickým ostěním, kde nyje loutna truvérova, a mizející luna se náhle mění v jemný ovál tváře královniny, poznamenaný láskou i hříchem. Útlé prsty jitřních paprsků píší mi tady na omítku vaše jméno, královno Kunhuto. Ach Bože, odpusť mi tuto nechtěnou záměnu lásky pozemské s láskou nebeskou. To jiný básník troufale a záměrně oslovil Pannu v čase májovém. "Tvá sestra Venuše jde mezi nás", ale já to takto nemyslil. Jen první tvář zůstala trvale v mých očích jako sluneční záře na okvětí narcisků pod jejím obrazem a na kostelním pilíři stručná nápověd gotické fresky, jejíž pohaslé vzplanutí si naše obraznost roznítí milostí nové inspirace.
truvér
